Jen Obama může vyvést Ameriku z Bushovy izolace

Hillary Clintonová, Barack Obama, nebo John McCain? Budoucí prezident Spojených států amerických ovlivní i dění v Evropě. Který z kandidátů je pro Evropu nejpřijatelnější?

Barack Obama | foto: Reuters

Předvolební prezidentská kampaň ve Spojených státech je v Evropě sledována s vášnivým zaujetím. Evropané ji vidí jako dlouhou ságu plnou překvapení. Na lidské a intelektuální kvality tří zbývajících kandidátů je na této straně Atlantiku dokonce pohlíženo s jistou závistí a ozývají se tu prohlášení typu: „Mohli bychom si aspoň jednoho z vašich kandidátů půjčit?“ Mnozí Evropané mají pocit, že všichni tři kandidáti jsou skvělí a že na rozdíl od předchozích voleb trpí Amerika rozpaky z hojnosti.

Co Evropané očekávají?
Zájem Evropanů o tyto prezidentské volby však nemůže zakrýt skutečnost, že zdaleka není jasné, co od nich vlastně očekávají. Evropané si sice přejí „normálnější“ Ameriku, která bude mít blíže k vlastním hodnotám, ale současně se obávají, že skromnější Amerika by od nich vyžadovala více v oblasti „tvrdé“ vojenské síly.

Amerika jako vzor, nebo Amerika jako ochránce – toto „evropské dilema“ je samo o sobě nové. Bezprostředně po druhé světové válce totiž většina Evropanů pokládala Spojené státy za ochránce před rozpínavými cíli Sovětského svazu a současně za klíčového vnějšího aktéra morální a hospodářské obnovy jejich hluboce raněného kontinentu.

Starý kontinent jako alternativa
Dnes už to neplatí. Rozpad SSSR, šrámy, které si Amerika způsobila sama – zejména v Iráku – a oslnivý vzestup Asie změnily evropské vnímání USA. Amerika už není ochráncem či vzorem jako dříve a ani v oblasti vlivu a moci dnes není osamocená.

Dokonce lze říci, že se Evropská unie pomalu stala „normativní“ světovou silou při reakci na vývoj americké moci. Evropa již dlouho ví, že se v oblasti „tvrdé síly“ nikdy nedokáže Americe vyrovnat, ale s úpadkem americké „měkké síly“ se stala významnější než kdykoliv dříve, neboť ztělesňuje „humánní“ a zákonů dbalou tvář Západu.

V tomto smyslu začala Evropa alespoň zčásti pohlížet sama na sebe jako na alternativní sen pro každého, kdo přestal snít o Americe. Při pohledu zevnitř se však model EU často zdá méně přesvědčivý.

Obamova naděje
Mnozí Evropané proto dál cítí nostalgii po Americe jakožto vzoru. Barack Obama, který vede předvolební boj pod vlajkou „naděje“, je pro tyto Evropany ideální volbou, jenž by dokázala jako mávnutím kouzelného proutku obnovit měkkou sílu Ameriky. Koneckonců je i on sám zosobněním amerického snu.

Někteří Evropané ovšem dávají přednost Hillary Clintonové, nebo dokonce i Johnu McCainovi, poněvadž se obávají důsledků pro evropské partnery Spojených států v případě, že by se moci ujal zdrženlivější a méně zkušený prezident. Dělají si starosti nejen o kompetentnost, ale i o starou transatlantickou otázku „sdílení zátěže“. Nevyslovené pochybnosti skryté za výhradami některých Evropanů vůči Obamovi lze formulovat do jediné otázky: „Budeme muset dělat více v Afghánistánu i jinde?“

Mohlo by se ukázat, že obnovení mezinárodní reputace Ameriky je pro Evropu špatné, poněvadž nahlodává její nový monopol na reprezentaci západních hodnot a povolává ji zpět k povinnostem spojeným s tvrdou silou? Nemůže to být tak, že kandidát strachu – McCain nebo ve stále větší míře i Clintonová – ve skutečnosti slouží evropským zájmům lépe než kandidát naděje?

Sebevědomá Amerika
S Obamou u moci by bylo pro Evropany – přinejmenším zpočátku – obtížnější osočovat Ameriku, i když „nová Francie“ Nicolase Sarkozyho už od tohoto laciného pokušení upustila. Zároveň by však bylo méně snadné odmítat výzvy k většímu sdílení zátěže ve světě.

Tento „defenzivní“ pohled na transatlantické vztahy je problematický. Nejlepší Amerikou pro Evropu a svět je totiž sebevědomá Amerika – taková, která odhodí kulturu strachu a znovuobjeví kořeny své kultury naděje. Je to Obamova Amerika. Samozřejmě platí, že čím vyšší jsou vaše očekávání, tím vyšší je riziko zklamání. Po osmi letech izolace, do níž se Amerika za Bushe sama uvrhla, však toto riziko stojí za to podstoupit.

I když už Amerika není jedinou supervelmocí na světě, stále zůstává „nepostradatelným státem“. Evropany proto prezidentské volby v Americe fascinují právem. Bez ohledu na vítěze bude mít výsledek dopady na celý svět.

© Project Syndicate, 2008.

. Dominique Moisi

Autor je zakladatelem a vedoucím poradcem Ifri (Francouzského institutu pro mezinárodní vztahy), v současné době působí jako profesor na College of Europe ve varšavském Natolinu.