Spojené státy se už od 11. září 2001 věnují křížové výpravě proti silám zla v muslimském světě. Naproti tomu teroristický útok na Španělsko z 11. března 2004, při němž zahynulo 200 lidí, vyvolal „protikřižácké“ tažení, jehož záměrem je odzbrojit extremismus budováním mostů porozumění a usmíření s islámem.
Podporována společně Španělskem a Tureckem, iniciativa Aliance civilizací není prosta politických kalkulací. Španělům pomáhá ospravedlnit jejich náhlé stažení z Iráku v roce 2004; pro Turky se jedná o další prostředek v jejich úsilí vstoupit coby nezbytný most mezi islámem a Západem do Evropské unie.
Žádné nadšení ze světa
Cílem Aliance civilizací, nesevřeného a poněkud rozpačitého projektu, je zhojit rány vzešlé z konfliktu mezi islámem a Západem prostřednictvím vzdělávání, životaschopných integračních politik a poučenějšího dialogu s médii. Trpí ovšem naprostým skepticismem hlavních světových aktérů, neboť USA, Rusko a v této věci ani EU neprojevily žádné nadšení.
Ať jakkoli vágní, myšlenka aliance civilizací rozhodně nemůže natropit více škody než válka proti islámskému extremismu. Ostatně vojenské řešení neodstraní žádný z problémů muslimského světa a jeho střetů se Západem. Aliance navíc není zcela nesmyslným návrhem, jestliže cíl spočívá v tom, aby se Západ odklonil od politiky nadutosti a zřídil oblast upřímné spolupráce s muslimským světem v ekonomice, kultuře a vědě.
Krize islámu
Jistěže, myšlenku brzdí vnitřní fungování obou stran navrhované aliance. Leckdo na Západě se táže, zda je islám slučitelný s lidskými právy a západními pojetími svobody. Četní muslimové, již se léta zasazují o modernizaci svých zemí, dosud nedokázali najít zřetelnou odpověď na vzedmutou vlnu radikálního islámu.
Tvrdit, že islám se neslučuje s lidskými právy, znamená považovat jej za civilizaci příliš úzkoprsou, než aby se dokázala změnit. To je historický omyl. Udržitelné není ani tvrzení, že islám je z podstaty nepřátelský k inovaci, neboť muslimská civilizace v průběhu dějin obrovsky přispěla k vědě i umění. Západní univerzity jsou dnes plné význačných arabských akademiků téměř ve všech oblastech – což je důsledek odlivu mozků, který sám odráží staletí úpadku islámského světa. V roce 2005 vyšlo v 17 státech arabského světa celkem 13 444 vědeckých publikací, méně než oněch 15 455, jež vydala Harvardova univerzita.
Nepřátelé rozumu se však najdou i na Západě. Žijeme ve věku, kdy mnozí lidé jsou zklamaní sekulární politikou a obracejí se spíše k náboženství, a to nejen napříč muslimským světem, ale také v nitru západní civilizace, v křesťanské Evropě a evangelické Americe. Vůči tomuto jevu není imunní ani židovský stát Izrael, kde si mesiánští fanatici a náboženští nacionalisté osvojili politickou teologii, která zpochybňuje samotnou legitimitu demokratických institucí.
Současná krize islámu sice nemusí být vrozená, ale neblahá situace islámu je naléhavá. Otázka zní takto: jsou muslimové ochotni přijmout, že Chomejního prohlášení, že „islám je buď politika, nebo nic“, je mylné, že islám není forma vlády, nýbrž náboženství a že v křesťanském světě jedna oblast náleží císaři a jiná Bohu? Kdo chtějí v muslimském světě přijmout reformu, musí jednat dle přesvědčení, že teokracie se nikdy jako prostředek lidského pokroku neosvědčila.
Arabové a muslimové musí přestat klamat sami sebe
Samozřejmě že Aliance civilizací by se neměla snažit překlenout rozpory obhajobou mravního relativismu. Jestliže ji pohání západní komplex viny, který stojí na domněnce, že řešení tkví prostě jen ve větší schopnosti vcítit se do tíživé situace muslimů, pak se nesporně ukáže, že skeptici měli pravdu. Aby měla Aliance civilizací nějakou naději na úspěch, je třeba klást důraz na reciprocitu. Tolerance a náboženská svoboda musejí být vzájemné. Islámský díl dohody musí zahrnovat záruku lidských práv a občanských svobod, zlepšení postavení žen a realistické politiky k zastavení demografické exploze islámského světa.
Někteří budou jako obvykle tvrdit, že jádro problémů mezi islámem a Západem spočívá v arabsko-izraelském konfliktu a že ke klidnějším vztahům nesmírně přispěje vyřešení neutěšených poměrů Palestinců. Arabové a muslimové ale musí přestat klamat sami sebe, že tím, co je drží zpátky, je izraelsko-palestinská rozepře. Ukončení americké okupace Iráku i prosazení arabsko-izraelského míru by pomohlo, ale nejde o všelék. Boj za vykořenění bídy, negramotnosti a korupce ani islámské ano vědě nezávisí na výsledcích mírového procesu na Středním východě.
© Project Syndicate, 2008.
. Šlomo Ben-AmiBývalý izraelský ministr zahraničí, v současnosti působí jako viceprezident Toledského mezinárodního střediska pro mír. Je autorem knihy Scars of War, Wounds of Peace (Válečné jizvy, mírové šrámy) s podtitulem Izraelsko-arabská tragédie. |
