Dvaadvacet let po pádu zdi a po sametové revoluci nám “tehdejší” minulost pořád šlape na paty. V Rumunsku vznikají filmy o Ceauseskovi, v Srbsku o Titovi (Cinema Komunisto), v Německu se mezi vůbec nejlepší filmy celé filmové historie probojovala “stasistory” Životy těch druhých. V Česku máme mezi nejvíce oceňovanými filmy poslední doby estébácké drama Pouta, v Polsku se filmy stále znovu vracejí do dob demonstrací Solidarity a stanného práva.
Polská kinematografie je duchem nedávné minulosti přímo posedlá. Je to možná jen optická záležitost, protože Poláci jsou v současné době mezi postkomunistickými největší a nejexpanzivnější, tím pádem je tam i nejvíc filmů vracejících se k tomu, co bylo. Mnoho filmových festivalů oběhl třeba film Růžička, pojednávající o prostitutce najaté jako donašečka na profesora, který posílal informace pro západní noviny. Tyhle filmy většinou kupodivu netočí aktivní pamětníci té doby, nýbrž mladí režiséři nebo filmaři střední generace.
Plodný trojúhelníkHeidelberg tvoří společně s Mannheimem a Ludwigshafenem region se zhruba dvěma a půl miliony obyvatel. Velkou část festivalového publika tvoří právě “místní”. Převažuje střední generace, studenti sem chodí málo, přestože Mannheim i Heidelberg jsou význačná univerzitní města. Specialitou Heidelbergu je historické centrum a zřícenina zámku, na jehož zahradě se festival odehrává. Specialitou Mannheimu je historická vodárna, univerzita, soutok Rýna a Neckaru a čtvercová soustava centrálních ulic, pojmenovaná jen písmeny a číslicemi. V Mannheimu je festival umístěn do kulturního a nákupního centra Stadthaus a do dvou programových kin. |
Ty by ses tenkrát choval stejně
Režisér Rafael Lewandowski
Režisér Rafael Lewandowski se narodil v polsko-francouzské rodině roku 1969, žil a studoval ve Francii a teoreticky by se o temné stránky socialismu nemusel zajímat. Jeho film Krtek byl vybrán do programové sekce Objevy na 60. Mezinárodním filmovém festivalu. Hrdinou je tuctový Pawel. Kluk, jakého bychom mohli nejspíš potkat jako prodavače u benzinky někde v polském Zhořelci, kam Češi i Němci jezdí nakupovat levný benzín. Zajímá se o to, jak vydělat peníze, minulost je pro něj uzavřená kapitola. S otcem Zygmuntem pendlují mezi Francií a Polskem, dovážejí second hand textilie a prodávají je po balících polským překupníkům.
Stíny minulosti se však přece vloudí do Pawlova života. Zprvu nenápadně: Pawlova žena Ewa má právě další stání u soudu kvůli svému otci, zastřelenému tajnými před 29 lety při potlačování stávky. Pawlova rodina je však v zásadě apolitická. Do té doby, než se v bulvárních novinách objeví na titulní straně článek o hrdinovi Polska, který byl ve skutečnosti zrádcem. Jako člen hnutí Solidarita a bojovník proti komunistickému režimu donášel informace o demonstrantech a stávkujících na druhou stranu. Tím donašečem byl Pawlův otec. Udával odbojné horníky pod krycím jménem Kret, Krtek. Ukazuje se, že otec se přes tuhle temnou část svého života ještě vůbec nepřenesl, nedokázal se s ní vyrovnat.
Z filmu Krtek (Kret)
Syn na to jen mávne rukou. O tajné spolupráci se zprvu odmítá s otcem bavit. „Je to paranoia, žádní rudí tu už nejsou, neexistují, minulost je pryč.“ Navíc se Zygmunt dočká pocty od svého bratra, francouzského Poláka. Ten ho na slavnostním shromáždění k výročí Solidarity nazve bojovníkem proti komunistické diktatuře a přítomní Francouzi ho oslavují. Bojoval přece za svobodu. Jenže minulost se obelstít nedá. U soudu se objeví se řídící důstojník, jemuž Zygmunt dodával informace. Jistý Garbarek, krycí jméno Rysiek. Cynik. Člověk, který za peníze udělá všechno, dokonce popře, že Zygmunt kdy spolupracoval. Jméno řídícího důstojníka přitom v archivech nefiguruje. Garbarek je klidný, sebevědomý, má krásné terénní auto. Pawel od něj nakonec odkoupí osobní spis svého otce. Garbarek totiž všechny kompromitující materiály během revoluce v roce 1989 ukradl a ukryl. „Byl to můj nejlepší agent, i když seděl ve vězení. A já? Já sloužil Polsku,“ vykládá Garbarek otřesenému Pawlovi při soukromém rozhovoru. „Ty by ses choval stejně, taková byla doba.“ A ještě dodá: „Kdyby tehdy nebyly žádné protesty, bylo by i méně obětí.“
Z upoutávek k filmu Krtek (Kret)
Z upoutávek k filmu Krtek (Kret)
Proč třicet jedna let po první stávce v Gdańsku a třicet let po vyhlášení stanného práva v Polsku generálem Jaruzelskim filmaře nadále lákají příběhy prosycené udavačstvím? „Udavačství, to není jen polský problém, je to problém mezinárodní,“ říká režisér, který točil filmy v Polsku i ve Francii. „Věřím, že když se člověk pokouší ignorovat stíny minulosti, ať už minulosti kolektivní nebo osobní, vždy se mu to vymstí. Minulost se k němu vrátí a poničí mu život.“
Krtek je film natočený v syrových exteriérech polských uliček někde na polsko-německém pomezí, kde i sníh je šedý. Roli udavače výborně hraje Marian Dziedziel, jeho syna Borys Szyc. Ve filmu není moc místa pro lásku, protože jedna kapitola z historie do sebe postupně vtáhne všechny aktéry a donutí je k iracionálním činům. Krtek je silný hlavně tím, že konfrontuje minulost s přítomností, kdy se všechno zdá být zapomenuto, společnosti žije jinak a jinde. Rodina vzdoruje, ale nemůže uniknout. Minulost nad námi nadále velkou moc.
