Pravda o skinheads: žádní andělé, ale ani čistokrevní rasisti

  9:20aktualizováno  9:20
Skinheads nejsou - jako ostatně žádná subkultura mládeže - svatí. Avšak jejich převažující mediální obraz je nespravedlivý.

Skinheads v Anglii. Fotka z filmu This Is England, který pojednává o subkultuře skinheads. Získal řadu ocenění pro svou autenticitu a vystihnutí doby, která nebyla vůbec jednoznačná. | foto: Kavárna

"Nikdo nás nemá rád - nám je to jedno," začali zpívat fanoušci fotbalového klubu Milwall v osmdesátých letech, když je britská média ztotožnila s násilím na stadionech a premiérka Margaret Thatcherová v reakci na nepokoje během zápasu v Lutonu založila vládní Válečný kabinet pro boj s fotbalovým chuligánstvím.

Stejným sloganem se dá shrnout i společenský postoj jedné z nejzajímavějších subkultur mládeže dvacátého století. Přestože vznik a vývoj skinheads je vlastně ukázkovým příkladem multikulturalismu, mediální obraz skinheadů je k tomu paradoxně v absolutní opozici. Proč?

Cesta k vyholeným hlavám
Subkultura takzvaných modernistů byla v Británii šedesátých let ztělesněním konzumerismu jen do jisté míry - více o nich v předchozím díle Doufám, že zemřu dřív, než zestárnu.

Ano, původní mods si zakládali na jedinečnosti, jejich obleky byly šité na míru, doplňky kreativní, skútry, na nichž projížděli ulicemi, originálně zdobené a soulová hudba, již poslouchali, publiku středního proudu neznámá. Výjimečnost však brzy byla rozmělněna vzrůstající popularitou.

A na konci šedesátých let byli mods v troskách. Oblíbené amfetaminy nahradily psychedelické drogy, na něž přešly i populární kapely jako The Who. Nabuzené rytmy byly vystřídány schizoidními improvizacemi, meditováním, ezoterickými pseudofilozofiemi a opojením z tělesnosti umožněné antikoncepčními pilulkami.

Části původních mods se to nelíbilo. Semkla se kolem původních hodnot ostrovní pracující třídy a pojmenovala se hard mods. Upnula se na hudbu mimo střední proud a přitvrdila ve výrazu. Spojence našla v přístavních hospodách a tančírnách. Tam se hard mods potkávali s imigranty z Jamajky, kteří nezávisle na nich vyznávali podobné hodnoty. Říkali si rude boys - drzí chlapci. Provozovali drobnou pouliční kriminalitu, milovali jamajské ska, ale i americký jazz a soul a po vzoru gangsterských filmů také dobře padnoucí obleky ostrého střihu doplněné úzkou kravatou a kloboukem zvaným pork pie.

. Pohlcované alternativy

Cyklus článků, v nichž autor analyzuje různé projevy subkultur či, chcete-li, alternativních kultur v minulosti a v přítomnosti. Oba předchozí díly najdete zde:

1. díl Pohltil marketing alternativní kulturu?
2. díl Doufám, že zemřu dřív, než zestárnu

Příští díl bude věnován hnutí skinheads v Čechách.

Oblibu mods pro polokošile Ben Sherman a džíny Levis obohatili hard mods o tradiční dělnické kšandy a pevné boty Dr. Martens; po vzoru rude boys si zkrátili kalhoty, začali nosit klobouky a vlasy ostříhali na pár milimetrů. Kromě hledání nového stylu to mělo praktický důvod - krátké vlasy byly vhodnější pro manuální činnost a nebyly na obtíž při pouličních a hospodských půtkách.

Ve srovnání s (hard) mods byli rude boys mnohem silněji "obrněni" proti dominující ideologii. Zatímco britskou mládež držela pohromadě omezení daná pouze jejich společenským postavením a z něj vyplývajících možností, soudržnost subkultury mladých Jamajčanů nevyhnutelně určovala barva jejich kůže. Nicméně bílí hard mods a černí rude boys našli společnou řeč. Sloučením tradiční bílé mládežnické kultury modernistů (s kořeny v dělnické třídě) a černých jamajských rude boys vznikla nová subkultura - skinheads.

