Když Češi před dvaceti lety procitli z letargie, měli radost. Také já jsem byl rád. Směl jsem konečně domů, odkud mě vyhnal starý režim, protože jsem veřejně mluvil o svobodě. Tenkrát se tomu říkalo pobuřování. Cítil jsem tedy cosi jako satisfakci, ale měl jsem také strach. Věděl jsem mezitím, že svoboda je taková jako ti, kdo ji mají.
Druhý den jsem se vypravil za Janem Lopatkou, literárním kritikem a kamarádem, který do svého bytu za Týnským chrámem pozval dosud pronásledované autory. Konala se tam porada o jejich budoucnosti a já se těšil, že uvidím známé tváře.
Spatřil jsem však hromadu bot a dostal pokyn zout se. V emigraci jsem se to odnaučil, a tak jsem absolvoval první adaptační akt. Pocit, že náš "kde-domov" je malá mešita, ve které svoboda znamená ponožky, mne pak už neopouštěl. Ten rituál přece znamenal: venku je špína, u nás čisto. Kdysi jsem přeložil Kouzelnou flétnu, a tak jsem si připadal jako Papageno podstupující zednářský obřad. Přitom při přejezdu hranic byl můj zážitek zcela opačný.
Za Rozvadovem začínal prostor sazí a prachu. Večer si stačilo svléknout košili a podívat se na její límec.
Tady se zouvá
Potom jsem dostal pozvání do divadla nazvaného po autorovi, který v rámci první republiky nadával kapitalismu a stačil umřít, ještě než zažil socialismus. Stanislav Kostka Neumann byl klasický případ proroků, kteří osvobozují svět radši než sebe. Byla to tedy krásná ironie, když se literáti, kteří kus života strávili v táboře míru a práce, nyní scházeli na této adrese. Chtěli dát psaní nový smysl a mluvili o "úkolech literatury".
Přihlásil jsem se tedy o slovo a mírnil jejich elán. Řekl jsem cosi jako: Přátelé, právě jste opustili povodí rezolucí a vstoupili na pole reklam. Tady se nepracuje podle zákazů, ale zakázek. "Moc bezmocných" není bezmoc neprodávaných, protože autoři nejsou inženýři lidských duší, ale producenti čtivosti.
Chvíli zavládlo ticho, ale brzy šla debata dál v původním tempu. Až po letech se mi svěřil Milan Jungmann, nestor Literárek a mentor disentu, že mi nevěřil, ale po letech mi dal za pravdu. Svoboda zouvací rituál nezná. Kdo do ní vstupuje, má boty a vykračuje si po svém – nebo i po svém šlape. Malíř vnímá barvy, muzikant noty a zloděj kontraband. Kde je víc malířů, je více barev. Kde se víc šidí, vládne šeď.
Kdo však šizení připíše svobodě, nesmí se divit, když o ni přijde. Nadávat politikům je tedy dvojsmyslné. Jsou prostě otiskem svých voličů. Demokracie nemůže předstírat lepší lid, nanejvýš vyměnit špatné vládce. V takových momentech záleží na IQ buřičů. Kde chtějí pomstu, dostanou Lenina, kde svobodu, je možný Lincoln. Demokracie potřebuje "demos", a to jsou spíš lidé než lid.
Jde prostě o souhru pozitivního umu.
V devětaosmdesátém jsme nezačali špatně. Ve střední Evropě se vynořil demos jejích národů. Na rozdíl od předchozích vzpour, které měly národně sociální ráz, šlo nyní o společnou revoltu. Slovo bylo obraz a obraz mluvil všemi jazyky. Poláci měli Wojtylu, Maďaři nůžky na drát a východní Němci trabanty. Vyráběli je sice jen k cestám po bratrských zemích, ale když nyní stály prázdné v Budapešti, Varšavě i Praze, bylo jasné, kdo kam dojel. Při dnešní recidivě neonacionalismu to zní možná romanticky, je to však jenom popis. Vzpomínám často na Jaroslava Seiferta, našeho nobelovského laureáta, který jednou vyprávěl o první republice a řekl: "Byli jsme šťastní a nevěděli o tom." Svoboda má svůj paradox, dokud ji vlastníte, vypadá jako přírodní stav.
Češi, kteří si stalinskou diktaturu uhnali s hlasovacím lístkem v ruce, hledali dlouho omluvu pro tento výkon. A tak to byl vlastně zázrak, že si nezaložili obrodné fórum, nýbrž občanské. To jim pak umožnilo zacházet zdravěji s historickými šoky a chovat se lépe k Němcům a Slovákům.
Evropská čtyřspřeží maléru zapřahají tyto herky: jednosměrnost, poslušnost vůdcům, dějinné bajky a hrdinský rituál. Ani první republika se jich nezbavila. Vsadila (a to byl správný evoluční odhad) na demokracii, ale chovala se oligarchicky. Odvolávala se na historické hranice, ale měla je jenom na Západě. Jmenovala se Československo, ale připomínala Českočesko. A tak se brzy mrskala jako kapr ve vypouštěném rybníce.
