Liška Bystrouška v režii André Engela je relativně krátkou a hlavně nenucenou operou. Dospělé neurazí, děti potěší. Režisér se nesnažil dílu vnutit filozofický rozměr a držel se lehce banálního příběhu: mazaná liška se v první dějství dostane do lidského zajetí, z něhož se jí podaří utéct a pozná lásku; na konci druhého dějství se za osudového lišáka Zlatohřbítka provdá a má s ním spousty liščátek; v dějství třetím však dramaticky zahyne.
Hudební skladatel Leoš Janáček s manželi Antošem a Marianou Frolkovými na Moravském roku v Brně, 29. června roku 1914
O opeřeLeoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky Dirigent: Michael Schonwandt, režie: André Engel, scéna: Nicky Rieti, kostýmy: Elisabeth Neumüller. Pařížská národní opera, nejbližší uvedení - 3., 6., 9. a 12. července 2010 |
Upozaděním Těsnohlídkova příběhu se do prvního plánu v Bastille dostávají hudba (v podání orchestru vedeného Michaelem Schonwandtem) a výrazný operní zpěv. Soprán představitelky Lišky Bystroušky Slovenky Adriany Kučerové je průrazný, čistý a jiskřivý. Tahle zrzka s dlouhým copem namísto ohonu je na pódiu hravá, mrštná a lascivně provokuje. Vynikající byla v roli Zlatohřbítka česká sopranistka s cizokrajným jménem Hannah Esther Minutillo.
Francouzským interpretům patří obdiv i proto, že operu zvládli nejen pěvecky, nýbrž také jazykově – moravské tvarosloví vyznívalo občas i vysloveně čistě.
Scénografie Lišky Bystroušky v nynějším francouzském podání vytváří možná až příliš realistický obraz. Děj se začíná ve slunečnicovém poli podél železniční tratě. Za velmi volnou asociací Menzelových Ostře sledovaných vlaků, jimiž se scénografie inspirovala, asi netřeba hledat mnoho souvislostí. Hřejivé slunce dopadající na rozkvetlé slunečnice se v průběhu představení postupně vytrácí - až krajinu zakryje melancholický sníh. Často minimalistické kulisy nechávají vyniknout světlo, realisticky kopírující světlo přírodní. Před zraky diváků se mění ráno v podvečer, den střídá noc, jaro přechází v léto, léto v pochmurný podzim – značící sklon život. A když přijde v třetím dějství zima a krajinu u železniční trati se sloupy elektrického vedení pokryje sníh, a na scéně se potkají hajný, jakási hodná verze Trautenberka, s Haraštou hledajícím úlovek pro svou milovanou Terynku, divák tuší, že drama přichází… Život však jde dál, a příroda vítězí nad smrtí.
Nastudování Lišky Bystroušky v Opéra national de Paris
Neštastné je ovšem scénografické provedení hájenky, z níž se na prknech rozlehlé pařížské opery stal industriální tovární dům s vysokou betonovou zdí. Výtvarník Nicky Rieti tak na chvilku zbavuje Janáčkovu operu poetiky moravského venkova a přebíjí nápadité a vtipné kostýmy Élizabeth Neumullerové. Slepice na betonovém dvorku trhavě přešlapují sem a tam, v růžových županech vystřižených z pařížských bordelů 30. let, a připomínají nafintěné domovnice se dožadují sociálních práv (než je liška Bystrouška jednu po druhé zakousne). Dohlíží na ně namyšlený kohout, který mužství prokazuje tím, že dává na bidýlku ostentativně na obdiv své sytě růžové, pravda trochu svěšené pohlaví. Pes Lapák připomíná pytel blech, šnek s ulitou na zádech se roztomile vleče, stonožka má sto nožek, kráva si své vemeno nese jako příruční kabelku, mouchy mají sluneční brýle a komáři obřími injekčními stříkačkami vysávají lidskou krev… Personifikovaná zvířata dokonale imitují lidský svět.
Opera Liška Bystrouška v režii André Engela je svá a vesměs i přirozená. A to je na ní sympatické. I když není perfektní, nenudí.
Leoš Janáček na zahrádce před svým brněnským domkem se psíkem Čiperou; 20. května 1926