Za co také může kosmonaut
Skinheadi nebyli žádní svatoušci. Jejich postoje často neměly daleko k šovinismu, nemuseli hippies, homosexuály a imigranty z Pákistánu, kteří se stávali oběťmi útoků rasově smíšených pouličních gangů, jejichž motivace byla většinou ekonomická, vyvolaná strachem o pracovní místa a podpořená psychologií smečky. Mezi oblíbené činnosti skinheads patřilo chození na fotbalové zápasy, doprovázené násilnostmi. Znepřátelení chuligáni po sobě házeli kupříkladu ostré šipky. Policie se nepokojům snažila zabránit třeba tak, že se návštěvníci zápasů museli před branami zout do ponožek. Zhusta byl účinek kontraproduktivní - po fotbale si fanoušci rozebírali i boty, které nebyly jejich, zato kvalitnější. To mohlo odstartovat další bitky.

. K poslechu a pohledu

Několik internetových odkazů k tomu, o čem je v článku řeč:

Kořeny skinheads
Ukázka z filmu Skinhead Attitude o kořenech subkultury skinheads. O jejím vzniku a důležité funkci hudby ska a reggae zde hovoří zpěvák Laurel Aitken, který imigroval do Británie v šedesátých letech, a Buster Bloodvessel - frontman Bad Manners, tedy jedné z vůdčích 2 Tone éry.

Mr. Symarip: Skinhead Girl
Zakladatele žánru skinhead reggae a zpěváka skupiny Symarip Roy Ellise na pražském koncertě v klubu Abaton letos v lednu doprovázela česká kapela Green Smatroll. Zde při klasické skladbě Skinhead Girl, kterou téměř celou odzpívalo publikum.

Laurel Aitken: Skinhead
Jedna ze skinheadských ska hymen, zde v záznamu z koncertu Laurela Aitkena z roku 1989.

Fotbalové stadiony 69
Dokumentární záběry fotbalových fanoušků na Stamford Bridge, které vznikly v roce 1969, podbarvuje hit Johna Holta Reggae from the Ghetto.

Desmond Dekker: The Israelites
Záznam živé verze prvního mezinárodního reggae hitu The Israelites v podání Desmonda Dekkera z koncertu v britském Wembley v roce 1970.

Derrick Morgan: Moonhop
Slavná skladba inspirovaná prvními kroky člověka na Měsíci a tanečním stylem rudeboys a skinheads.

Judge Dread: Big 6
Z vyhazovače hudební hvězdou. Britský zpěvák Judge Dread jako první běloch uspěl s vlastní reggae skladbou Big 6 na Jamajce. A také ho pro jeho vulgární texty zakazovala všechna rádia.

Slade: Merry Christmas Everybody
Inkorporace vždy nefunguje. Když skupinu Slade omrzela skinheadská image, nechali si její členové narůst vlasy a složili tuto skladbu.

The Specials: Ghost Town
Zřejmě nejslavnější singl 2 Tone éry, jehož apokalyptická atmosféra vystihovala dění v britských městech. Přestože jako inspirace posloužilo domovské město Coventry, v klipu projíždí kapela mrtvými ulicemi Londýna.

The Specials: Message To You Rudy a Skinhead Moonstomp
Jedním z klíčů úspěchu The Specials bylo, že upravovali starší úspěšné reggae a ska skladby do svých verzí. První ukázka je jejich pojetí skladby Message To You Rudy, jež otvírá i debutové album The Specials, a ta druhá živá verze Skinhead Moonstomp.

Bad Manners: Skinhead Love Affair
2 Tone skupina Bad Manners uměla vždycky podat věci s nadhledem. Zde jejich živá verze skladby o tom, když se skinhead zamiluje. Záznam vzniknul před dvěma roky v Berlíně.

Punkáči a skinheadi 78-82
Dobový sestřih rozhovorů s pankáči a skinheady o jejich oblíbených kapelách a o tom, co to znamená zaprodat se.

Cockney Rejects: Oi! Oi! Oi!
Atmosférická koláž dobových fotek z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, již podbarvuje skladba kapely Cockney Rejects, která dala jméno celému žánru. Mimo jiné jsou zde i obrázky černošských skinheads. Za podívání stojí také televizní vystoupení kapely se skladbou I’m Forever Blowing Bubbles, což je předělávka hymny Westhamu.

Jaké je být oi! kapelou?
Dvoudílný rozhovor se zpěvákem Jimmym Purseym s archivními záběry vystoupení jeho kapely Sham 69.

Díl 1. najdete zde.

Díl 2. najdete zde.

