Tenkrát jsem pobíhal někde venku na Vinohradech. Po ulicích chodili lidé a někteří si nacvičovali cinkání klíčema. Napadlo mě, že se dnes zřejmě všichni rozhodli hodit klíče do kanálu – že by měli Olympici nějakou megashow na Fučíkárně? Cinkání klíčema bylo možná zrovna jen in. To podezřelejší by byli spíš cinkající Cikáni s klíčema. To by asi nebylo o Olympicích.
Jenže výjimka potvrzuje pravidlo – u nás doma jeli Olympici docela často. Táta byl velký fanda rocku. No a máma byla naopak fanatik do zvířat. A kupodivu ne jen těch na pekáči.
Co víc chtít?Do Cikánů mi nadávali předtím a nadávali mi i potom. Tak kde je ten rozdíl? Možnosti – přesně tady. O ničem jiném to nebylo. |
Měli jsme tenkrát takového německého ovčáka, který zrovna na příkaz "sedni" moc nereagoval. Po dvaceti letech musím říct, že náš pes Body měl spíš skončit na tom pekáči, protože takhle vyčuraného psa už jsem v životě snad nepotkal.
17. listopadu se rozhodl napodobit psí kousek Davida Copperfielda a zmizet nám v davu na Václavském náměstí. Nevím, proč utekl zrovna tam, ale rozhodně si nešel zacinkat s klíčema ani si zazpívat Kde domov můj. Co my jako děti jsme tenkrát mohli asi vědět o komunismu? V paměti mi utkvěl obraz vozidla VB. Táta jim říkával Vygumovaní Bolševici. Náš pes Body jim počural auto, no asi věděl, co dělá. Naštěstí to matka ukecala a mohli jsme jít všichni šťastní domů. Najednou jsem se rozhlédl a všude bylo neobvykle mnoho lidí. Tolik jsem jich na Václaváku snad nikdy neviděl.
Havla? Halušky!
Svoboda je tady! Havel na Hrad! Tak tato hesla jsem já rozhodně po pádu totalitního režimu nepokřikoval. Spíš to bylo: "Mami, uvař halušky, mám hlad!" nebo "Chci to video s Terminátorem!". Je to zvláštní přemýšlet nad tím, jak moc velikou samozřejmostí byla pro nás takzvaná demokracie (to takzvaná si neodpustím ), i když čerstvě po pádu komunismu to bylo spíš jen demo. Možná jsme se zpočátku měli jmenovat spíš DČSFR (Demoverze československé federální republiky). Dnes bychom nemuseli prvním demoministrům ani prvnímu demopremiérovi nic vyčítat.
Legrační, že? Ani já jako osmiletý kluk a ani ČSFR jakožto batole jsme netušili, jak s onou pomyslnou svobodou naložit. Malý chlapec si prostě jen hrál. Dnes mám pocit, že i tato země si prostě jen hrála. Nebyl v nás žádný rozdíl. Padesát let tady trčel Ivan a zchátralý chudý se rozhodl vrátit domů k Nataše. Zanechal tady medvědí stopy a ani dnes v roce 2009 nemám pocit, že by definitivně zmizely.
Základní vzdělání musí dát škola, ale základy myšlení ti dá jen zkušenost. Až do 9. třídy základní školy jsem cítil ten smrad komunismu a občas se k němu přidal i smrad z jídelny, který byl někdy stejně hrozný, ne-li horší. Stejní učitelé – stejné myšlení – stejná budova. Jako by se v principu nic nezměnilo.
Do Cikánů mi nadávali předtím a nadávali mi i potom. Tak kde je ten rozdíl? Možnosti – přesně tady. O ničem jiném to nebylo. Co víc ale proboha chtít?
kde jsou slovenské kočičky?O podstatnou část holek jsme měli teprve přijít. ČSFR totiž najednou zničehonic byla už jen ČR – dodnes jsem nezaregistroval proč. |
Najednou jsem cítil, že mám příležitost něco změnit. Věděl jsem, proč to nebude jednoduché, a i přesto jsem v hloubi duše chtěl věřit, že ano. Doma mi totiž neustále opakovali: "Je demokracie." Bylo to vskutku líbezné a každý to rád říkával, aniž chápal, která skutečně bije.
Jako dítě jsem o demokracii měl takové naivní až pohádkové představy. To slovo jsem pojal tak velikánsky! Myslel jsem si, že mohu všechno. Táta mi občas vyprávěl všechny ty strašlivé příběhy z doby totality a já pevně věřil, že to všechno už je za námi. Tak moc jsem byl naivní, že se ještě dnes tluču brčkem do hlavy. Byl jsem přece jenom dítě, a tím se to dá obhájit. Co ale ČSFR? Nebyla tato země též příliš naivní? Co čekala od té pomyslné svobody? Možná mezi mnou a republikou nebyl zase tak veliký rozdíl. Než totiž stačil prach sametové revoluce dosednout zpátky na své místo, zem byla kompletně vykradená, rozprodaná a v dluzích, což samozřejmě vůbec nepomohlo naší ekonomice. Chytří zlodějíčci si zadělali na celý život i život po životě, nu a naivní občané se ocitli v moři nejistot a lží. Dalších 20 let jakési svobody jsme totiž měli hlavně splácet dluhy. Stačilo jen zajásat: "Vítej doma, svobodo, nemohli jsme se tě dočkat!"
Když mi bylo 13 let, začal jsem si všímat svých skoro anarchistických sklonů. Měl jsem pocit, že musím bojovat proti společnosti a hlásat jednoduchou ideologii – cosi jako "můžu si říkat a dělat, co chci, všichni mi proto polibte...!" V těch třinácti to mělo takový silný význam a veškerá ta naivita byla taková opravdová! O to ale nešlo. Nejdůležitější bylo, že ta fiktivní drsnost fungovala na holky.
