Když se zeptáte průměrného Poláka, jaké asociace v něm vyvolává pojem Česko, pravděpodobně uslyšíte Praha, pivo, knedlíky, Karel Gott a případně se dozvíte, jakou mají Poláci představu o češtině. Pokud stejnou otázku položíte někomu, kdo o kulturu sousedů jeví hlubší zájem, dozvíte se, zda má radši Hrabala, Haška, Kunderu nebo ještě někoho jiného, na který český film se šel podívat do kina za poslední rok, či dokonce půlrok, a zda má nějakou oblíbenou českou hudební skupinu nebo zpěváka.
Velká trojka: Hašek, Hrabal, Kundera
Za dobrou pověst české literatury bychom především měli poděkovat Jaroslavu Haškovi a jeho Josefu Švejkovi, protože právě v Polsku "švejkologie" byla a je dost silným odvětvím literární vědy. Naštěstí se díky četným překladům do povědomí polských čtenářů dostávají i jiná jména.
Jistými symboly české literatury jsou též Milan Kundera a Bohumil Hrabal. Popularita Hrabala je až určitým fenoménem; mnohokrát vyšlo - jak knižně, tak časopisecky - téměř každé slovo, které kdy napsal. Polský spisovatel Pawel Huelle napsal v hrabalovsky pábitelském stylu román Mercedes Benz - Z dopisů Hrabalovi, který byl Hrabalovými fanoušky přijat vlastně jako nové vtělení autora Postřižin. Zájem o Hrabalovu tvorbu byl podnětem k založení literární kavárny Něžný barbar ve Varšavě, přestože v Polsku literární kavárny nejsou obvyklé. Milan Kundera se dočkal velice pečlivě připraveného webového portálu vedeného Piotrem Budnikem (http://www.milankundera.webpark.pl), na němž jsou - kromě biografie a bibliografie - zveřejňovány kritiky, literárněvědné práce a další texty týkající se Kunderova díla.
Nehledě na klasiky, řekla bych, že se české literatuře v Polsku nikdy nevedlo tak dobře jako teď - ani za komunismu, kdy byly překlady spisovatelů "bratrských" zemí povinností. Za léta 1989-2007 vyšlo celkem 272 knižních překladů z české literatury. Kdo se překládá? Lze určit dvě linie. Jednak to jsou překlady děl autorů, kteří se již zapsali do moderní české literatury, jako Josefa Škvoreckého, Oty Filipa, Ivana Klímy, Pavla Kohouta, Ladislava Klímy. Jednak se stále častěji na pultech objevují i novější jména české prózy - a to jak autoři titulů komerčních, tak těch, které si kladou vyšší umělecké cíle. Překládáni jsou Michal Viewegh, Halina Pawlowská, Irena Dousková, Emil Hakl, Michal Ajvaz, Miloš Urban, Daniela Hodrová a Petra Hůlová. Nechybějí překlady českých básníků, jako jsou Ivan Blatný, Ivan Wernisch, Egon Bondy, ale i mladší generace. Vyšla antologie nové české dramatiky, v níž prezentují Petr Zelenka, Alice Nellis, publikovány byly hry Pavla Kohouta.
Gottland a ploché nohy
Z novější náročnější české prózy asi největšího ohlasu dosáhl Jáchym Topol. V roce 2002 byl překlad jeho Sestry vyznamenán doporučením týdeníku Politika, takzvaným pasem Politiky, který je udělován nejnadějnějším autorům, hudebníkům, režisérům a výtvarníkům. Pas Politiky napomáhá marketingu, neboť knihy s tímto doporučením se lépe prodávají; Topolova tvorba si rychle našla v Polsku obdivovatele. Do té míry, že v roce 2006 se překlad hry Cesta do Bugulmy objevil souběžně s textem originálu.
Co je zajímavé, Poláci nejen čtou překlady české literatury, nýbrž v poslední době o Čechách a o Češích také píší - nejznámější knížkou v této oblasti je Gottland od Mariusze Szczygela, přeložený i do češtiny, v níž se dočkal již pátého dotisku. Szczygelova knížka dostala několik cen. Obzvlášť zajímavé je, že autor byl nominován Ambasádou České republiky ve Varšavě na státní cenu GRATIAS AGIT, udělovanou za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí, ačkoliv ten text není vůči Čechům rozhodně servilní.