Právě ta měla největší problémy s násilím a příznivci Národní fronty v publiku, což vedlo i k předčasnému (ale dočasnému) ukončení její kariéry v době největšího zájmu. V závěru dokumentu je záznam skladby If The Kids Are United, která se stala hymnou sjednocení mezi subkulkturami pankáčů a skinheadů.

Rockem proti rasismu
Ukázka z památného vystoupení The Clash na festivalu Rockem proti rasismu ve Victoria Parku v roce 1978. V písni White Riot inspirované nepokoji v ulicích Londýna si zde zahostoval Jimmy Pursey z Sham 69.

Film This Is England
Skvělý snímek Seana Medowse o subkultuře skinheads získal nedávno řadu ocenění pro svou autenticitu a vystihnutí doby, která nebyla vůbec jednoznačná. Tohle je jeho oficiální trailer.

Skrewdriver: White power
Odvrácená strana skinheads. Skupina Skrewdriver se rozhodla proslavit propagací rasismu a stala se kultovní kapelou mezi neonacisty. Zde při jednom z posledních vystoupení v roce 1993 v Německu se skladbou Bílá síla a hajlováním.

Ian Stuart
"Hitlerovi by se naše hudba líbila,“ říká mj. v rozhovoru zpěvák Skrewdriver, který proměnil neonacistickou ideologii ve slušný byznys. Zejména díky němu je mediální obraz skinheads opravdu zmatený.

Od rude boys skinheadi nepřejímali jen módní prvky, nýbrž i styl mluvy a žargon nebo lásku k ranému jamajskému reggae a rocksteady, na něž s oblibou chodili do tančíren. V roce 1967 vyšel z Jamajky zřejmě vůbec první mezinárodní reggae hit - skladba Israelites, jejímž interpretem byl Desmond Dekker.

V britských klubech začali vystupovat černí jamajští interpreti jako Prince Buster či Derrick Morgan, na jejichž koncertech se mísilo publikum. Druhý jmenovaný v roce 1969, pod dojmem hopsavých kroků Neila Armstronga vystupujícího z Apolla 11 na Měsíc, které mu připomněly taneční styl rude boys a skinheads, napsal hit Moon Hop.

Jím se nechala inspirovat zatím nepříliš známá skupina v Británii usazených jamajských hudebníků, kteří si říkali Symarip a doprovázeli většinu zpěváků, kteří jezdili koncertovat do Londýna a dalších velkých měst. (Jedním z nich byl mladičký Bob Marley, který - v kontrastu se svou pozdější vizáží s tlustými dreadlocky - začínal ve vokální skupině Wailers coby krátkovlasý rudeboy s docela jinými zájmy než rastafariánství.) Ti napsali dnes kultovní skladbu Skinhead Moonstomp, jejíž chorálovitý refrén byl živelnou oslavou nové subkultury a která ten žánr definovala - skinhead reggae.

Zatímco hippies prožívali své léto lásky, mezi skinheads je dodnes duch roku 1969 idealizován coby hédonistická doba nezmítaná politizací subkultury.

A na okraj: v té době pracoval v klubu Ram Jam v londýnské čtvrti Brixton vyhazovač a příležitostný bodyguard a dýdžej Alexander Minto Hughes. Propojení těch dvou světů dotáhl k dokonalosti. S hospodským chlapáctvím a britskou arogancí nahrál pro label Trojan pod přezdívkou Judge Dread skinhead reggae skladbu Bix 6, kterou pro její vulgární text o "černé pičce, bílé pičce a růžové pičce" zakázala všechna rádia. Přesto se s ní dostal na jedenácté místo britské singlové hitparády, prodal přes tři sta tisíc nosičů a stal se prvním bílým umělcem, který uspěl s reggae hitem také na Jamajce. O vzájemném porozumění mezi britskou a jamajskou mládeží nemohlo být pochyb. A stvrdil ji umělec, který vstoupil do Guinessovy knihy rekordů jako rádii nejvíc zakazovaný autor.

Skinheads a jejich lehké boty zn. Dr. Martens

Nicméně skinheads zůstávali izolovaní od středního proudu; nedošlo k žádnému výraznému zapojení do kulturního průmyslu. Když se například v nových trendech v šedesátých letech vzhlédla glamrocková kapela Slade a vyrukovala se skinheady inspirovanou image, vysloužila si nařknutí z podpory fotbalového chuligánství a odmítnutí veřejnosti. Členové skupiny si tedy nechali opět narůst dlouhé vlasy, aby v sedmdesátých letech vstoupili do historie jednou z nejprovařenějších popových vánočních písní Merry Xmas Everybody.

