Podvody a podvádění zdaleka nejsou ve vědeckém výzkumu normou a ostatní vědci je obvykle rychle odhalí. Navíc se zdá, že to veřejnost chápe. Informace o nepravostech rozhodně nepodkopaly důvěru a spolehlivost ve vědeckém výzkumu. Stejně tak ojedinělé incidenty nebrzdí vědecký pokrok, který je pro lidstvo tak cenný.
Autor esejeHeinrich Rohrer získal v roce 1986 Nobelovu cenu za fyziku. Tento článek vychází z autorovy dubnové přednášky ve Stockholmu, jejíž text vyjde ve sborníku z konference nazvané Důvěra, spolehlivost a vědecký výzkum. |
Jistě, i málo případů vědeckých nepravostí je příliš mnoho. Od vědců se očekává, že budou majáky naděje na cestě za poznáním – a že budou dost chytří na to, aby se nepokoušeli beztrestně podvádět. Pro hrstku těch, kteří by chtěli tento hazard podstoupit, existují preventivní mechanismy, jak je pohnat ke zodpovědnosti. Vědecká komunita – včetně akademických a profesních institucí, šéfů agentur, manažerů a odborných redaktorů – se sice mnohdy zdráhá řešit razantně případy nepřijatelného počínání, avšak v sázce je zde pověst celé vědy, nikoliv jen dotyčné osoby, instituce, časopisu nebo národního vědeckého orgánu.
BÁDAT, NEBO ÚŘADOVAT? Místo výzkumu se vědci stávají experty třeba na žádosti o udělení grantů.
Ti, kdo jsou přistiženi, často ospravedlňují své chování konkurenčním bojem, tlakem na publikování, snahou o uznání a získávání cen – tedy právě těmi praktikami a pobídkami, které zavedla sama vědecká komunita. Riziko nepravostí je sice zveličené, ale přesto se musíme znovu zamyslet nad otázkou, jakým způsobem vlastně vědu vedeme. Jaké jsou její hodnoty, přednosti a nedostatky?
Riskantní cesta nad propastí nevědomosti
Vědci musí prošlapávat cestu, která není vědecky předdefinovaná, což vyžaduje rozhodování o každém kroku. Zda mají pravdu, nebo se mýlí, obvykle vyjde najevo až zpětně, a z toho důvodu se při této činnosti nelze vyhnout omylům (ačkoliv ty by neměly zůstat dlouho neopravené). Věda se rovná chůzi po laně nataženém mezi slepou vírou a zvědavostí, mezi odborností a kreativitou, mezi podjatostí a otevřeností, mezi zkušeností a intuicí, mezi ambicemi a vášní i mezi arogancí a přesvědčením – stručně řečeno mezi starým dneškem a novým zítřkem.
Dnešní výzkum je však ve stále větší míře chybně zaměřen na lukrativní ceny, profesní uznání a finanční zisky. Tyto odměny přitom dusí tvořivost a vášeň po poznání, které vědecký pokrok vyžaduje. Jak napsal T. S. Eliot: "Kde je moudrost, již jsme ztratili ve vědomostech? Kde jsou vědomosti, jež jsme ztratili v informacích?"
Ach, ty společenské vědy
V "tvrdé" vědě, jako jsou matematika nebo fyzika, lze pravdu stanovit průhledněji, díky čemuž jsou tyto obory méně náchylné k vědeckým nepravostem. V oborech, jako jsou medicína, filozofie, ekonomie a další společenskovědní disciplíny, které se více opírají o otevřenost a fantazii, však lze s poznatky snáze manipulovat tak, aby vyhovovaly cílům byrokratů.
CO JE VĚDA? Laboratoř je OK, ale co si máme myslet třeba o psychologii cestovního ruchu?
V současnosti existuje až příliš mnoho oblastí, které se označují za vědu, přestože zdaleka nesplňují vědecká měřítka originality a hledání základního porozumění – například shromažďování pokřivených statistických údajů tak, aby jejich výsledek vyhovoval cílům určitého politika (nebo korporace), případně publikování nějaké varianty na již existující poznatek.
Úprk do bankovního sektoru
I když byrokratizace vědy snižuje její přitažlivost pro skutečně talentované mozky, neměli bychom být přehnanými pesimisty. Jistě, řada lidí naříká v posledních dekádách nad odchodem geniálních vědců do finančního sektoru v posledních několika desetiletích. Možná bychom však měli pokládat za štěstí, že tito géniové napáchali své nepravosti někde jinde.
Hlavně ať mohou bádat.
Navíc podceňujeme mladší generaci vědců. Stejně jako v případě předešlé generace si mnoho nadaných mladých badatelů uvědomuje, že musí tvrdě pracovat, aby si poradili s nejdůležitějšími výzvami.
Musíme si však dát pozor, abychom jejich práci nezkazili pochybnými praktikami, které si vědecká komunita v posledních letech osvojila. Nová generace vědců musí dostat odbornost i hodnoty – nejen vědecké ideály, ale i vědomí lidských slabin –, které jim umožní napravit chyby svých předchůdců.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
Copyright: Project Syndicate, 2012.
www.project-syndicate.org