A o podstatnou část holek jsme měli teprve přijít. ČSFR totiž najednou zničehonic byla už jen ČR – dodnes jsem nezaregistroval proč. Vím, že si to můžu najít na Wikipedii, jenže já to nechápu srdcem. Drtivá většina mé rodiny jsou původem ze Slovenska či Maďarska. Co mi přineslo odtržení těchto zemí? Ze dne na den jsem se stal Slovákem, i když jsem se prokazatelně narodil v Londýnské ulici v Praze. A nakonec ještě přijdeme o ty nádherný slovenský kočičky... proč? :(
Odpovědí byl hip hop
Ve třinácti letech jsem vážil něco kolem 40 kg. Byl jsem tak vyzáblý, že si mě učitel na přírodopis půjčoval jako exemplář. Ostatním dětem ukazoval, kde všude mám kosti a odkud vedou různé žíly.
Čekal jsem jen, kdy vytáhne skalpel a otevře mě. No možná ani nemusel. V osmičce přišla záchrana – do třídy vešel nový homeboy, který byl ještě o polovinu vyzáblejší než já. Pozornost se z mých kostí přesunula na jeho – hurá! Ať žije demokracie! Holkám najednou připadalo, že jsem přibral, a ani nevíte, jak krásný pocit to byl, když nějaká přišla a řekla mi: "Teda, přibrals, co?" :)
Všechno už mě stejně štvalo a najednou se objevila spása – Chaozz :D Viděl jsem v televizi klip Čumim na bednu a bylo mi jasné, že se stal zázrak. Zjistil jsem totiž, že v Česku existuje hrstka lidí, která se zabývá hip hopem. Mohl jsem najednou svou ostrost ještě vylepšit a mít tak víc holek. Hurá, sláva demokracii! Ať žije Václav Havel!
Přeceněná svoboda
Asi vám připadá, že si ze svobody dělám jen legraci, a nejste daleko od pravdy. Svobodu jsme přecenili. Dávali jsme jí příliš velikánský význam, protože jsme nepochopili to nejpodstatnější – svoboda je hlavně v myšlení člověka. A ať se na mě nikdo prosím nezlobí, když řeknu, že myšlení jsme tady jednoduše podcenili. Musím si dělat onu legraci, jelikož ta naše malinká vesnička zvaná Česká republika legrační je. Po pádu komančů jsme si o sobě mysleli bůhvíco. Já psal svůj příspěvek z pohledu dítěte – jenže jaký je v tom nakonec rozdíl?
kostěj paroubekPomyslné žezlo nad Evropou jsme mohli klidně svěřit bezdomovcům na hlavním nádraží a možná by to dopadlo stokrát líp. Vrcholem je ovšem Kostěj nesmrtelný zvaný Paroubek |
Když vidím naši současnou politickou scénu, mám pocit, že jsme zůstali v plenkách a nic jsme se nenaučili. Pomyslné žezlo nad Evropou jsme mohli klidně svěřit bezdomovcům na hlavním nádraží a možná by to dopadlo stokrát líp. Vrcholem je ovšem Kostěj nesmrtelný zvaný Paroubek. Bože můj, what da hell is ČSSD about? – "Čas Skončit S Demokracií?" Tady ještě žádná ani nebyla, a vy už nám ji chcete brát? No dovolte! Pokud je demokracie v myšlení lidu, pak jsme zřejmě ztraceni.
Hip hop mi umožnil vidět politiku úplně jinak. Kašlu na všechny kšiltovky a široké kalhoty. To podstatné bylo sdělení. Psaní veršů mi pomáhalo vyznat se v sobě samém.
Volba politické strany byla především v myšlení člověka. Právě proto jsem nikdy k volbám nepřišel. Komu jen dát ten jeden hlas? Vždyť vybereš jen to menší zlo. Tak tohle je "svoboda"? Dal jsem proto svůj hlas hip hopu, a to doslova. Raději si hrát na písku s hoperama než se courat po poušti s českými pudlími politiky. Řeknu vám přesně, co mě irituje – byly to vždy jen hrátky s mocí, předávání žezla, strategie výdělečné činnosti a snaha dělat z lidí ovečky.
Za těch dvacet let pro mne ani pro vás neudělala naše politika vůbec nic a říkám to jen proto, že se hlavně nestalo nic s naším myšlením. Všechny ty krásné baráky, krámky, obchodní centra, to je sice super, ale k čemu to všechno? Nic nebylo důležitější než nás občany ČR naučit myslet jinak – svobodně, demokraticky. Kdo jiný nás to měl, probůh, naučit než politická scéna? A teď se k moci možná dostane Kostěj Paroubek. Amen s námi.
Ale co. Legrace bude i tak. On se zase někdo rád svlékne do naha na dovolené a bulvár po něm pojede jak Angelina Jolie po miminech. Raději bych tu nahou Angelinu, ale co nadělám? Nezbývá mi nic jiného než zpívat v Gipsy.cz a smát se dál.
Radoslav BangaRadoslav Banga se narodil v roce 1982 v Praze. Je znám pod uměleckým jménem Gipsy. Raper, zpěvák a hudebník romského původu od svých 13 let vystupuje na hiphopové scéně. V roce 1997 založil skupinu Syndrom Snopp. Pod jménem Gipsy vydal dvě desky: Ya Favourite CD Rom a Rýmy a blues. V současnosti vystupuje jako frontman kapely Gipsy.cz, která spojuje prvky hip hopu s romskou hudbou. S Gipsy.cz vydal dvě alba. Dvakrát se zúčastnil českého národního finále Eurosong contestu. V roce 2007 byl jmenován ambasadorem Evropského roku rovných příležitostí. |
