Kdysi si dělal starosti, že ho Amerika svrhne, teď už má Muammar Kaddáfí jen jediný drobný problém: kde si v Americe postaví stan, až tam za pár dnů přijede jako host.
Cílem je New York, a tak by samozřejmě nejlepším místem podle jeho skromného názoru byla asi louka uprostřed Central Parku. Místo toho měl bydlet přes vodu v New Jersey, jenže místní občané englewoodští mu vzkázali, že kočovníky u nich ve městě nechtějí.
To však je jen bezvýznamný technický detail, kterým si Kaddáfí nenechá otrávit nejúžasnější září svého života. Dosáhl už skoro všeho. Z psance se stal státníkem.
Koho by to napadlo: není to vlastně zase tak dlouho, co Američané Kaddáfího stan bombardovali, teď mu pro něj pomáhají hledat místo. Kdysi o něm Ronald Reagan mluvil jako o vzteklém psovi (tohle mu musel poradit nějaký znalec arabské duše, protože jak ví každý expert vzdělaný četbou Karla Maye, pes je pro Araby obzvlášť opovrženíhodné zvíře). Teď vzteklý pes, kterého Amerika chtěla zabít, jede na návštěvu. Ten muž se docela vyšvihl. Ale to pořád ještě není všechno.
Kaddáfí přijede, aby řečnil na Valném shromáždění. Může se tam cítit doma jako Brežněv na zasedání Varšavské smlouvy: novým předsedou Valného shromáždění je Libyjec. Libye sedí také v Radě bezpečnosti. To jsou velké úspěchy na muže, který byl ještě docela nedávno na seznamu zemí, na něž právě OSN vyhlásila embargo. Taky byl na seznamu teroristů a musel se bát, jestli není na seznamu amerických cílů.
To už je pryč. Přijeli za ním už lidé jako Silvio Berlusconi, Tony Blair, Condoleezza Riceová, Vladimir Medveděv či Julija Tymošenková. Rukou si s ním potřásl Barack Obama, hostil ho Nicolas Sarkozy a čestná garda francouzských kyrysníků na jeho počest pozvedla palaše. Kaddáfí se v létě dokonce octl na schůzce nejmocnějších zemí světa, tady na summitu G8. Kromě toho, že je "králem afrických králů" (Kaddáfí o Kaddáfím), je také opravdovým předsedou Africké unie.
Kdybyste spadli z Marsu, mysleli byste, že Muammar Kaddáfí je uznávaný a oceňovaný státník, jemuž vděčný svět po zásluze umožnil zastávat mnohem větší postavení, než by mu měla zajišťovat váha jen šestimilionové Libye.
Pro nás pozemšťany zůstává otázka: jak to ten Kaddáfí dokázal? Kdysi měl podobné, ne-li horší postavení než Saddám Husajn. Ten byl oběšen, ale Kaddáfí si tiskne ruce s těmi, kdo mu šli po krku. Jak toho dosáhl?
Velmi nepříjemná odpověď: přelstil nás. Totálně nás doběhl. Je větší manipulátor než David Copperfield. Je to chytrý muž, který si nasadil masku šaška a hlupáka. A svět naletěl. Hrál Kaddáfího hru.
Pár bizarních nápadů
Kaddáfí vždy vypadal jako něco mezi Mussolinim a Michaelem Jacksonem. Když něco řekl nebo podnikl, byla to pastva pro média. Zavedl vlastní cenu za lidská práva (jedním z prvních laureátů byl Fidel Castro), přišel se Zelenou knihou, což byla, s kaddáfíovskou skromností řečeno, třetí univerzální světová teorie po kapitalismu a socialismu. Daroval půl milionu marek hokejovému týmu v německém Iserlohenu, protože hrál v zelených dresech, což je barva revoluce.
Vyzval lidstvo, aby se zbavilo měst, navrhl přemístit Židy do Alsaska (teď navrhl rozdělit Švýcarsko mezi Německo, Francii a Itálii). Pád železné opony byl inspirován libyjskou revolucí a tak dál.