Ve stejném roce (2006) vyšla kniha rozhovorů Evropa plochých nohou, napsaná Aleksandrem Kaczorowským; svým názvem navazuje na v Polsku známý esej Josefa Kroutvora Střední Evropa: anekdota a dějiny (ze sborníku Potíže s dějinami. Eseje). Kroutvor v ní píše: "Střední Evropa je okres malých poměrů, domov plochých nohou." Polský spisovatel požádal o rozhovor hlavně významné osobnosti české kultury, mimo jiné Milana Hlavsu, Egona Bondyho, Jiřího Menzela, Antonína Liehma, Jana Vladislava, Pavla Kohouta a další. O rok později se objevila kniha Leszka Mazana, známého polského "švejkologa", s názvem Polská Praha aneb Jak se z půlky stala polka, jejíž překlad do češtiny před několika měsíci vyšel v nakladatelství BVD.
Počátek boomu
Mnohé obdivovatele si získal český film. Ale pozor! Pokud řekneme Polákovi "český film", může se stát, že jeho reakce Čechy překvapí. V polštině totiž existuje frazeologismus "nikdo nic neví - český film", kterým se označuje to, čemu Češi říkají "španělská vesnice“. Tenhle frazeologismus vznikl na základě snímku režiséra Josefa Macha z roku 1947 Nikdo nic neví (s Jaroslavem Marvanem a Františkem Filipovským v hlavních rolích), jehož poměrně zmatený děj se stal synonymem zmatku a chaosu. Z původně delší průpovědi v polštině zůstala pouze poslední část - "český film". Tato nepříliš lichotivá pověst trvala celá léta, i když vzdělanější Poláci dle možností sledovali filmy Formana, Menzela či Chytilové, stejně jako o poznání populárnější tituly jako Arabela, na níž vyrůstala celá generace dnešních polských třicátníků.
Počátek českého filmového boomu v Polsku byl spojen se Samotáři od Davida Ondříčka; v roce 2000 obdrželi cenu diváků na Varšavském filmovém festivalu, na jaře roku 2001 se dostali do distribuce. Snímek se setkal s velmi příznivým ohlasem a otevřel dveře pro další díla. Koncem roku 2002 se dostal do distribuce v Polsku Rok ďábla Petra Zelenky, bohužel však propagace filmu byla přinejmenším nedostatečná a snímek zůstal bez ohlasu. A pak nastalo kolem českého filmu zase ticho. Ale bylo to svérázné ticho před bouřkou. Než se dostanu k popisu oné bouřky, několik slov o tom, co přispělo k "módě“ českého filmu.
V roce 1999 se v Cieszynu, na polskočeské hranici, konal 1. ročník přehlídky českých filmů Kino na hranici, mladší sestry divadelního festivalu Na hranici, pořádaného Solidaritou polsko-československou od roku 1990. První ročník kinopřehlídky trval čtyři dny a promítali se tam mimo jiné Knoflíkáři a Kolja, filmy, které Poláci neměli dřív možnost vidět. Největší událostí byla návštěva Jiřího Menzela, o rok později byl hostem Vojtěch Jasný. Každým rokem se přehlídka rozrůstala, třetí ročník přinesl kromě českých rovněž slovenské filmy a další ročník se už konal na obou stranách hraniční řeky Olše.
Pak se objevil i prvek maďarský a konečně se do programu dostaly filmy polské. Rozrůstající se přehlídka začala lákat retrospektivami tvorby českých, slovenských a polských režisérů (Věra Chytilová, Agnieszka Hollandová, František Vláčil, Martin Slivka, Karel Kachyňa) a zároveň každoročně představovala filmové novinky ze všech tří států. Kromě filmů jsou důležitou úlohou přehlídky koncerty, díky nimž se polští návštěvníci seznámili už třeba s tvorbou DG 307, Vypsané fixy, Radůzy, Jana Budaře a Eliščina bandu, Hany Hegerové, Quartet East, MCH Bandu, skupiny Echt nebo Idy Kelarové. Díky tomu také Poláci zjistili, že česká hudba není jen Helena Vondráčková, Karel Gott nebo v Polsku velice oblíbený Jaromír Nohavica.