Zpomalení a zemdlení
Začátkem sedmdesátých let se na Jamajce začalo rozšiřovat rastafariánství. Důležitým mluvčím nového náboženského hnutí, jehož hlavní myšlenkou bylo, že tehdejší etiopský císař Haile Selassie I. je ve skutečnosti vtělený bůh zvaný Jah a že Jamajčané byli násilím odtáhnuti ze země zaslíbené Zion (tedy Afriky), se stali hudebníci v čele s později tak proslulým Bobem Marleym. Přineslo to s sebou zásadní proměnu hudby, která zpomalila, a úplně jinou tematiku v textech. Reggae písně byly plné žalozpěvů nad utrpením černého lidu.

. v čem ven

Britští chuligáni (což je subkultura sama o sobě) tedy objevili zálibu v dražším designovém oblečení evropských značek jako Fred Perry, Lacoste, Timberland či Muhammadem Alim zpopularizované boxerské značky Lonsdale.

Tohle bílé britské mladíky z dělnické třídy neoslovovalo. Navíc situace na fotbalových stadionech se nadále přiostřovala. Klasické skinheadské oblečení se stávalo stigmatem. Britští chuligáni (což je subkultura sama o sobě) tedy objevili zálibu v dražším designovém oblečení evropských značek jako Fred Perry, Lacoste, Timberland či Muhammadem Alim zpopularizované boxerské značky Lonsdale.

Protože jejich oblečení bylo vlastně příležitostné, začalo se jim říkat causals. Obyčejné barvy nespojené s žádným klubem nejenže nelákaly pozornost policie, navíc se v nich dalo snadno infiltrovat do hospody ovládané nepřátelskou "firmou" (gangem oddaných fanoušků) a třeba vyposlechnout plán na bitku. Zájem o původní image skinheads tak z mnoha důvodů klesal. A s ním i zájem o jejich kulturu. Než přišel punk.

Černá a bílá
Podle běžné dynamiky platné pro subkultury se skinheads měli vrátit na scénu obroušeni o ostny rezistence. Ale tentokrát se stalo něco jiného.

Zhruba deset let po zrodu skinheads skutečně nastoupila jejich nová garnitura, aniž by však byla amputována původní našlápnutost. Příčinou byla změněná, totiž vyhrocená politická i kulturní situace v Británii.

Centrem dění se stalo město Coventry, za druhé světové války Němci těžce bombardované. Poválečná výstavba z něho učinila "betonovou džungli" - a v ní se objevila kapela The Specials, složená z hudebníků, kteří vyrostli na nahrávkách reggae a ska, obklopeni kulturou mods a s čerstvou zkušeností punku. Styl The Specials byl amalgámem všech těchto vlivů. Hybatelem se stal hráč na klávesy Jerry Dammers. Založil nahrávací značku 2 Tone. Její logo zvolil podle své oblíbené nálepky na skútru - do znaku vtiskl černobílou šachovnici doplněnou o ostře řezanou černobílou kresbu šviháka zvaného Walt Jabsco.

Poselství bylo jasné: 2 Tone spojuje hudební tradice černých a bílých. Reggae se prolínalo s punkem, rudeboys, skinheads a mods spolu hráli v jedné kapele na jednom pódiu a z této výbušné kombinace se zrodil styl, který uměl být rychlý, veselý a taneční a zároveň si v sobě udržel osten nejednoznačnosti, melancholie a politického názoru.

The Specials, ale i některé další kapely (The Selecter, The Beat či Bad Manners) brzy vstoupily do britských hitparád, neboť se staly jedním z hlasů artikulujících pocity v Británii na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Ty vyplývaly z ekonomické nestability, včetně drsných hornických stávek, ze strachu z jaderného zbrojení a ze způsobů nové premiérky Margaret Thatcherové, která měla mezilidské vztahy za přežitek. (The Specials natočili coververzi skladby Maggie's Farm od Boba Dylana coby komentář názorů Železné lady.)

. Stejný nepřítel

V kontaktu se skinheady se vyvíjel i punk, který měl od začátku stejného nepřítele jako skini - "pokrytecké středostavovské hippies a jejich nekonečná psychedelická sóla".