Všichni se smáli (kromě Libyjců, ty by nechal zavřít). Ale Kaddáfímu nepřeskakovalo, jen sledoval svůj plán. Chaos je jeho tajnou zbraní a kromě toho všichni dobří stratégové vědí, že nejlepší, co lze udělat, je současně protivníka zmást a přimět ho, aby vás podcenil.
V Kaddáfího výstředním šílenství byla metoda.
Přežil, protože kolem sebe šikovně vytvářel doma i na světové scéně zmatek a hrál show. Tohle je klíč, který nám odemyká dveře k poznání, jak dokázal přežívat tak dlouho a přežít všechno. Kaddáfí vytvářel zmatek jako kouřovou clonu. Šašek mohl dělat to, za co by král jiného popravil.
Pomohlo mu to upevňovat si také pozice doma. Legitimitu si postavil na tom, že hájí Libyjce a vůbec všechny Araby proti bývalým kolonialistům. A tak musel využít každou příležitost, kdy mohl pošťouchnout Západ. Ale klidně se navezl i do soudruhů z Moskvy, kteří mu kryli záda: drze například poradil Gorbačovovi, který ho právě ochránil před Reaganem, ať místo perestrojky zavede zelenou revoluci. Když přijel před dvěma roky do Paříže, začal tam - on, který drží politické vězně - poučovat Francouze o lidských právech. Když letos přijel do Itálie k "příteli Berlusconimu", píchl si na hruď fotografii libyjského vlastence, jehož Italové v roce 1931 zatkli a pověsili.
Zdálo by se, že by měl být vděčný - a on takhle... Když však sledujeme zpětně jeho kroky, zjistíme, že nikdy ve svém fanfarónství nezašel tak daleko, aby to bylo fatální. Tenhle muž je podstatně chytřejší, než jsme si mysleli. Je to, jako když sledujete v cirkuse klauna: působí směšně, a co dělá, je hloupé, občas infantilní. Ale nakonec vždy dosáhne svého a vy si uvědomíte, že jeho kroky byly ve skutečnosti chytré.
Dobře je to vidět i na krizích, které rozpoutal. Často se zdálo, že je v koncích, přesto z každé hry nakonec vyšel obohacen. Začněme třeba "švýcarskou válkou", je typicky kaddáfíovská.
Jen je pořádně škrtit
Před časem zatkla švýcarská policie Kaddáfího syna Hanibala. V ženevském hotelu údajně ztloukl své dva sluhy. Za dva dny byl zase venku. Ale jeho sestra Ajša slíbila pomstu, "oko za oko, zub za zub". Kvůli téhle lapálii měli Švýcaři patálii: Libye jim zastavila dodávky ropy, zastrašovala švýcarské obchodníky v Libyi a dva zavřela. Zašlo to tak daleko, až se švýcarský prezident Merz letěl ponížit do Tripolisu. Omluvil se tam za "neoprávněné zatčení", přestože policisté neudělali nic špatně, a dokonce nevyloučil možnost, že budou obviněni.
Merz se stal obětí klasické Kaddáfího taktiky: je jedno, kde je pravda a kde lež, budu jednat jako uražený, a tím tlačit protivníka k zemi. Pravda, nebo lež - všechno je jen otázka jednání. Jako poker: taky můžete vyhrát s prázdnou rukou.
Bylo to tak i v případě bulharských zdravotních sester, dlouhá léta vyšetřovaných a souzených za to, že v žoldu CIA a Mossadu úmyslně nakazily spousty libyjských dětí virem HIV. Všichni věděli, že je to nesmysl a děti byly obětí katastrofálního libyjského zdravotnictví, ale Kaddáfí nakonec vytěžil maximum: ženy nebyly zproštěny obžaloby, ale propuštěny na základě dohody, takže vina je z pohledu rozvášněného libyjského publika pořád na nich, a k tomu Libye jako výkupné dostala spoustu peněz na léčbu dětí (a zřejmě i zbrojní kontrakty, jak vyzvonil Kaddáfího syn Saíf)). Bylo to vydírání, ale nakonec vše vypadá, že Kaddáfí udělal Západu laskavé gesto. Ve skutečnosti ho však dusil v koutě.
