Jsem rád, potkám-li někoho, kdo měl před třiceti lety pleš, a zjistím, že ji má pořád. Jsem rád, když jsou věci na svém místě, je v nich srozumitelný pořádek, mají jakous takous identitu, logiku a kontinuitu. Svět jako celek je příliš záhadný na to, abych nebyl vděčen všemu, čemu rozumím, za to, že tomu rozumím. Potkám-li zkrátka svého přítele plešouna zítra s tak hustými vlasy, že si nebudu jist, zda je to on, anebo někdo jemu podobný, nezhroutím se sice, neboť jsem už na leccos zvyklý, ale rozhodně se nezaraduji. Nanejvýš si pomyslím: nezklamal jsi, světe, jsi pořád stejný, to jest záhadný.
Tak je tomu i s mým životem. A speciálně s mým životem v posledních dvaceti letech. Co totiž mohu na jeho okraj říct jiného, než "světe, nezklamal jsi, jsi záhadný"? Cožpak lze nechápat jako záhadu fakt, že bezvýznamný vojín, který nesměl být ani povýšen na svobodníka, je vrchním velitelem vojska? Že někdo, komu nebylo dopřáno regulérně studovat na vysoké škole, bude jednou jmenovat rektory? Že pěšák jedné z armád Varšavské smlouvy bude jednou oznamovat světu, že tento pakt zrušil sám sebe? Že někdo, kdo ještě několik minut před vyhlášením kandidatury na prezidentskou funkci něco takového považoval za nesmysl a odmítal to, bude nakonec prezidentem skoro třináct let, a to navíc posledním jednoho státu a prvním druhého?
Na otázku po mých dvaceti letech svobody odpovídám tedy: byla to pro mne jedna jediná série překvapení, asi takových, jakým by bylo, kdyby předseda vlády přišel zítra na tiskovku s vlasy jako mánička.
To, co říkám, však neznamená, že se na svůj osud zlobím za to, že byl permanentně jiný, než jsem očekával, a že byl daleko dobrodružnější, než jsem si kdy – jako člověk s absolutně nedobrodružnou povahou – dokázal představit. Jsem mu vděčen za to, že mi umožnil účastnit se velkých a dobrých změn tohoto světa, což tisíckrát vyvažuje útrapy, kterými to bylo zaplaceno, včetně velmi omezené svobody. Té jsem měl méně než většina mých spoluobčanů, dokonce méně než většina z nich tuší.
Důležitější než mé osobní pocity samozřejmě je, co těch dvacet let znamenalo pro naši zemi. Stali jsme se – nebo přesněji: stáváme se – standardní demokratickou a kapitalistickou zemí. To je zajisté dobré a prospěch z toho má celá společnost, nebo aspoň její drtivá většina. Stali jsme se však jenom a pouze tím. Tedy tím, čím jiní jsou už dávno. A to navzdory všem varováním, která přicházela ze "starých" demokracií, a navzdory očekávání, že se poučeni zkušeností jiných i svou vlastní dokážeme vyhnout lecčemus, čemu se "staré" demokracie vyhnout nemohly. Zažil jsem nejednou, že nám západní politici téměř záviděli naši panickost: věděli totiž už dobře, co by bývali dělali jinak, kdyby kdysi věděli to, co vědí dnes, a čemu by se dnes velkým obloukem vyhnuli, kdyby mohli začít jako my na zelené louce. Komu ovšem není rady, tomu není pomoci. A tak se naše země – například – postupně mění v jednu gigantickou a nevzhlednou aglomeraci plnou skladišť, parkovacích ploch a super-hyper multifunkčních paláců konzumu rozcapených pyšně na kilometrech čtverečních naší vlasti. Zbývá snad už jenom to, aby byla všechna divadla a všechna kina sestěhována do jednoho gigantického megakomplexu vyzývajícího nanejvýš k tomu, aby se tam člověk oběsil na multiprovazu.
Zkrátka a dobře: leckterá očekávání pohořela. Ale i to se asi mělo a muselo stát. Jen záhadný svět ví, kolik zkoušek má kdo podstoupit, aby prozřel. A zda je vůbec nutné, aby někdo prozíral. Třeba má lidstvo vyměřeno dávno svůj čas a jen my bláhovci si myslíme, že s tím můžeme nějak pohnout.
Dvacet let mne nazývají "pravdoláskařem". Znamená-li to, že patřím mezi bláhovce, kteří si myslí, že se světem lze pohnout k lepšímu, pak mne velmi těší, že mám tu čest být tak dlouho takto označován. Nesvědčí to totiž jen o vytrvalosti označovatelů, ale i označovaných.