Nechci se pouštět do dlouhých retrospektiv.
Uvádím to tu, aby bylo jasné, jak snadno se u nás po válce demokracie a svoboda daly oddělovat a jak lehké to měli nejrůznější agitátoři.
Existují však vítězství jako prohry a porážky jako vítězství. Když jsme si mysleli, že jsme v suchu, čekal nás nejdelší liják. Když jsme slavili "Vítězný únor", začínal vítězit úhor. Z německé kapitulace byla konjunktura, z Germánů spolkoví Němci.
Navzdory tirádám o revanšismu začínal chybět oblíbený nepřítel. Česká identita těžila z germanofobie a panslavismu. Když však Sověti reprezentovali mizerii a západní Německo blahobyt, přestaly lákat zářné zítřky a vyhrával všední den. A když potom jenom revanšisté k nám neposlali své tanky, ukazovalo se, že dějiny nejsou ani tak soubojem dobra se zlem, jako spíš soutěží politických kultur.
Český disent se mohl odpoutat od starých animozit a požadovat německou jednotu. Bez ní se totiž Evropa dělila na dvě ligy a Češi hráli v té druhé. A když se pak z disidentů stali i prezidenti, byl po ruce nejenom mravní kapitál. Každá svoboda totiž funguje jako imunita daného organismu. Nemenší význam mělo i uznání slovenské svébytnosti. I když bych po letech řekl, že Praha zde jevila silnější pragma, jednalo se o společný podnik. O maturitu, kterou oba partneři složili dřív, než z Bruselu přišly otázky. Od té doby však podstupují každý svůj vlastní IQ test, ve kterém nevyhrává tradice, ale erudice. A tak má Bratislava euro a my svoje potentní komunisty. A na závěr naše ještě třetí plus.
Rozšiřování Unie připomínalo valčík odkladů. Když si dnes vzpomenu na všechny sliby o datu vstupu, točí se mi znovu hlava. Teprve ve chvíli, kdy NATO řeklo ano k žádosti středoevropských uchazečů, skončila éra výmluv a začala vážná jednání. To bylo v době, kdy v Madeleine Albrightové dostaly Spojené státy ministryni, která věděla, co v našich končinách znamená zmeškat šance.
Její otec, československý diplomat, musel dvakrát opustit Prahu. V Denveru však formoval elitní školu, na které zkušenost s komunismem a nacismem byly primární témata. Josef Korbel naučil Ameriku nepodceňovat "neznámé národy". Kdo četl jeho knihu o naší první republice, ví, proč jsme zas neskončili na politickém výměnku. Protože právě teď uplývá sto roků od Korbelova narození, rád bych tu připomněl, že je to po Masarykovi náš největší atlantista.
I díky němu se už, když jde o svobodu, nemusíme zouvat.
Smích uvolňuje křeče
Máme pro ni civilní a stabilní prostor. Ne sice chrám jako v Kouzelné flétně, ale také ne krám, za který ji mnozí považovali. Naděje, že zde budeme slavit první století pod vlastní značkou, nevypadá špatně.
Do programu těch oslav bych rád navrhl tyto dva body:
Zaprvé: odsouhlasení zákona o tom, že Josef Švejk byl rakouský voják. Aby se Vídeň neurazila – tedy s klauzulí, že jsme ho ochotni Rakousku půjčovat do bojů o Temelín a neutralitu, protože víme, že bude válčit stejně statečně jako za císaře pána.
Zadruhé: svatořečení Járy Cimrmana. To zase z vděčnosti, že se už smějeme vlastnímu kutilství. Jako patron by nás pak chránil před touhou sladit Evropě kafe našimi zahořklostmi. Resentiment je totiž to jediné, co Jára neumí.
Protože si však nejsem jist, že vynálezci tohoto vynálezce (při všem obdivu k jejich literárnímu formátu) budou s to oslovit Svatého Otce při jeho brzké návštěvě v Praze, deponuji ten návrh sám.
Jako někdejší ministrant vím, že existuje i rozhřešení.
Jára di Praga nás naučil smát se nám samým. Takový smích uvolňuje křeče, vytváří smysl pro míru a tím i pro svobodu.
jiří grušaČeský spisovatel a diplomat Jiří Gruša se narodil 10. listopadu 1938 v Pardubicích. Vystudoval v 60. letech filozofii a historii na FF UK. Patřil mezi zakladatele časopisů Tvář a Sešity pro mladou literaturu. V roce 1968 mu bylo zakázáno publikovat, pracoval ve stavebním družstvu. Když vydal v samizdatu román Dotazník, skončil ve vazbě. Podepsal Chartu 77. V roce 1981 odjel na stipendijní pobyt do USA a byl komunistickými úřady zbaven občanství. V letech 1982 až 1990 žil v emigraci v SRN. V roce 1990 se vrátil do Československa. Byl velvyslancem v SRN (1991–1997) a v Rakousku (1998-2004). Byl krátce ministrem školství. V roce 2003 byl zvolen prezidentem mezinárodního centra PEN klubu. |