Oi! Oi! Oi!
V kontaktu se skinheady se také vyvíjel samotný punk, který měl od začátku stejného nepřítele jako skini - "pokrytecké středostavovské hippies a jejich nekonečná psychedelická sóla". Podobně jako tomu bylo deset let před tím s mods, tak teď se původně šokující punková subkultura pomalu stávala součástí běžných struktur kulturního průmyslu. I část pankáčů nesla tuto ztrátu autenticity nelibě.

A tak se po hospodách a malých klubech utvářela nová podoba žánru, nazvaná nejprve street punk, punk ulice. Hudba kapel jako Sham 69 či Cock Sparrer šla na dřeň - strohé písničky s kratičkými sóly a vůbec hrubými hráčskými výkony, ale hlavně s jednoduchými melodickými vyřvávačkami v refrénech, připomínajícími pokřiky fotbalových fandů.

Jedna z těch kapel se jmenovala Cockney Rejects. Na koncertech začínala písničky namísto tradičního odpočítávání pokřikem Oi! Oi! Oi!, který ve starém cockney nářečí znamenal to samé jako zvolání Hey! Netrvalo dlouho a hudební novináři začali výraz oi! používat pro popis nové formy punku.

. oi! témata

Největším hitem Cockney Rejects se stala předělávka fotbalového chorálu I'm Forever Blowing Bubbles, který vyřvávali fandové West Hamu. Fotbal byl obecně jedním z dominujících témat v textech, stejně jako sex, alkohol či pouliční násilnosti.


Největším hitem Cockney Rejects se stala předělávka fotbalového chorálu I'm Forever Blowing Bubbles, který vyřvávali fandové West Hamu. Fotbal byl obecně jedním z dominujících témat v textech, stejně jako sex, alkohol či pouliční násilnosti. Kromě hédonismu a života ulice oi! kapely akcentovaly i tradiční témata dělnické třídy - nezaměstnanost, policejní šikanu, vládní praktiky.

Punk navíc ovlivnil módu skinheads: fanoušci oi! nosili kožené rockerské bundy, které mohly být pomalované a ocvočkované, letecké bundy (bombery), trička s motivy kapel a punkové či skinheadské subkultury, úzké džíny (občas polité bělidlem), okované opasky, kšandy, placaté čepice. V oblibě zůstávaly casauls značky jako Ben Sherman či Fred Perry. Hlava šla často dohola, ale "přípustné" byly i bodliny nebo číra.

Země duchů
Tuhle testosteronem nabitou subkulturu si v rozpolcené Británii "vyhlédly" vzmáhající se extremistické strany pracující s populismum a s hesly o "přímé akci". Organizace jako Národní fronta a Britské hnutí se netajily rasismem. Za většinou problémů viděly multikulturní přístup. Dařilo se jim mimo jiné i proto, že právě dorůstala generace v Británii narozených dětí přistěhovalců z Pákistánu či Jamajky, která řešila svou identitu a cítila se být Brity. Nacionalistické strany akcentovaly strach z ohrožení autenticity tradiční britské dělnické třídy. Část skinheads tuhle rétoriku přijala, čímž se ocitla v podivné schizofrenii: ačkoliv jejich subkultura čerpala i z černých kořenů, tak politika, kterou začali podporovat, k tomu stála v přímé opozici.

Zmatenost oné doby dobře ilustruje film This is England, za nějž režisér Sean Meadows získal cenu za nejlepší britský nezávislý snímek roku 2006. Do smíšené party skinheadů, rude boyů a pankáčů přichází z vězení o generaci starší Combo, který ve svém primitivním vidění světa přijme za svou politiku Národní fronty, a tím partu rozvrátí. Film vyprávěný z pohledu dvanáctiletého kluka, jenž se stane členem mládežnického gangu, vrcholí scénou, v níž Combo nakoupí od černého skinheada (rude boye) Milkyho marihuanu a na následujícím mejdanu mu nejprve vypráví o tom, jak miluje hudbu, co hráli Milkyho předci, aby ho za pár okamžiků ztloukl do bezvědomí.

. this is england

Zmatenost oné doby dobře ilustruje film This is England, za nějž režisér Sean Meadows získal cenu za nejlepší britský nezávislý snímek roku 2006.

