Rok 1978 někdy bývá nazýván rokem tří papežů, vrcholícím volbou prvního neitalského papeže od roku 1522, krakovského kardinála Karola Wojtyly. V okamžiku, kdy před sedmou večer 16. října vystoupil málo známý Polák na balkon Svatopetrského chrámu, nikdo netušil, že se v tuto chvíli začala psát jedna z nejvýraznějších kapitol historie moderního papežství.
Měsíc papeže úsměvů
Onu největší rošádu na papežském stolci v minulém století zahájila v srpnu 1978 smrt Pavla VI., jednoho z hlavních architektů II. vatikánského koncilu. Kardinálská konkláve však netrvala příliš dlouho, možná i kvůli nesnesitelným vedrům.
Navenek prosákly informace, že nyní by se mělo sáhnout po neitalském kandidátovi. Nikomu se však nechtělo měnit tradiční schémata a po čtvrtém kole volby byl znám nový "Petrův náměstek“, benátský patriarcha Albino Luciani, který vešel do historie jako Jan Pavel I. Ten je v širokém povědomí znám zejména jako "papež úsměvů“, symbolizující spontánní srdečnost, jež oslovovala politiky i lidi na ulicích. Životní styl pro něj představovala jednoduchost a pokora, což dal najevo již při slavnostním uvedení do úřadu, když například odmítl korunovaci papežskou tiárou. Přestal používat také plurál majestatikus. S jeho nástupem byly proto spojovány velké naděje.
Avšak ráno 29. září 1978 našli Jana Pavla I. v ložnici bez známek života. Jako oficiální příčina smrti byl udáván srdeční infarkt. Nečekaná smrt řadu lidí zaskočila. Z tohoto důvodu se objevily nejrůznější spekulace o nepřirozených příčinách úmrtí, které však byly postupem doby vyvráceny.
Kardinál König pracuje
Do Říma se znovu sjelo kardinálské kolegium, nyní znejistělé z tak brzkého odchodu předchozího pontifika. O to více se také rozvířily spekulace o tom, kdo usedne na Petrův stolec. Velká část médií tvrdila, že největší šance má znovu Ital.
Ve prospěch těchto teorií hovořila složitá situace, jež panovala v zemi pod Apeninami ve druhé polovině sedmdesátých let. Vzestup prožívala komunistická strana, která výrazně uspěla v parlamentních volbách v červnu 1976. Vláda čelila agresivitě ultralevicových Rudých brigád, jež na jaře šokovaly zemi únosem a vraždou oblíbeného křesťanského politika (a pětinásobného premiéra) Alda Mora, hledajícího kompromis mezi pravým a levým spektrem.
Střety mezi levičáky a fašistickými bojůvkami byly na denním pořádku. Političtí analytici se obávali, že beztak nestabilní situace by se v případě volby neitalského papeže ještě prohloubila. Papež totiž v poválečné Itálii hrál i roli protektora křesťanských demokratů, ovládajících od války politickou scénu. Také vlivní němečtí kardinálové v čele s mnichovským arcibiskupem Josefem Ratzingerem si přáli, aby ve Vatikánu sídlil muž pevné ruky, který se rozhodně postaví levičáckým tlakům.
Tyto debaty šly mimo krakovského arcibiskupa. Wojtyla sám byl přesvědčen, že nepatří k favoritům, a na zahájení konkláve 14. října dokonce dorazil se zpožděním jako jeden z posledních, protože navštívil v nemocnici svého polského přítele.
. Dali na slova vídeňského kardinálaBylo třeba, aby se papežem nestal nějaký byrokrat, odtržený od reality života, nýbrž skutečný "pastýř" své diecéze. |
V prvních kolech volby se sympatie rozdělily mezi dva kandidáty. Konzervativní proud favorizoval janovského arcibiskupa Siriho, známého jako zastánce přísné centralizace vatikánské moci a odpůrce zásadnějších změn. Progresivisté si vyhlédli florentského arcibiskupa Benelliho, blízkého spolupracovníka Pavla VI., muže s bohatými znalostmi praxe ve vatikánských úřadech. Žádný z táborů však neměl dostatek sil, aby svého favorita protlačil. Patová situace probouzela bezradnost. Tak přišla chvíle pro vídeňského kardinála Franze Königa.
König již při srpnové volbě prosazoval Wojtylu. Nebyl sice úspěšný, ale když po smrti Jana Pavla I. novinářům říkal "Potřebujeme opět papeže naděje“, měl o svém kandidátovi jasno.
Nemějte strach
Po neúspěšných prvních kolech volby tedy začal obcházet kolegy v kardinálském purpuru a většinu z nich přesvědčil o tom, že je třeba, aby se papežem nestal nějaký byrokrat, odtržený od reality života, nýbrž skutečný "pastýř“ své diecéze. König podle vzpomínek také očekával, že muž z Východu poskytne potřebné nové spirituální impulzy k rozvoji církve, která se potácela po koncilu v názorových rozepřích. Nikoliv nepodstatným faktorem se ukázala také lepší fyzická konstituce sportovně založeného Wojtyly.
König však musel nejprve přesvědčit konzervativního polského primase Wyszynského, který se obával narušení dlouholeté tradice i toho, že Wojtyla je příliš mladý a nezkušený. Stejného mínění pravděpodobně byli i další vlivní členové kardinálského kolegia. Přesto se uvádí, že Wojtyla nakonec obdržel 99 hlasů ze 111.
. Herec na jevišti světaJako herec se dokázal s jistotou pohybovat i na jevišti tohoto světa a od počátku si získával veřejnou přízeň. |
Již první veřejná vystoupení Jana Pavla II. odvála pochyby. Jako herec se dokázal s jistotou pohybovat i na jevišti tohoto světa a od počátku si získával veřejnou přízeň. Současně dokázal přesvědčivě a důvěryhodně říci ta správná slova ve správném čase. Během slavnostní inaugurační ceremonie apeloval na politické a ekonomické světové vůdce, aby otevřeli systémy a poskytli tak prostor důstojnému životu svých občanů. Do historie vešel i jeho tehdejší výrok "nemějte strach“, povzbuzující k odvaze čelit tlaku ideologií i civilizačním výzvám.
První výsledky politiky Jana Pavla II. na sebe nenechaly dlouho čekat a projevily se zejména v jeho rodné zemi. Zde vypukl po oznámení výsledku volby jásot, stranické vedení se však ocitlo v šoku. Komunistický šéf Edward Gierek údajně prohlásil: Je to velká chvíle pro Polsko, ale velká komplikace pro nás. To se potvrdilo zanedlouho, při první návštěvě Jana Pavla ve vlasti na jaře 1979, kde se setkal s obrovskými ovacemi na všech místech, kde se objevil. Následovala aktivizace nezávislých odborů a vznik Solidarity v létě 1980.
Jak připomínají polští historici Frizske a Zaremba, vystoupení katolické církve v Polsku byla v sedmdesátých letech stále odvážnější a její vrcholní představitelé kriticky poukazovali na porušování občanských práv a kulturní i politickou nesvobodu. Mezi přední kritiky režimu náležel právě i Wojtyla. Těžkou hlavu tak přidělal jeho nástup celému východnímu bloku.
Jeden z účastníků slavnostní inaugurace později prohlásil, že "ve Vatikánu ani v okolním světě nebudou jeho pontifikátem nadšeni, ale rozhodně to bude pontifikát nevšední“. Čas ukázal, jak prorocká to tehdy byla slova.
