Letos uplyne 20 let svobody a máme tady první generaci těch, kteří neprošli komunistickými školami. Zažili skutečně svobodné vzdělávání?
Zažili ho ve dvou rovinách. Svoboda byla najednou všude kolem. Zpočátku byla víc divoká, pouhá volnost, a tak ji nasakovali do sebe, ale neviděli moc odpovědnosti, která ke svobodě patří. To bylo vzdělání životem.
A ve škole?
Většina z dnešních dvacetiletých nejspíš zažila příjemnou volnou školu od první do páté třídy, protože tam je vždy vstřícnější režim než na druhém stupni. Ale trochu pochybuji, že by se tam naučili té zodpovědnosti. K ní patří důslednost – laskavé trvání na splnění úkolů, které jsme si dohodli. To však umí menší procento učitelů. Pak děti přešly na druhý stupeň, a ten se mění pomalu.
Pomaleji než gymnázia?
Říká se, že nejpomaleji se mění gymnázia, ale myslím, že to tak není. Na druhém stupni se cíle i způsoby výuky měnily pomalu, osnovy byly detailní a nebyl v nich prostor na souvislosti. Věkový průměr učitelů je vysoký a novinkám se učí těžko. Mezi učiteli je málo mladých se zkušenostmi z ciziny.
Když šli dnešní dvacetiletí do šesté třídy, vlastně ještě studovali v komunistickém učebním režimu.
Nenazval bych to komunistickým režimem. Spíš šlo o ten tradiční, rakousko-uherský učební systém, v němž se poznatky nepropojovaly. Teprve když ze škol vyšli, začalo se učit podle rámcových vzdělávacích programů. Ti, kteří vyjdou za deset let, už na tom snad budou lépe.
Jak se vlastně pozná dobrá škola?
Když si rodiče vybírají školu pro své prvňáčky, doporučuji, aby se do ní šli nejdřív podívat a sledovali, jak se k nim chovají. Jestli se po vás sáhne jako po vítané osobě a požádají vás, abyste učitelce pomohla číst s dětmi, anebo jestli vaši návštěvu jen strpí. Pak se dívejte, jak se chová paní učitelka. Má respekt? Nebo jim rozkazuje? Anebo má s dětmi dobré dohody? Ať si rodiče vyberou to, co chtějí pro své dítě. Jestli školu, která dítě ztrestá, nebo školu se společně dodržovanými pravidly.
Vizitka
Ondřej Hausenblas se narodil v roce 1954, vystudoval Filozofickou fakultu UK, obor čeština a angličtina. |
A jak poznám učitele, který je schopen učit a dětem něco předat?
Učitel by měl vědět, jak to, co učí, souvisí s životem. Ale ne pouze to, že děti naučí spočítat u kasy výplatu, ale že ví, proč je které učivo důležité pro jejich život. Když vás učí číst, není to přece jen proto, abyste si přečetla návod na léku. Učitelka má vědět, že jen v dobré knížce se můžete podívat do duší svých budoucích partnerů. Zjistit, jaké to je, když se zamilujete, když se řeší velké problémy. To umějí předat velcí autoři a vy budete z četby moudřejší. Podobně je to s matematikou. Ne si jen spočítat peníze, ale i vědět, co se dá spočítat a co se počítat nemá.
Učitelů, kteří umějí tyto souvislosti zprostředkovat, asi moc není, že?
No, mnoho jich není, protože moudrých lidí je vždycky málo. Poměry se ale na školách hodně zlepšily. K poznání, že vzdělanost není jen znalost učiva, vlastně dovádějí učitele dnešní nezvedené děti. Kdo vyučuje rád, chce dětem nabídnout učení, které opravdu zaujme. Učení se musí týkat vždy nás samých.
Co kromě nízkých platů učitele nejvíc trápí?
Většinu trápí, že dětem chybí výchova a že se neumějí slušně chovat a soustředit.
Počkejte, copak třeba v roce 1985 byly děti slušnější?
Spíš bych řekl zpucovanější. Norma přece byla, že se má poslušně sedět, zapisovat, a většina to respektovala. Režim chtěl, aby na sebe lidé neupozorňovali. Dnes už to děti v sobě nemají a nechovají se tak. Slušnost a laskavost se musí pěstovat, nepřijde sama od sebe, neboť jsme spíš agresivní druh. Učitelé by chtěli v dětech rekonstruovat lidskou slušnost, ale ve většině škol není řád, jenž by jim v tom pomáhal.