Na koncertech, kde vystupovaly rasově smíšené kapely, někteří lidé v publiku začínali hajlovat. Pro Národní stranu to byl způsob, jak se dostat do novinových titulků. Právě když roku 1978 příznivci Národní fronty napadli černého zpěváka kapely Suicide, zrodil se koncept The Specials a labelu 2 tone. "Idealisticky jsem si myslel, že se musíme k těm lidem dostat. Bylo jasné, že přichází revival subkultur mods a skinheads, a já se snažil najít způsob, jak zabránit, aby se to nevydalo směrem Národní fronty a Britského hnutí. Přišlo mi zdravější dělat integrovanou britskou hudbu, než aby bílý muzikanti hráli rock a černí svoji hudbu. A tou integrací bylo ska," vysvětloval Jerry Dammers pro Guardian.

Jenže koncerty The Specials a ostatních ska, punkových i oi! kapel nadále provázely násilnosti. Na turné k druhé desce More Specials chaoticky skončily koncerty v Newcastlu, Leedsu a Cambridge, kde byli dokonce členové kapely, kteří se snažili uklidnit fanoušky, zatčeni za podněcování nepokojů. "Byli jsme pod hrozným tlakem a kapela byla unavená," vzpomínal Dammers. "Ale nebylo to jen to. Země se rozpadala. Jezdili jsme od města k městu a to, co se dělo, bylo příšerné. V Liverpoolu měly všechny obchody zabedněné výlohy, všechno se zavíralo. Margaret Thatcherová podle všeho zešílela, zavírala veškerý průmysl, čímž odkázala miliony lidí na podporu. Protože jsme byli na turné, všechno jsme to na vlastní oči viděli. Veškerá ta frustrace a vztek byly na publiku patrné. V Glasgow postávaly na ulicích malé stařenky a prodávaly svoje hrnečky a podšálky. Bylo to neuvěřitelné. A bylo jasné, že něco je hodně, hodně v nepořádku."

Ještě než se kapela rozpadla, vznikl za velkých neshod ve studiu (kytarista Roddy Radiation v jeden moment prý málem prokopl díru do zdi režie) poslední singl původních The Specials nazvaný Ghost Town - Město duchů, s textem o tom, že "všechny kluby byly zavřeny" a na tanečních parketech je příliš bitek. Singl vyšel v létě 1981, kdy nezaměstnanost v Británii dosahovala dvaceti procent a městy zmítaly nepokoje, při nichž docházelo k policejní brutalitě, často mířené proti černochům. Šlo zejména o reakci na vládní "operaci bažina" proti imigrantům, u nichž nezaměstnanost dosahovala nejvyšší míry. Při nepokojích v Brixtonu bylo zatčeno téměř tisíc lidí, v Coventry došlo i k rasově motivované vraždě asijské dívky.

. rasismus vnášeli jiní

Eric Clapton v srpnu 1976 koncertoval opilý, z pódia vykřikoval heslo Národní fronty: Za bílou Británii! a vyjadřoval podporu někdejšímu premiérovi konzervativců Enochu Powellovi, jenž varoval, aby se Británie nestala "černou kolonií". Hudebník David Bowie v rozhovoru pro Playboy prohlásil, že "Británie je připravena na fašistického vůdce".

Na koncertu k vydání singlu bylo poloprázdno: Národní fronta na ten den oznámila pochod městem a mezi lidmi se rozkřiklo, že se chystá napadnout klub. 10. července 1981 došlo v Brixtonu k ještě větším násilnostem, které se rozšířily do téměř všech větších měst na Ostrovech. Za této situace se temný reggae song s apokalyptickou atmosférou a punkově nihilistickým textem dostal na čelo singlového žebříčku (před Michaela Jacksona), kde se udržel téměř měsíc, a stal se tak první a zatím poslední skladbou v historii, která reflektovala aktuální dění na ulicích. "Rok 1981 byl jedním z těch opravdu přelomových. Znamenal konec punku, ale také začátek více angažované politiky osmdesátých let jako odpověď na thatcherismus," komentoval úspěch singlu slavný britský autor protestsongů Billy Bragg.

Rockem proti rasismu
Pod vlivem okolností se politizovala i subkultura skinheads. Přestože šíře zastávaných názorů v ní zahrnovala spektrum od extrémní levice přes apolitičnost až po extrémní pravici, novinové titulky ze skinheads postupem času udělaly v podstatě synonymum pro přívržence Národní fronty, a tedy neonacisty. Přitom situace nebyla tak jednoznačná.