Kaddáfího majstrštykem samozřejmě bylo, když se v roce 2003 vzdal tajných zbrojních programů a vše předal Americe. Skoro to vypadalo, jako by četl Švejka, neboť pochopil, že Bushovu kázání chybí nějaký polepšený hříšník. Věděl, že jediným způsobem, jak nenásledovat Saddáma, je přidat se na americkou stranu. Bylo to pro něj výhodné, protože i pro něj byli islámští radikálové těžkým ohrožením.
Nepostrádalo to však komický prvek: Kaddáfí, který byl obviňován z mnoha teroristických činů a podpory teroristických skupin od radikálních Palestinců přes Irskou republikánskou armádu až po Tichomoří, jako první na světě vyzval k vydání mezinárodního zatykače na Usámu bin Ládina. Ale tím, že přeskočil do amerického zákopu, rozkopl dveře ke své rehabilitaci.
Bush měl mít polepšeného hříšníka ve válce s terorismem a velké firmy nejen libyjskou ropu, ale i možnost obrovských investic do Libye zchátralé po letech sankcí.
Ještě předtím se Kaddáfí přihlásil k atentátu nad skotským Lockerbie, kde explodované letadlo dva dny před Vánocemi 1988 zabilo 270 lidí. Udělal to šalamounsky: nevzal na sebe vinu, jen odpovědnosti. Ten rozdíl je důležitý, protože nabízí i jiné vysvětlení - prsty v tom má někdo úplně jiný a Kaddáfí se jen vykupuje z mezinárodní klatby a embarga, které Libyi opravdu dusilo. V roce 1999 jsem ji projel a bylo vidět, že země se doslova rozpadá, protože nebyly náhradní díly ani peníze na opravy. Libye zaplatila pozůstalým závratné odškodnění 2,7 miliardy dolarů, ale byl to dobrý kšeft, protože tenhle vklad vynesl osm miliard na zahraničních investicích, které do země přinesli dychtiví západní podnikatelé.
Teď je Kaddáfí u cíle. Libye znovu kvete, on sám byl, obrazně řečeno, puštěn znovu do salonu. Kdysi byl na odpis, za pár dní bude mluvit v OSN, jež dnes skoro vypadá jako nějaká libyjská instituce. Kdyby byl George Bush, mohl by říct: Mission accomplished, cíl je splněn. Je opět svým způsobem důležitý.
Někdy to má ovšem hodně bizarní podobu: o víkendu vyšlo najevo, že výcvik Kaddáfího speciálních jednotek povedou britští SAS, tedy muži z jednotek, kteří svého času, tajně pronikali na libyjské území, aby měli pod dohledem tábory, v nichž Kaddáfí cvičil a financoval irské teroristy z IRA předtím, než vybaveni semtexemvyrazili zabíjet do Británie.
Úspěšnější než Rommel
Může nás mást jen to, že pořád dělá hlouposti. Nedávno označil somálské piráty za průkopníky boje proti západní chamtivosti, nápad s rozpuštěním Švýcarska, který prý oficiálně předloží v OSN, zní také hodně peprně.
Neznamená to, že mu otrnulo nebo že je blázen. Jen pořád nahání body doma, v Africe a mezi Araby. Protože ustoupil Západu, musí dát najevo, že se teď nestal západním pudlem a že se ho nebojí.
Snaží se přesvědčit, že zůstává svůj a že návrat do světa nebyl ze západní milosti, ale za podmínek, jaké si určil sám. Jen vyvažuje, jako to dělal vždy.
S tím "hloupý" Kaddáfí doběhne všechny "chytré", kteří se mu smějou. V dunách Libye kdysi získal přezdívku Liška pouště maršál Rommel - ale více sedí Kaddáfímu, protože na rozdíl od Rommela nakonec vyhrál a přežil. A zdá se, že přežije všechno.
