Vyhlídky na demokratizaci v Libyi mohou negativně poznamenat čtyři scénáře vývoje: občanská či kmenová válka, vojenská vláda, "zaseknutí se" ve stavu transformace a rozdělení země. Vzhledem k vysoké ceně, kterou už Libyjci zaplatili, by se těmto scénářům mělo předejít, a nikoliv se z nich později zotavovat.
Úmyslně volil násilí
Nejhorší riziko představuje možnost občanské či kmenové války. Egyptští revolucionáři si jej uvědomovali. Když v zemi po pádu Husního Mubaraka propuklo sektářské násilí, revoluční koalice si osvojila heslo: "Tuhle radost ti, Mubaraku, nedopřejeme." Represivní diktatury ve svobodných a poctivých volbách nedokážou zvítězit. Mohou ale využít krajní násilí, aby upevnily svou moc nad státem, jeho obyvateli a institucemi.
Aby vyhrál, libyjský plukovník Muammar Kaddáfí kampaň občanského vzdoru tedy záměrně a úspěšně proměnil v ozbrojený konflikt. To bude mít v postautoritářském kontextu své důsledky. Studie o občanském odporu, zveřejněná Columbijskou univerzitou, doložila, že pravděpodobnost opětovného propuknutí občanské války po úspěšném ozbrojeném tažení proti diktatuře dosahuje 43 procent, kdežto po neozbrojené kampani jde jen o 28 procent.
Podle téže studie, vycházející z 323 případů ozbrojených a neozbrojených opozičních kampaní v letech 1900 až 2006, je pravděpodobnost demokratické transformace během pěti let po úspěšné ozbrojené opoziční kampani jen 3 procenta, leč po neozbrojených kampaních je 51 procent.
Samozřejmě že Libye může temné vyhlídky na postautoritářskou občanskou válku přežít. To však vyžaduje tlumení kmenové a regionální polarizace, jakož i řevnivosti mezi Přechodnou národní radou a Vojenskou radou a mezi vysokými vojenskými důstojníky. Násilná polarizace nevznikla jen mezi východními a západními kmeny, nýbrž také mezi některými kmeny na západě země.
Minulý měsíc například propukly ozbrojené střety mezi rebely z az-Zintánu a z patnáct kilometrů vzdálené vesnice ar-Rajjanija. Zemřelo šest lidí – což je připomínka toho, co se může stát, když mezi sousedními městy a vesnicemi vytrvale sílí polarizace. Krevní msta není v Libyi neznámá a v ozbrojené společnosti složené z více než 120 kmenů – mezi nimiž je asi 30 významných co do počtu i prostředků – se může stát velice nebezpečnou.
Vojáci ve hře
Dalším negativním scénářem je vojenská vláda. Přechodnou národní radu vede několik osobností z řad "svobodných důstojníků" – skupiny, která v roce 1969 zosnovala puč namířený proti monarchii. Patří k nim generál Abd al-Fatah Júnis, generál Sulejmán Mahmúd, plukovník Chalífa Haftar, major Muhammad Nadžm a další. Tyto osobnosti mají směs legitimity historické, vycházející z účasti v puči z roku 1969, a současné, za pomoc poskytnutou revoluci 17. února. Patří rovněž k několika velkým kmenům, což je zárukou širokého kmenového zastoupení, kdyby se moci ujala vojenská rada, tak jako v Egyptě.
Ať už se však v Libyi dostane k moci kdokoli, na rozdíl od Egypta nezdědí nutně špatné ekonomické podmínky, které mohou ohrožovat jeho legitimitu a podrývat popularitu. To by mohlo skupinu vysokých důstojníků motivovat, aby přímo vládli, zejména bude-li vítězství v Libyi dosaženo vojensky. Vystoupení armádních důstojníků v Tripolisu proti Kaddáfímu a jeho synům by mohlo ukončit konflikt, přičemž právě vojenští velitelé by si za to připsali zásluhy – a politický kapitál.
Libyjcům, z nichž většina nikdy z bohatství ani potenciálu země skutečný prospěch neměla, už ale čtyři desetiletí vojensky založené diktatury patrně stačily. Co se týče schopnosti plodit teroristy a přistěhovalce bez dokladů – pro Evropu dvě zásadní otázky –, arabští vojenští diktátoři se zapsali dosti neslavně. Přesvědčivou připomínkou je Alžírsko 90. let minulého století a západní vlády nechtějí, aby se znovu roztočil bludný kruh represivních autokratů plodících násilné teokraty a utečence.
Aby vše nezůstalo napůl cesty
Třetím možným scénářem je "zaseknutí se" ve stavu transformace, takže by Libye zůstala v "šedé zóně" – ani úplná demokracie, ani diktatura, ale země "napolo svobodná". To znamená pravidelné volby, demokratickou ústavu, občanskou společnost společně s volebními podvody, pokrouceným zastoupením, porušováním lidských práv a omezováním občanských svobod. Při uváznutí v transformaci se obvykle vyčerpá hnací síla demokratické změny a široce rozšířená korupce, slabé instituce státu a pokulhávající bezpečnost se postarají o utvrzení mýtu o "spravedlivém autokratovi". Ilustrací takového výsledku je vláda Vladimíra Putina v Rusku.
Studie publikovaná v časopise Journal of Democracy bohužel doložila, že ze sta zemí, které byly v letech 1970 až 2000 označeny za "transformační", se plně demokratickými stalo jen dvacet (například Chile, Argentina, Polsko a Tchaj-wan). Pět zemí opět sklouzlo k brutální diktatuře (mimo jiné Uzbekistán, Alžírsko, Turkmenistán a Bělorusko), zatímco zbytek uvázl kdesi v transformaci.
Vzhledem k nedostatečnosti demokratické zkušenosti Libye mají někteří lidé za to, že právě takový je pravděpodobný výsledek éry po Kaddáfím. Libye ale není jedinou zemí, která se pokusila přejít od diktatury k demokracii se slabými institucemi a silnými kmenovými příslušnostmi. Albánie, Mongolsko a Indie úspěšně prošly ještě těžšími zkouškami – a nabízejí užitečná ponaučení týkající se demokratických transformací za nepříznivých okolností.
Chaotické hranice
Čtvrtým scénářem je rozdělení, přičemž se obecně zmiňuje staré členění do tří provincií z osmanských dob: Kyrenaika (východ), Fezzán (jih) a Tripolsko (západ). Kyrenaika je od Kaddáfího osvobozena, Tripolisko ne a Fezzán se k revoluci tak docela nepřidal. Správní hranice těchto tří krajů ale nebyly nikdy přesně vymezeny a od roku 1951 se přinejmenším osmkrát změnily. V roce 2007 Libye neměla tři kraje, ale 22 ša’bijját (správních okrsků).
Na všechny tyto scénáře budou mít vliv výsledky dění v Egyptě a Tunisku. Dojde-li k demokratickým transformacím, nedaleký úspěch často na domácí půdě pomůže. Jedna ze zemí nebo obě by mohly Libyi nabídnout úspěšný model transformace, který by se stal překážkou pro vojenskou diktaturu i občanskou válku.
Omar Ašúr je vedoucím postgraduálního studijního programu zaměřeného na Střední východ na Institutu arabských a islámských studií britské Exeterské univerzity. Je autorem knihy The De-Radicalization of Jihadists (Deradikalizace džihádistů) s podtitulem Jak transformovat ozbrojená islamistická hnutí.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.