Co se hudební scény týče, rasismus na ni v tu dobu vnášeli jiní. Například Eric Clapton, v srpnu 1976 koncertoval opilý, z pódia vykřikoval heslo Národní fronty: Za bílou Británii! a vyjadřoval podporu někdejšímu premiérovi konzervativců Enochu Powellovi, jenž varoval, aby se Británie nestala "černou kolonií". Hudebník David Bowie v rozhovoru pro Playboy prohlásil, že "Británie je připravena na fašistického vůdce" a byl na snímku zachycen, jak hajluje (proti čemuž se ohradil tím, že jej fotografie zachycuje uprostřed mávání).

Tyto události vedly fotografa rockových koncertů Reda Saunderse a Rogera Huddlea k založení iniciativy Rock Against Racism (RAR). Do hudebního týdeníku NME napsali dopis, v němž odsoudili Claptonovo chování. "Je to ještě o to nechutnější, že jeho první hit byla coververze písně I Shot The Sheriff od reggae hvězdy Boba Marleyho (...) No tak, Ericu, prober se, půlka tvojí hudby je černá," říkali a na závěr přidali výzvu k založení RAR. Odpovědí přišly stovky. Pod touto nálepkou a pod heslem Miluj hudbu, nenáviď rasismus se roku 1978 konaly dva velké hudební happeningy. Na první, který začínal pochodem z londýnského Trafalgar Square do čtvrti East End, kde byla Národní fronta velmi aktivní, se sešlo na 80 000 lidí. Mezi vystupujícími nechyběly ani oi! kapely.

Se svými singly Angels With Dirty Faces a If The Kids Are United tou dobou slavili úspěch Sham 69, pravý prototyp skinheadské party. Na jejich koncertech se nejprve scházeli všichni napříč politickým spektrem, jenže posléze se situace stávala neúnosnou. Hajlující skinheadi podporující Národní frontu na koncertech v univerzitních klubech páchali násilnosti a koncerty byly ukončovány, nebo rovnou rušeny. Vystoupením na happeningu proti rasismu dali Sham 69 najevo svoje názory; obdobné postoje pak vyjádřila řada dalších oi! kapel. Nějakou dobu to pro ně znamenalo téměř úplný konec vystupování - kvůli strachu z násilností se je bála objednat většina klubů.

Znal je Daniel Landa?
Ne všichni však byli na jedné lodi. Zpěvák streetpunkové skupiny Skrewdriver Ian Stuart Donaldson se rozhodl agresivitu a odhodlání těch skinheads, které oslovila politika Národní fronty a Britského hnutí, využít ve svůj prospěch. Koncerty jeho kapely byly vyhlášené jako násilné a divoké (na jednom z těch raných prý jeden Donaldsonův kamarád poslal dobře mířenou ranou do bezvědomí dnes známého aktivistu a zpěváka Boba Geldofa). Vzhledem k takové pověsti se - ač stále apolitickým - Skredriwer nedařilo domluvit dost koncertů, navíc i hudebně byli nic moc. Původní sestava se rozpadla.

V roce 1982 však Ian Stuart kapelu obnovil. Nyní už byla  otevřeně rasistická. V reakci na úspěšnou kampaň Rock Against Racism začali Skrewdriver vystupovat pod hlavičkou Rock Against Communism (RAC), která je dodnes synonymem pro neonacistickou hudbu a svými výdělky z vydavatelství White Noise Records podporovali Britské hnutí, Combat 18 a další neonacistické organizace.

Donaldson později založil neoficiální mezinárodní neonacistickou distribuční a politickou síť Blood & Honour (Krev a čest), šířící myšlenky neonacismu, hudební nahrávky i image neonacistických skinheads do řady zemí světa. Skupina zůstala aktivní až do roku 1993, kdy Stuart zemřel při automobilové nehodě - do té doby kapela stihla vydat osm řadových desek. Na některých z nich jsou i kuriózní nahrávky: například píseň Johnny Joined The Klan (Johnny se přidal ke (Ku-klux) klanu je předělávkou rockové klasiky Johnny B. Good od Chucka Berryho.

Skrewdriver se stali nejslavnější neonacistickou kapelou světa, ohlas měli i v Československu, když se zřejmě jménem jejich desky White Rider inspirovali Daniel Landa a David Matásek při psaní "hitu" Bílej jezdec pro svou kapelu Orlík.

