Fotografové Jasanský & Polák: Čeští chlapi z 80. let, to jsou ale zjevy

Dva cykly z osmdesátých let obsahuje současná výstava Lukáše Jasanského (1965) a Martina Poláka (1966) v klatovské Galerie U Bílého jednorožce. Jejich název je vtipně obsažen již v názvu: 10 000 chlapi.

Jasanský & Polák tvoří autorskou dvojici už od roku 1986. Prakticky od počátku své spolupráce narušovali tuzemské představy o jazyku fotografie. A to ve dvou směrech. Jednak důsledně uplatňovali konceptuální přístup k cyklům, takže jednotlivé, z celku vytržené snímky mohly působit – zejména v tradicionalistickém českém fotografickém kontextu – "nesmyslně", jako čirá recese, neumětelství, dada hra. Jednak nahlíželi na fotografii v intencích přísné zobrazovací věcnosti, s níž se do dějin fotografie zapsali němečtí manželé Bernd a Hilla Becherovi, kteří snímali průmyslové stavby v centrální perspektivě, bez lidí, bez jakékoliv "stylizace" (kupříkladu bez pomoci dramatizující oblohy). Zatímco ale Becherovi prosluli bezpříznakovými snímky monumentálních, lidské dimenze zbavených staveb, Jasanský & Polák obdobně snímali "malou" českou krajinu - městskou i otevřenou, čímž do vyznění vnášeli ironii.

Martin Polák a Lukáš Jasanský v Galerii Klatovy

Šílená ruční práce

O výstavě

Lukáš Jasanský / Martin Polák: 10 000 chlapi

Kurátor Pavel Vančát. Galerie U Bílého jednorožce, Klatovy, výstava trvá do 09. května 2010.

http://gkk.cz/cz/

Silnou ironií jsou prostoupeny i dva cykly vystavené nyní v Klatovech. Pocházejí z rané fáze tvorby Jasanského & Poláka. Soubor 10 000 je těžkou "zradou" na divákovi, který přichází na výstavu a chce "něco pořádného" vidět. Na díle 10 000 totiž není k vidění nic jiného než to, že autoři se záviděníhodnou (nebo zavrženíhodnou, to dle divácké libosti) trpělivostí snímali počítadlo na magnetofonu – a to počítadlo ukazovalo čísla od 0000 do 9999. Výstavní prezentace tedy obsahuje celých deset tisíc fotek pohlednicového formátu; několik desítek čísel je rozvěšeno po stěnách galerie a "zbytek" (po balíčcích vždy se stovkou snímků-čísel) je vyskládán v jedné vitríně. Vše je to nafoceno a nazvětšováno analogově, na kinofilm a na klasické fotopapíry, žádná digiprodukce. I ta čísla na magnetofonovém počítadle jsou analogová – nikoliv tekuté krystaly či jiné zobrazující technologie, nýbrž postupný pohyb koleček s otáčejícími se číslíčky. Jasanský & Polák tedy zhotovili něco zcela mechanického a úmyslně dokonale zbytečného.

Kurátor výstavy Pavel Vančát odebírá ochranné sklo, aby mohlo dojít ke "kontrole" exponátu zvaného 10 000

To je diplomka

U příležitosti výstavy Jasanského & Poláka vydala Galerie Klatovy/Klenová reprint jednoho ze svých nejneobvyklejších sbírkových předmětů: společné diplomové práce obou autorů, kterou v roce 1992 neúspěšně ukončili svoje studia na FAMU.

Je to od tvůrců důsledná hra. Ale i když na ni přistoupíme, akceptujeme ji, nenaplňuje nás její důslednost bezezbytku. A nenaplňuje ji proč? A co vlastně má či může naplňovat? Na straně jedné je ten cyklus dokonale završeným dílem: ta čtyři kolečka ze sebe přece více číselných kombinací nevydají. Je to svého druhu maximum možného. Ale současně, při veškeré uzavřenosti a systematičnosti zobrazení, se nedozvíme nic víc, než to, co je vypočitatelné a předpokládatelné a zjišťujeme, že i když je řečeno vše, zůstává v nás pocit nedokončenosti. Že formální nasycenost není významová plnost.

Jenže: jak tohle prezentovat? Je popsaná galerijní instalace tím pravým způsobem? Nevím. Když jsem soubor viděl, bylo to u příležitosti víkendové komentované prohlídky, jíž byli přítomni jak autoři, tak kurátor. S ironií komentovali cyklus 10 000 a kdo chtěl, mohl se na vlastní ruce a oči přesvědčit, že ve vitríně se v jednotlivých hromádkách skutečně nacházejí celé stovky fotografií. To normální návštěvník provést nemůže, ten hledí na zdi a do zasklené vitríny, a tak celá ta hra nakonec vyznívá jako laboratorní pokus.

Část exponátu Jasanského & Poláka zvaného 10 000

Tesiláci, kufříkáři, prostě fešáci 

Zcela jiný náboj má soubor Chlapi. Jasanský & Polák na konci 80. let snímali na ulicích české muže, kterak jdou, stojí, lelkují. Tyhle obyčejné fotečky pánů různého věku a sociálního statusu se po dvaceti letech odpoutávají od svého konceptuálního základu a míří k výpovědi, která má přesah i k sociální a obecně kulturní rovině.

Z cyklu Jasanského & Poláka Chlapi, 1989; výřez

Znalci náprav

V obrazové příloze naleznete sérii fotografií z performance, kterou Jasanský & Polák podnikli na klatovském hlavním náměstí: jako automobiloví fanoušci chodili od auta k auta a zkoumali nápravy a zavěšení kol. Výsledky průzkumu hlásili telefonem do galerie, odkud na ně hleděli návštěvníci.     

Republikou se svým fotostanem už od počátku 80. let projíždělo trio Jiří Poláček, Jan Malý a Ivan Lutterer: před neutrálním pozadím fotografovali jednotlivce i skupiny, lidi mladé, staré, ženy, muže, děti. Tak vznikala typologie typů, která v roce 1997 vyústila v knihu Český člověk (a i po tomto datu jejich dokumentace "českých lidí" pokračovala). Kdežto soubor Jasanského & Poláka nemá jakékoliv ambice průřezové, ale koneckonců ani fotografické. Poláček, Malý a Lutterer pracovali s velkoformátou kamerou, jejich snímky jsou technicky precizní, volně navazují například na tvorbu Američana Irvinga Penna. Jasanský & Polák své záběry poloreportérsky "kradli" v exteriérech, technicky jsou tak tak dostatečné, jde o nevelké zvětšeniny. Ale to všechno se ukazuje být druhotné, drží-li to nápad, koncept – a nemusí to vždy být velká "promyšlenost". Cyklus Chlapi se stává svědectvím o dobové vizualitě, je i velikou srandou, ale pamětníkům se nad těmi snímky rovněž vybavují dobové pocity, které k legraci mají dost daleko. Jde z těch Chlapů totiž i úzkost. Tento soubor by neměl zůstávat knižně nevydán.

Na výstavě Jasanského & Poláka: překvapení pod koberečkem...

Na výstavě Jasanského & Poláka: překvapení pod koberečkem...

Kromě toho na podlaze jednoho ze sálů Galerie U Bílého jednorožce leží ne zrovna vábný kobereček. Nadzvihnete jej a pod ním se skví rozměrné, nadživotní snímky – exkrementů. Různě tvarovaných hoven. Joke, dobrá. Ale asi bych se bez téhle modernistické a doslovné interpunkce obešel. To snad raději i ta číslíčka z magneťáku…