Tradice sice mizí, ale dávné symboly jarních svátků se stále udržují. "Devadesát pět procent lidí bydlelo na venkově, ale i obyvatelé malých měst žili podle rytmu zemědělského roku," říká etnograf Jihočeského muzea František Krejča.
Velikonoční tradice a obyčejeProhlédněte si infografiku |
Posledním zvykem, který podle něj zmizí, bude asi barvení vajíček. "V mrskání pomlázkou nastal určitý úpadek, kdy do něj rušivě zasáhly feministky," říká Krejča. Poznamenává, že dodnes se mnohde udržují pochůzky s řehtačkami.
Pekli jidáše ve tvaru postaviček
Lidové velikonoční zvyky se příliš neodlišovaly. Na jihu Čech ale například pekli jidáše, které měly neobvyklou podobu. Kynuté těsto na jejich přípravu se tu často tvarovalo do formy postaviček, jinde to bylo jen prosté pečivo ve tvaru uzlíku.
Jidáše se začaly péct už ve středu, aby byly připravené na čtvrtek.
"Stejně jako vrba jíva - takzvané kočičky. Ty se objevují všude, ale na Budějovicku a na Blatech se na Květnou neděli nosily do kostela takzvané berany. Byly to dlouhé čtyřmetrové pruty, hrubě svázané a v závěru stažené jehličnatými větvičkami,“ vysvětluje etnolog.
Z rozpletených beranů pak lidé dělali křížky, které dávali za obrázky nebo do polí.
Dvacáté století pak vneslo do tradic několik novinek. Zvyk polévání koledníků vodou přišel ze Slovenska a od východních Slovanů. Plně se rozšířil až za první republiky.
"Voda hraje roli očistného prvku. České holky se tomu rychle naučily. Ale co skutečně dřív nebylo vidět, je koledníček v pondělí s pomlázkou v jedné a řehtačkou v druhé ruce," podotýká etnograf.
Řehtání totiž původně jednoznačně patří od čtvrtka až do soboty a odkazuje na křesťanskou rovinu Velikonoc, kdy podle tradice zvony odlétají do Říma. Naopak původ pomlázky nemá s křesťanstvím mnoho společného a mimo jiné symbolizuje sílu jara. "Takové mísení má ale kouzlo nechtěného," doplňuje Krejča.
Červenou barvu získávali z brazilského dřeva
Koledníci dřív nevyráželi pouze v pondělí. Někde šli pro výslužku už v sobotu. Na budoucí ženichy čekala při obchůzce velká nadílka.
"Na Budějovicku byla místa, kde když se kluk ucházel o ruku dívky, dostal od ní šedesát červených vajíček. Ta ležela ve vyšívaném šátku, doplňovalo je sladké pečivo a navíc ještě vyšívaná košile," líčí etnograf.
Ostatní chlapci dostali po jednom, po dvou vajíčkách, ale nastávající jich dostal hned 60, tedy kopu - jako symbol plnosti.
K vajíčkům dřív patřila jenom červená barva. "Značí krev. Barvivo se získávalo z brazilského dřeva, což byl druh stromu. Ještě dříve se k barvení používal také jeden druh červa," upřesňuje Krejča.
Později přibyly i ostatní barvy, žlutou lidé získávali ze slámy a nejdostupnější bylo tehdy barvení v cibulových slupkách.
VelIkonoční tradiceVelký pátekDen postu a smutku. Doporučovalo se nedělat nic, vůbec se nesmělo hýbat se zemí. Někde dokonce zavazovali dobytku tlamu povříslem, aby jí nehýbal. Lidé se ráno omyli v potoce už před svítáním a provedli celkovou očistu těla. Třeba mládenci z okolí jihočeské Volyně vytahovali ze dna oblázek, který pak házeli levou rukou za hlavu, což je mělo chránit proti bolestem zubů. Jídlo bylo velmi skromné, v domě nehořel oheň a nevařilo se. Existují velkopáteční pověsti o pokladech - kolem třetí hodiny odpolední se otevírají skály. V ten den vládne světu ďábel, protože zemřel Ježíš. Takové pověsti mají varovat lidi, aby nezapomněli, že hmotné statky jsou jen pozlátkem. Matka je v těchto příbězích schopná opustit dítě a zapomenout ho uvnitř skály. Při obchůzkách se hrály pašijové hry, ale také se honil Jidáš. Postava oblečená ve slámě běhala po vsi, ženy si z ní trhaly podestýlku pod slepice. Nesmělo se prát prádlo, místo do vody by se namáčelo do Kristovy krve. Bílá sobotaBílá je podle lidí, kteří se v ten den nechávali křtít a oblékali si bílá roucha. V kostele se světil oheň, hospodyně si přinesly z domova vlastní polínka, která na něj přiložily. Kněz jej rozžal, lidé si potom odnesli žhavý uhlík domů a od něj si znovu zapálili vlastní topeniště. Charakter ohňů je očistný. Vyhořelý oharek z toho samého ohně dal hospodář za trám v krovu, aby tak chránil dům, popel rozsýpal po polích, aby přinesla dostatek úrody. Zapalovala se svíce zvaná paškál, od které pochází úsloví "vzít někoho na paškál" - ve středověkém právu se před paškálem musela říct pravda v případě křivého svědectví. Boží hod velikonočníSvětily se velikonoční pokrmy - beránci, mazance, vejce, ale i chléb a víno. Na stole nesměla chybět velikonoční sekaná ze šunky a bylinek, které se říká také sekanice, hlavička, řežábek, nádivka. Po dlouhém půstu lidé jedli tučná jídla. U stolu se loupalo vajíčko, které se pak rozdělilo na tolik dílů, kolik lidí je u stolu. Tento zvyk se pak přenesl na Vánoce, ale kořeny má ve Velikonocích. Po obědě se šlo do pole, kde se umístily křížky z rozpleteného berana nebo kočiček, hospodář se na poli pomodlil a jedl mazanec, přičemž hodně drobil. Jako dar poli dával drobečky z pečiva, aby to mu pak na oplátku dalo úrodu. Udržoval se zvyk mít na sobě něco nového, který pochází od tradice nově pokřtěných lidí v bílých rouchách. Lidé si dávali dárky. V německém prostředí naděloval zajíček, u nás lištička a na Moravě skřivánek, ale zajíček postupně převládl. Pondělí velikonočníK pondělí patřila pomlázka, zvaná také dynovačka, mrskačka, šlehačka nebo binovačka. Pomlázka je zvyk předkřesťanský, který předává jarní svěžest. Za vyšlehání dostali chlapci od dívek malovaná vajíčka, původně pouze červená, postupně pestrobarevná. Dívky při mrskání křičely, ale ve skutečnosti se na pomlázku těšily. Mimo koledu se odbývaly také hry s vajíčky. Takzvané pekání nebo ťukání se dodnes drží v Prachaticích, na Trhovosvinensku nebo v některých vsích na Táborsku. Prorážejí se dvě vajíčka proti sobě, ten z majitelů, jehož vajíčko "vyhraje", je silnější. Zvyk symbolizuje definitivní vítězství jara nad zimou, dříve měla tato hra hlubší rituální smysl. |