Andělé se špinavými tvářemi
Během osmdesátých let se tedy subkultura skinheads rozpadla na politicky naprosto odlišné podskupiny. Vznikly též iniciativy snažící se očistit skinheads od pověsti získané působností Národní fronty. V roce 1987 byla v New Yorku založena iniciativa SHARP (Skinheads proti rasovým předsudkům), která si do loga vypůjčila obrázek trojské helmy, který od konce šedesátých let používalo reggae vydavatelství Trojan. Ve stejném městě vznikli o pět let později levicoví RASH - Red and Anarchist Skinhead. Tyto iniciativy se vymezovaly vůči rasismu ostře, i za cenu fyzické konfrontace.

. nespravedlivý obraz

Zatímco část skinheads - bez ohledu na kořeny vlastní subkultury - skutečně šířila a šíří neonacistické myšlenky, jiná se zařadila mezi odhodlané bojovníky proti rasismu.

Skinheads nebyli, jako ostatně žádná subkultura mládeže, svatí. Avšak převažující mediální obraz je stereotypní a nespravedlivý. Zatímco část skinheads - bez ohledu na kořeny vlastní subkultury - skutečně šířila a šíří neonacistické myšlenky, jiná se zařadila mezi odhodlané bojovníky proti rasismu. (Kromě toho neonacistické hnutí prošlo vlastním vývojem a jeho dnešní podoba je se skinheads - právě pro jejich kořeny - spojena pouze okrajově; a i hudebně se od oi! nácci posunuli spíše k hard rocku či metalu.)

A velká část skinheads odmítla jakoukoliv politizaci a bez ohledu na mediální obraz dál vyznává "tradiční" hodnoty, poslouchá stejnou hudbu a nosí stejné oblečení jako na konci šedesátých let. I pro tuto nechuť se obhajovat zůstávají skinheads dodnes jednou z nejzajímavějších a nejméně proniknutelných subkultur.

A možná právě pro svou pověst skinheads odolali tlakům společnosti a nikdy nedošlo k jejich "včlenění". Skinheads si tak mohou dál pod rouškou "těch zlých" hájit hranice "svého" světa, "své" hudby a "své" subkultury.

Autor: Filter

Mazat nebo nemazat? V Rozstřelu o tom diskutovali poslanci

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Vraha své dcery potkala v metru, sedl si přímo proti ní. Zhroutila se

Roberta Kučerová s fotografií své zavražděné dcery Reginy

Před dvaceti lety přišla Roberta Kučerová o jediné dítě. Její sedmadvacetiletou dceru Reginu nechal zavraždit Zdeněk...

Hašek titul JUDr. neměl získat. Jeho práce by propadla i jako seminárka

MF DNES získala rigorózní práci Michala Haška

Rigorózní práci, díky které Michal Hašek získal titul JUDr. ve slovenském Sládkovičově, exhejtman 7 let tají. MF DNES...

Utajená auta policie lze snadno odhalit. Jejich značky chybí v databázi

Ilustrační snímek

Policejní sledovači mají poněkud nečekaný problém. Je jím nenápadná vyhledávací databáze České kanceláře pojistitelů. V...

Liberecký podnikatel vystřelil po mladé rodině, teď mu hrozí osm let

Jiří Vařil na snímku z července 2009

Policie prověřuje incident z poloviny ledna v liberecké části Harcov. Devětatřicetiletý muž tam tehdy vyběhl z honosné...

Hmyz rychle vymírá, podle vědců do 100 let zmizí. Přírodu čeká kolaps

SOSÁNÍ. Hmyz saje nektar z květu pampelišky v lese nedaleko běloruského...

Katastroficky rychle neumírají pouze včely. Každý rok ze světa zmizí 2,5 procenta z celkového objemu veškerého hmyzu....

Další z rubriky

ZÁPISNÍK: Panika o českých volbách a sex v Japonsku

Figuríny s oběšenci se objevily v úterý ráno 22. října na pražském Klárově

Cizinci se divili, proč Češi šílí kvůli volbám. Vzpomínky na válku. Málo sexu u Japonců podle The Washington Post....

ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Nemůžete říci, že jste nebyli varováni, říká film Rolanda Emmericha 2012.

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To...

ZÁPISNÍK: Pussyriotismu zdar. Babiš nebo Zemanovci?

Demonstrace na podporu ruské dívčí kapely Pussy Riot v Madridu (17. srpna 2012)

Dávka angažované poezie. Nápad na byznys s politickým deštěm. Hledání odpovědi na otázku: Kdo je horší? To jsou témata...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz