Avšak navzdory svému stěžejnímu postavení v americké kolektivní paměti zůstává Pearl Harbor málo pochopen. Proč vůbec Japonsko tuto zdánlivě sebevražednou válku zahájilo? Je tu kromě závěru, že se Japonsko ze svého závažného rozhodnutí musí ponaučit, něco, v čem by se mohly ponaučit i Spojené státy?
Hledá se nepřítel
Rozhodnutí zaútočit na Pearl Harbor vzniklo po pěti měsících úvah, jež zahrnovaly řadu oficiálních konferencí. Jednalo se o pozvolný proces, během něhož mohlo chápavější, ale pevné angažmá USA pomoci vychýlit Japonsko odlišným směrem. Názor japonské vlády byl ve skutečnosti tak rozpolcený, až udivuje, že se nakonec dokázala dohodnout.
s podivemNázor japonské vlády byl ve skutečnosti tak rozpolcený, až udivuje, že se nakonec dokázala dohodnout. |
Mnoho příslušníků japonské armády za hlavní nebezpečí ohrožující jejich vlast původně pokládalo Sovětský svaz. Jiní za hlavního nepřítele považovali USA. Část Japonců trápili abstraktnější, ideologičtí nepřátelé jako komunismus a "amerikanismus" a zároveň zaznívaly hlasy upozorňující na hrozbu "bílé rasy" (včetně japonských spojenců, Německa a Itálie) pro "žlutou rasu". Pak tu byli ti, kdo by raději nebojovali s žádným nepřítelem, zejména se Spojenými státy ne, jejichž dlouhodobé válečné síly, jak vláda věděla, dalece přesahovaly ty japonské. Jedním z nich byl i taktický strůjce operace Pearl Harbor, admirál Isoroku Jamamoto.
V průběhu léta 1941 události Japonsko pomalu přibližovaly k možnosti války se Západem. Avšak Pearl Harbor vůbec nebyl neodvratný. Napadení Sovětského svazu Německem přimělo Japonsko v červenci 1941, aby si nachystalo plán útoku. Přestože tento plán dával jasně najevo japonskou touhu využít evropského konfliktu a získat si opěrný bod v evropských koloniích v jihovýchodní Asii, nebyl vůbec jasný v tom, kdo představuje skutečného nepřítele Japonska.
Nepřítel nalezen!
Japonský vojenský výpad do jihovýchodní Asie vedl vládu prezidenta Franklina Delana Roosevelta k uvalení sankcí. USA zmrazily japonská aktiva a příkladu následovala Británie a Nizozemská východní Indie. Když Japonsko zareagovalo uchvácením jihu Francouzské Indočíny, USA provedly protiúder a zavedly embargo na vývoz ropy do Japonska. Místo aby Japonsku bylo sděleno, že Spojené státy jsou odhodlány najít diplomatické řešení, kategorická reakce Ameriky zapůsobila na Japonce jako potvrzení, že jde o arogantního a domýšlivého nepřítele. Přesunem Pacifické flotily ze San Diega do Pearl Harboru navíc USA posílily japonské přesvědčení, že Amerika válku s Japonskem plně očekává.
Druhá světová válka v Tichomoří se nakonec vyvinula z mnoha různých příčin. Hluboce rozdělenou japonskou vládu ovšem sjednotil v prvé řadě právě pocit obklíčení a pokoření. S pocitem porážky po řadě neúspěšných pokusů navázat s USA kontakt, včetně snahy o vedení přímých rozhovorů s Rooseveltem, rezignoval 16. října ministerský předseda Fumimaro Konoe a jeho nástupcem se stal zastánce tvrdé linie, ministr armády Hideki Tódžó.
Umírněným členům japonské vlády, kteří stále doufali v diplomatická jednání, zasadil poslední ránu panovačný tón Hullovy nóty z 26. listopadu, která požadovala, aby Japonsko stáhlo veškerá vojska z Číny. Tehdy už byli mnozí vrcholní představitelé přesvědčeni, že USA nejsou ochotny je vyslyšet. Vládu nakonec sjednotilo odhodlání vést válku ve jménu záchrany Asie pro všechny Asijce před tím, co bylo pokládáno za aroganci Západu. Dne 1. prosince bylo rozhodnuto, že válka započne za šest dnů.
nerovné dohodyŠlo o to, že Velká hospodářská krize a následné rozčlenění světa do hospodářských bloků působilo ve prospěch těch, kdo už měli dostatek moci. |
K japonskému pocitu pokoření existovaly v předvečer války legitimní historické důvody. Politika výhrůžek, která Japonsko přiměla, aby se otevřelo, a vyústila v nerovné dohody z poloviny 19. století, byla pouhým začátkem. Bezprostředněji šlo o to, že Velká hospodářská krize a následné rozčlenění světa do hospodářských bloků působilo ve prospěch těch, kdo už měli dostatek moci.
Současně s ekonomickými těžkostmi meziválečných let se v USA objevily případy rasových předsudků, které usilovaly o znemožnění přistěhovalectví z Japonska. Sjednoceni tímto dlouho doutnajícím a pokořujícím pocitem vyloučenosti, japonští tvůrci politik navzdory svým neshodám potácivě směřovali k 1. prosinci a k rozhodnutí vstoupit do války.
Zrádnost panovačnosti
S odstupem bezmála sedmdesáti let by Pearl Harbor měl americké zahraniční politice skýtat jistá ponaučení. Navzdory zřejmým rozdílům mezi útokem na Pearl Harbor a současnou taktikou islamistických teroristů je vidět společná touha samozvaných Davidů přemoci ve zřetelně nesymetrické bitvě své Goliáše. Tito Davidové kvůli nezbytnosti překonat nerovnost sil závisejí na západní technice a vpřed je žene pocit skutečného či domnělého pokoření.
Ty, kdo se uchylují k vražedným taktikám, však musíme odsoudit bez ohledu na to, o jak silné a dějinně odůvodněné pocity bezpráví se jedná. Nicméně panovačnost a neurvalé výroky jsou samy o sobě nevhodnou reakcí, neboť takový přístup dále pokořuje ty, kdo se cítí pokořeni, a odcizuje nám ty, kdo by jinak mohli přispět umírněnějším hlasem.
Vůči terorismu už sice diplomacie nefunguje, ale může napomoci k jeho prevenci tím, že bude přistupovat opatrně k potenciálně nepřátelským státům. Vzhledem k tomu, že naděje na nový začátek v zahraniční politice USA narůstají, je nezbytné si útok na Pearl Harbor nejen připomínat, nýbrž mu také porozumět.
© Project Syndicate, 2008.
Eri HottaAutorka je historička. Narodila se v Tokiu. Studovala na Princetonské a Oxfordské univerzitě, kde také v letech 2001-2005 vyučovala. Žije v New Yorku. Je autorkou knihy Pan-Asianism and Japan's War 1931-1945. |