Co asi nevíte o Petru Zelenkovi
Pro českou kinematografii v Polsku je důležitým letopočet 2005 - na podzim toho roku se do distribuce dostávají Zelenkovy Příběhy obyčejného šílenství a zároveň vzniká distribuční společnost Vivarto, jejímž prvním distribučním filmem jsou Knoflíkáři. A dalo by se říct, že tím začíná obrovská vlna zájmu o český film. O jak velký zájem jde, ukazují čísla - společnost Vivarto od podzimu 2005 uvedla do kinodistribuce 25 českých filmů, mezi nimi také výše zmiňovaný Rok ďábla a několik filmů, o kterých se dá říct, že je to česká klasika: Postřižiny, Ostře sledované vlaky, ale i Kolju, protože ten se dostal na plátna právě díky distribuční společnosti Mirka Trembowicze. Po jeho vzoru začali ostatní distributoři pozorně sledovat české novinky. V tom okamžiku se přirozenou otázkou stává, zda Poláci opravdu na ty filmy chodí do kina, a odpověď zní: Ano, chodí! Třeba během prvního víkendu promítání se na Svěrákovy Vratné lahve přišlo podívat přes pětadvacet tisíc diváků.
Ráda bych se ještě na chvilku pozastavila u fenoménu Petra Zelenky v Polsku. Jeho obliba začala Příběhy obyčejného šílenství, které se ve stejné době jako do kin dostaly i na divadelní jeviště a dočkaly se šestnácti divadelních zpracování, mimo jiné v nejlepších polských divadlech. Děj nejnovějšího Zelenkova filmu Karamazovi se odehrává v Krakově, nadto snímek vznikl v česko-polské koprodukci. Dá se říct, že alespoň v jednom z mála případu byla láska Poláků k české kultuře odměněna - Petr Zelenka svou poslední hru Očištění napsal na objednávku polského Starého divadla v Krakově a sám hru režíroval. Premiéra proběhla na sklonku října 2007, takže je možné, že ji už brzy uvidíme také na českých jevištích (krakovské divadlo žádalo autora, aby se na rok a půl po polské premiéře vzdal inscenace hry v jiných divadlech).
Kdo se zajímá, má na výběr
Nevyhnutelnou otázkou je, zda Poláci mají zájem o Čechy jen "teoreticky", nebo zda považují zemi svých jižních sousedů i za přitažlivou turistickou destinaci. Nejsem schopna přesně říct, kolik Poláků za rok přijíždí do České republiky za poznáním, nicméně výmluvný může být náhled do regálů s turistickými průvodci. V Polsku není problém nalézt průvodce po České republice: obsáhlejších průvodců jsem našla osm, a k tomu množství stručných a kapesních verzí. Existují i tematické průvodce, třeba Jižní Morava - Na vinných stezkách, Severní Čechy na víkend a pro rekreaci, či průvodce zahrnující nejen oblasti ČR - Pivní cestou střední Evropou. Když k tomu přidáme srovnatelné množství průvodců Prahou, zjistíme, že jen málokterý jiný stát má na polských pultech srovnatelný počet knižních průvodců. Z toho lze vyrozumět, že Poláci dost často volí Česko jakožto cíl svých zahraničních cest.
Pokud k výše uvedeným informacím přidáme ještě tu, že čeština jako obor se vyučuje na šesti polských univerzitách a třech dalších vysokých školách, a přičteme k tomu lektoráty českého jazyka, jež se konají asi na všech univerzitách a vysokých školách, které vedou obor slovanské filologie, tak se ukáže, že značné množství mladých Poláků má nebo mělo bezprostřední kontakt s češtinou. Také větší jazykové školy, a to nejen na jihu Polska, mají češtinu ve své nabídce a nestěžují si na nedostatek zájemců.
Poznámka autorky: V textu byly použity fragmenty z referátu Joanny Czapliňské: Česká literatura v Polsku v 21. století, který prezentovala během loňského Mezinárodního setkání spisovatelů v Českém Těšíně.
Kino na Hranici: PojedenáctéV Českém Těšíně a Cieszynu se uskuteční od 28. dubna do 3. května 11. filmová přehlídka Kino na Hranici. Představeno bude na osm desítek snímků, uskuteční se koncerty, přednášky, výstavy. Filmová část zahrnuje kupříkladu přehlídku snímků Evalda Schorma, tetralogii Deníky Maďarky Marty Meszároszové, sekci středoevropské sci-fi, promítnuty budou novinky tuzemské, slovenské, polské a maďarské kinematagrafie, například Kdopak by se vlka bál?, Česká RAPublika, Proměny, Cztery noce z Annl, Boisko bezdomnych. Kompletní festivalový program naleznete na www.kinonahranici.cz. |
