Z Literárního archivu Památníku národního písemnictví, z pozůstalosti Terézy a Arna Novákových, shromáždila Blanka Svadbová korespondenci, kterou vedla spisovatelka s manželem Josefem Novákem (kolem dvou set dochovaných dopisů) a s dětmi, tedy s nejstarším synem Theodorem (něco přes třicet listů), ale hlavně se synem Arnem Novákem (1880-1939), literárním kritikem a historikem – proto „čtyřhlas“ v názvu publikace - Čtyřhlas Terézy Novákové.
Prof. PhDr. Arne Novák, vlastním jménem Arnošt František Marie Novák, (2. března 1880, Litomyšl – 26. listopadu 1939, Polička) byl český literární historik a kritik, bohemista a germanista.
Prof. PhDr. Arne Novák, vlastním jménem Arnošt František Marie Novák, (2. března 1880, Litomyšl – 26. listopadu 1939, Polička) byl český literární historik a kritik, bohemista a germanista.
O knizeBlanka Svadbová (ed.): Čtyřhlas Terézy Novákové (Teréza Nováková ve světle rodinné korespondence)  Obal knihy Čtyřhlas Terézy Novákové |
Střídmost v dopisech ostatním dětem je dána tragickými okolnostmi. Prvorozené dítě Novákových se narodilo mrtvé, Theodor se utopil ve dvaadvaceti letech v Labi, Marie zemřela ve čtrnácti a Ludmila v devatenácti. Vladimír po neúspěšné zkoušce na vysoké škole spáchal sebevraždu a nejmladší Jaroslav, narozený v závěru devatenáctého století padl v první světové válce. Po takovém přehledu je obdivuhodné, že Teréza Nováková dokázala psát dopisy – s Arnem si jich vyměnili dohromady přes tisíc – ale navíc také zároveň tvořit své literární dílo, ony minimálně v učebnicích stále neopomenutelné „vesnické romány“ (Na Librově gruntě, Děti čistého živého, Drašar).
Co chválím, co odsuzuji
V roce 1889 podává Nováková manželovi radostnou zprávu o stavu dění: „Také by paní mlynářka nebyla proti tomu vzíti děti do stravy, dala jsem jí do večera zítra na rozmýšlenou. Překážkou by mohl býti jen Vladík a poněkud Marča; Vládík jest přímo nesnesitelný, vzdoruje, brečí, vše špiní, neposlechne nikdy - slovem jest to hrozný nezbeda. Marča také není nejhodnější - zato je Teda vzorný a Lila dnes již zase roztomila, včera byla neobvyklým pořádkem mrzuta. Arnošt je celým mlynářem, spřátelil se s mládkem, který vlastně stárka dělá, ač je mu 17 let.“ Tak jako by zároveň vyjevovala charaktery jednotlivých dětí.
Teréza Nováková
Mimochodem, když píše o pár let později o prvním Vladimírově pokusu o sebevraždu, vyjadřuje se roztrpčeně: „Budou se Ti moje slova zdáti nemilosrdna, neženská; leč neumím si pomoci, Tvé přímo heroické oddanosti se obdivuji, zbabělost, jež ustoupila před bezvýznamnou tyranskou zkouškou, a tím rodinu uvrhla do podobného debaklu, odsuzuji. Jsem patrně více matkou Arnovou, který Prahu v údiv uváděl svým doktorátem a celou svou činností, a toho drahého, jediného Tedáčka, jenž tak hravě překonával nejtěžší disciplíny vědecké, z nichž většině lidí bylo úzko.“
Na způsob chytré horákyně
Samozřejmě, otázka, která brzy po otevření knihy Čtyřhlas Terézy Novákové vyvstane, zní: nakolik jde o korespondenci kompletní? Odpověď najdeme v ediční poznámce: „K dispozici jsme měli celkem 1305 jednotek.“ Z nich vybrala editorka 395 položek, které byly uloženy na CD vložené do svazku s přidanými poznámkami. A z tohoto výběru byla učiněna další selekce - už neopoznámkované dopisy vydané v tištěné podobě: „… z této korespondence sestavený co nejobjektivnější ´příběh´ tvůrčího i soukromého života Novákové a jejích nejbližších“.
Popravdě, tento postup „chytré horákyně“ není vůči čtenáři nejvlídnější. V knize sice čteme „příběh“ – zde je k dispozici 276 dopisů, ale okolnosti a vztah zmiňovaných postav musíme dohledávat na CD. Nebylo by snazší mít buď v knize poznámky (nebo alespoň přehledný rodopis), nebo na CD všechny dopisy? Proč ne všech 1305? Protože pak už by neměla oprávnění papírová podoba? Soupis korespondence je v závěru knižního počinu; v něm zjistíme, že občas byla odeslána pohlednice či korespondenční lístek, ale většinou jsou to dopisy čtyř-, ale též šesti- či osmistránkové.
Teréza Nováková, rozená Lanhausová, (31. července 1853 Praha – 13. listopadu 1912 Praha) byla česká spisovatelka s regionálním zaměřením na okolí Litomyšle a Proseče, představitelka realismu a tzv. venkovské prózy. Byla aktivní členkou ženského emancipačního hnutí.
Důvody výběru zmiňuje editorka v Úvodu. Ty o „setkání vysokého a nízkého“ nezní příliš věrohodně: „… vedle diskusí tvůrčího charakteru a věrného opisu struktury rodinné sounáležitosti a citovosti obsahuje údaje všední, praktické, neozvláštněné, irelevantní k nadosobnímu významu pisatelů, informace nepřesahující soukromou existenci“. Možná by bylo také zajímavé zjistit, že dotyční se potýkali s běžností, nejen s tím, co je „pro věčnost“. Ostatně měřidlo toho není nijak zřejmé. A tak: „Jako jediná možnost,“ pokračuje editorka, „se nám jevila forma koláže, kdy nůžkám padlo za oběť vše, co se nám zdálo efemérní a co narušovalo jednotný tón životního a uměleckého údělu.“
Možná výzva k dalšímu pátrání
Vnucuje se podezření, pro jaký cíl, s jakou vizí výsledné podoby spisovatelky, to bylo činěno? Nevíme a nezbývá než přijmout, že do ruky dostaneme „to podstatné“. Zaujme-li koho uvedené „torzo“, může si přece zbytek přečíst ve studovně Památníku národního písemnictví. Proč ulehčovat práci převedením do elektronické podoby, že…?
Televizní upoutávka na kalendárium zmiňující tuto spisovatelku.
Tohle je tedy výsledek, k němuž vede listování korespondenčním souborem Terézy Novákové. K jejím prózám už asi publikum nepřitáhne, to spíš zájemce o další věci navede k pátrání: jaké rány spisovatelku tzv. pronásledovaly, co prožila s manželem, kterého si jako nevhodného partnera vyvzdorovala a přežila ho o pět let, v jakém prostředí žila v Litomyšli a Proseči, kde mimo jiné, v přísném evangelickém stylu, nacházela inspiraci pro svá díla, jak ztrácela své děti v podobně rychlém sledu, v jakém je rodila. Možná její literární tvorba už opravdu patří mezi nesrozumitelné archiválie, možná ale ještě přijde její čas. Teď zatím nevíme. Probírat se korespondencí, jakkoliv je znát, že stylizovanou a určenou nejen pro oko adresáta, a jakkoliv výběrovou, stále stojí za to.