Z filmu Krtek (Kret)
Nevstoupíš dvakrát do téže řeky
Jsou ale i krásné návraty. Největší filmový stan, postavený na zámecké zahradě nad Heidelbergem, stačil do posledního místa zaplnit nenápadný argentinský film režisérky Pauly Hernándezové Jedna láska (Un Amor). Hernándezové vyhrála před třemi lety v Mannheimu a Heidelbergu celý festival s filmem Déšť. Byla to love story dvou lidí, kteří jsou každý z jiného světadílu, neznají se a náhodně se setkají v autě, kam se ona ukryla před deštěm.
Argentinská filmová režisérka Paula Hernándezová při práci
Ve filmu Jedna láska se po třiceti letech vrací osamělá, úspěšná a sebevědomá žena do vesnice, kde prožila gymnaziální lásku. Lisa je ženou globálního světa, která kdysi utekla před vojenským režimem s rodiči do Kanady. Nyní se vrací do míst prvních citů. Najde oba své kamarády, svého bývalého přítele i svého bývalého milence. Lalo (Luis Ziembrowski) se točí pořád kolem aut jako kdysi, avšak jeho kštice kudrnatých vlasů je pryč; teď je plešatý a obtloustlý. Její bývalý milenec Bruno (Diego Peretti) je pořád hezký, jenže má rodinu v Buenos Aires.
Sledujeme Lisu, Lala i Bruna za mlada v lyrických retrospektivách naplněných barvami jara. Pro oba dospělé muže je minulost společných koupání v rybníku nenávratně pryč. Lalo učí kluky řídit auta, organizuje závody, Bruno píše scénáře pro seriály a soap opery, má rodinu, jeho žena je manažerka. Lisa je patrně po nepovedeném manželství sama, ale nemůže dostat z hlavy obrázek minulosti. Pro oba muže je někým jiným než bývala, i když s Lalem prožije noc. Některé věci nelze vrátit, i když momentky z těch dob stále vězí nějak v hlavě.
Plakát k filmu Pauly Hernándezové Jedna láska
Je vůbec možné po třiceti letech na něco navázat? Trojúhelník z doby studia, trojúhelník lásky, erotiky a objevování, se na chviličku mihne, ale zase zmizí. Režisérka, která dovedla svůj předchozí film navléknout na atmosféru deště bubnujícího do kapoty auta, nyní ukazuje, jak city jsou spojeny s duchem místa a času. Jsou to city, v nichž hrají svou roli sluneční paprsky nebo proud vody. Ale i tahle minulost má svá pravidla - podobně jako v polském filmu. Je do značné míry nevysvětlitelná, nelze se do ní vrátit, nelze ale také říct dost, utrum, končíme. Minulost je pořád někde tady, při nás, couráme se v ní, nemůžeme z ní vystoupit, ale hlava je už jinde.
Minulost jako pevný bod
Argentinská režisérka Paula Hernández užívá emotivní retrospektivní líčení, zatímco Polák Rafael Lewandowski si vystačí s minulostí nasvícenou “jen” z přítomnosti. Pro oba je ale zkoumání minulosti zásadní věcí. Vypadá to, jako by byla minulost v dnešní nejisté a těžko vysvětlitelné době pro tvůrce, ale i pro “obyčejné lidi, záchytným bodem. Co se stalo, nemůže se odestát. Navíc cesta do minulosti může být stejně dramatická jako cesta do cizích zemí. A cestování, to je obsese dnešní světové kinematografie.
Z filmu Milovaní
Francouzsko-český hudební melodram Milovaní (režie Christoph Honoré), který záhy vstupuje do tuzemských kin, se odehrává v Paříži roku 1964, v Československu roku 1968, pak opět v Paříži sedmdesátých let, v Londýně roku 1997, v Montrealu roku 2001 a s epilogem roku 2007 opět v Paříži. Záliba současného filmu v cestování po kontinentech a v čase má určitě společné body s epochou gobalizace, včetně té filmové. Ale má i co dělat se znejistěním člověka v souřadnicích dneška. Jaká byla ta minulost? Co se s námi vlasně stalo? Je možné se od minulosti odpoutat? Vnitřní pocitová cesta za tím, co bylo, má pro Lisu, která se ve snímku Pauly Hernándezové vrací z Kanady, symbolický význam. Zrovna tak jako pro mladého Poláka, který kšeftuje s textilem někde u Slubice.
A nehledají japonští turisté, kteří si na středověkém mostě přes řeku Neckar v Heidelbergu fotografují panorama města, také pevný bod minulosti? A není nakonec to nejkrásnější na filmovém festivalu, když spojí duch filmového vyprávění s duchem města?
Z filmu Milovaní