Současný systém je spíše svazuje?
Určitě. Učitelé si také často stěžují, že by chtěli být zbaveni činností jako vybírání peněz nebo dozory na chodbě. To má dělat pomocná služba, jako jsou třeba ve Francii školní dozorci. Ti mají dělat pořádek, mohou být tvrdší a neberou učiteli důvěryhodnost. Učitel navíc dnes potřebuje asistentskou pomoc i na přípravu výuky. Vyhledávání, množení materiálů. Na to mají ve vyspělých zemích asistenty.
Jakou mají u nás učitelé motivaci, aby je systém nesemlel?
Jedny to semele, druzí odejdou a někteří se snaží prosazovat kvalitní vzdělání. Nebo přejdou jinam, kde je ředitel méně ekonom či fotbalista a víc vzdělavatel. S takovými se v našich kurzech kritického myšlení už 12 let setkáváme. Ale jde to mnohem pomaleji, než jsme si mysleli. Dobří učitelé toho mají na bedrech moc.
Funguje pro učitele nějaká motivace, která by zlepšila i celý systém?
Když chcete investovat do školství, přidáte učitelům a získáte politické body. Ale to samo nevede k řešení problémů. Jde přece o kvalitu práce učitele, o to, jak jí pomáhat, a to je ten tolik diskutovaný standard, který tady chybí. Jediné, co učitele trošku posunuje platově, je: přestaň být učitelem, staň se zástupcem, pak ředitelem, jdi na inspekci a na ministerstvo. To je kariérní řád, ale není v pořádku, že chybí profesní růst: buď stále lepším a lepším učitelem, a dostaneš víc peněz.
Například odměny formou stáží na cizích školách jako v cizině?
To u nás vůbec není. V Anglii učitel smí požádat o přestup do lepší platové úrovně, když prokáže, že má dobré výsledky. Má na to dokumentaci a ředitel vidí, že na sobě pracuje. Podle mě by do zvýšení kvality českých učitelů měly jít ty velké peníze z EU.
Vy jste v jednom rozhovoru zmiňoval jako příklad Finsko.
Ano, v době, kdy mělo Finsko velkou krizi v počátku 90. let, velice investovalo do školství. Do vývoje těch, kteří budou učit, do jejich vysokých platů a podpory. A funguje to tam. Dokonce se finští učitelé chtějí od mladých kolegů absolventů učit něco nového. Nejlepší investicí pro naše děti je zajistit jim kvalitní a dobře placené učitele. To musí nejprve pochopit občané, a až to pochopí, musí to začít žádat od politiků.
Ale jak v dnešní konzumní společnosti přesvědčit lidi o něčem tak abstraktním jako vzdělání?
Přesvědčujme ty, kteří nepropadli konzumismu. Rodiče se musí zajímat, jak škola funguje. V normálním světě se lidé stýkají se svými učiteli a zastupiteli. Naučme se, že pro život v obci není důležité jen to, kdo komu prodal pozemek a kdo dal úplatek, ale co můžeme udělat, abychom do místní školy přilákali inteligentní učitele nebo aby škola mohla jet s dětmi do ciziny. A taky si všímejme svých dětí, povídejme si s nimi. Neptejme se jich, co bylo ve škole a jaké byly známky. Ať nám vyprávějí, o čem ve škole přemýšlely. Co ještě můžeme dělat? Nejezdit s nimi v neděli do nákupních center, nekoukat na televizi, ale hrát hry a číst si i s těmi staršími.
Nový školní rokPočty dětí ve školním roce 2009/2010: – mateřské školy: 314,5 tisíce – základní školy: 796,6 tisíce – noví prvňáčci: 93,6 tisíce – střední školy bude studovat celkem 498,9 tisíce studentů, většina (387,9 tisíce) obory s maturitou. Nových studentů je 123,9 tis. Nejvíce obsazené jsou mateřské školy (obsazenost 91 procent), základní školy jsou plné na 60 procent, střední školy na 67 procent a konzervatoře na 74 procent. Zdroj: ministerstvo školství |
Kdybychom měli naše školství srovnat se zeměmi na Západě, přetrvává u nás stále biflování?
Ano, říká se to, ale taky se ví, že diskuse "biflování vs. plácání" je falešná. Zastánci biflování tvrdí: nemůžeme žvanit o ničem. O tom není sporu. Být vzdělaný znamená, že student má mít své znalosti uložené zároveň s trvalým porozuměním a v souvislostech. Děti se mají víc učit "bádáním". Ve všech přírodovědných a technických předmětech se ve světě prosazuje badatelský přístup – pojďme něco vyzkoumat, a tím získáme znalosti. Ano, je to pomalé, rychlejší je se naučit, kolik noh má pavouk, ale probádat ho je účinnější. Venku se taky mnohem víc sdílejí zkušenosti žáků i učitelů. U nás si je držíme pod pokličkou, aby nikdo neopisoval, ale přitom jsme země, kde se opisuje nejvíc.
Jak jsme na tom podle mezinárodních průzkumů?
Opravdické vědění se testuje ne tím, že zaškrtáváte, ale že napíšete rozumný text nebo vyberete řešení a navrhnete, jak by mělo být uskutečněno. V průzkumech PISA jsme dopadali dobře v matematice a přírodních vědách, ale to bylo dáno i tím, že jsme do vzorku k testování nezařadili nejslabší školy. Ostatní země dávaly průřez všemi školami. Ve schopnosti zapamatovat si jsou naše děti dobré, ve schopnosti aplikovat vědění nikoli.
České děti tedy stále neumějí vyhodnocovat a dávat věci do souvislostí?
Bohužel jen malé procento.
Lze aspoň říci, že to dobré zvenku je v rámcových programech, jež se zavádějí na základních a středních školách?
Jen částečně. Nejsme ještě odborně tak zdatní, a programy proto potřebují vylepšování. Dobré ale je, že se s tím počítá. To, co se v nich správně uchopilo, je zařazení klíčových kompetencí – tedy úkol pěstovat vzdělání, které přesahuje jednotlivé předměty: umět se učit, řešit problémy, být demokrat atd. Tvůrci se také snažili napsat očekávané výstupy tak, aby nedovolovaly něco naučeného jen odříkat. Teď je třeba učitelům pomáhat, aby dokázali vyučovat jak ke klíčovým kompetencím, tak k zvládnutí oborů.
Pojďme ještě k plánovaným státním maturitám. Mají smysl?
Podle mě je ta úvaha chybná od začátku. Kontrolovat až konec studia, to nepomáhá, když chcete dosáhnout lepšího výsledku. Jestliže ve škole není od prvního ročníku fungující pojetí a postup vzdělávání, jednotná maturita to nezachrání. Zkoušky nebo podklady k maturitě by se mohly střádat po několik let a pak by byla nějaká závěrečná práce.
Nejde hlavně o ten symbolický rozměr? Že dostanu razítko?
A k čemu nám jsou symboly? To jsme zpět v Rakousku-Uhersku, u císaře pána, který vše musel schvalovat a orazítkovat. Cermat by se měl změnit na středisko podpory vzdělávání, kde se učitelé budou učit lépe vyučovat, aby mohli nakonec i lépe zkoušet. Kvalitu máme dávat do rukou škol. Střední škola, nikoli úřad, má nést odpovědnost za kvalitu zkoušky. Škola má ukázat, jak umí zkoušet. Ale nekupujme si ústav, který testy vyvine a školám je vnutí.
A jak by to škola ukázala?
Podoby školních maturit mají být známé, a tím se zvýší vzájemná konkurenceschopnost škol. Jestli se na nějakou školu hrnou děti, protože je dobrá, mají ostatní státní školy mít možnost i povinnost se také vylepšit. Financování škol nesmí vést k "přetahování" žáků, ale má pomáhat, abychom měli v národě co nejvíc žáků výborně vzdělaných. Maturitní práce by měly viset na webu, ale ne s podpisem žáka, nýbrž učitele. Dobrá škola by ráda ukázala dobré výsledky svých žáků – a taky své mistrovství učitelské. A ti, kteří to neumějí, by museli na své profesionalitě zapracovat. To by byla motivace. Školy mají právo o žáky bojovat svou kvalitou, ale stát nemá podporovat boj, má investovat do celkového zlepšování vzdělanosti v národě. To musíme žádat od politiků.
