Na olympiádě v Barceloně v roce 1992, tedy bezprostředně po skončení studené války, získaly Spojené státy a „Sjednocený tým“, složený z reprezentantů zemí bývalého Sovětského svazu, čtvrtinu všech medailí. Globální bipolarita tehdy ještě nevymizela. Do roku 2008, kdy se konaly olympijské hry v Pekingu, se svět značně proměnil. Sovětsko-americký duopol ustoupil duopolu čínsko-americkému, který tehdy získal dvacet procent medailí.
Londýnské hry tento trend potvrdily. Čínsko-americký duopol byl v medailové bilanci výrazně zastoupený (22 procent z celkového počtu medailí), ale neměl drtivou převahu. Silná zůstává i Evropa a značného pokroku dosáhly také Asie a Karibik.
Čínská vzpěračka Čou Lu-lu se raduje ze zlaté olympijské medaile.
Počet obyvatel a okrajoví hráči
Za olympijskou silou se skrývají čtyři různé faktory: počet obyvatel, tradice sportu, sportovní politika a úroveň rozvoje. Žádný z těchto faktorů nemůže sám o sobě vysvětlit olympijskou bilanci určité země. Dohromady však mají relativně velkou vypovídací schopnost.
Za prvé platí, že počet obyvatel je zdrojem sportovní síly jednoduše proto, že lidnaté země mohou využívat větší lidský potenciál, aby zazářily v širokém spektru disciplín. Státy s obrovským demografickým potenciálem proto zákonitě mají i velký potenciál olympijský. Naopak Austrálie je zřejmě jedinou zemí s méně než padesáti miliony obyvatel, která na některých letních olympijských hrách získala více než tři procenta medailí.
ZA ZLATEM. Australská sprinterka Sally Pearsonová pádí do cíle, kde ji čeká nejcennější olympijská medaile.
Ani vysoký počet obyvatel však samozřejmě není vždy receptem na úspěch. Nejkřiklavějším příkladem je Indie, která je v poměru k velikosti populace jednou z nejméně sportovně orientovaných zemí na světě: šest medailí na více než 1,2 miliardy obyvatel, to je stejný počet jako v případě Chorvatska, kde žije pouhých 4,3 milionu lidí!
Indická společnost má ke sportu zjevně složitý vztah. Nepoměr mezi demografickou velikostí Indie a jejími olympijskými úspěchy však zároveň ukazuje, že politická a sportovní multipolarita nejsou dvě strany téže mince. Indie je pravděpodobně nejvýraznějším příkladem, ale není to příklad jediný. Země jako Brazílie, Argentina, Turecko či Mexiko stojí ve stínu států, jako je Jižní Korea. Celkově je spravedlivé říci, že Jižní Amerika a Blízký východ zůstávají na olympiádách okrajovými hráči. Karibik například dalece překonává Brazílii.
VEZEME TO. Brazilští sportovci přivážejí z Londýna nejen medaile, ale také vlajku, která bude za čtyři roky patřit k ceremoniálu na hrách v Riu de Janeiro. Jak proběhlo následné uvítání v Sao Paulu? A jak se slavily olympijské úspěchy v JAR, v Afghánistánu či na Trinidadu? Dívejte se dál.
Vliv státní politiky
Druhým důležitým faktorem olympijského úspěchu jsou národní tradice. Především zde existuje fyzická a přirozená realita. Etiopané začínají běhat už v dětství, aby se dostali například do vzdálené školy v kopcích. A Karibik zase nenabízí mnoho jiných sportovních aktivit než běhání, u něhož je zapotřebí relativně málo materiálních prostředků, aby se člověk stal šampionem. Je to jeden z důvodů, proč mají východní Afrika, Karibik a v menší míře i státy Maghrebu výrazné zastoupení v olympijských běžeckých disciplínách.
Tradice však lze také vytvořit. Francouzi nejsou kulturně ani fyzicky disponovaní k tomu, aby dominovali ve sportech, jako jsou judo, kanoistika nebo plavání, a přesto v nich už přes padesát let dosahují výrazných úspěchů. K dobrým výsledkům může přispívat i státní sportovní politika.
Taková politika vyjadřuje rozhodnutí určité země rozvíjet jeden či více sportů. Může propůjčovat značnou autonomii různým sportovním svazům (tak jako v USA a Velké Británii), vynakládat značné veřejné prostředky na sport z politických důvodů (tak jako Rusko a další diktatury) nebo izolovat sportovní instituce financované z veřejných peněz od stranické politiky, aby zajistila kontinuitu (tak jako Itálie a Francie).
BEZ DIVOKÉHO LÍČENÍ. Takto vypadají zlaté moderní gymnastky z Ruska v civilu. Se svými medailemi se pochlubily na moskevském letišti Šeremetěvo.
Naopak absence skutečné sportovní politiky (nebo její rozpad) se může stát rozhodujícím handicapem. Jak jinak vysvětlit špatnou bilanci tak zámožné země, jako je Švýcarsko, nebo tak lidnaté země, jako je Nigérie? A jak jinak než existencí důsledné sportovní politiky vysvětlit výjimečný výkon Jižní Koreje?
Co znamenají africká tři procenta
A konečně platí – a také jsme to viděli –, že úroveň rozvoje určité země zdaleka není pro olympijský úspěch rozhodující, a to zejména v běžeckých disciplínách. Běžci mohou cestovat a individuálně se připravovat na nejlepších tratích.
Přesto hraje úroveň rozvoje evidentně významnou roli. Sporty jako běh jsou sice relativně levné, avšak jiná sportovní odvětví – například gymnastika, plavání a v ještě větší míře kolektivní sporty a jezdectví – vyžadují značné prostředky. Není náhodou, že Karibik a Afrika nemají v těchto disciplínách zastoupení na nejvyšší úrovni.
Z deseti zemí, které na olympijských hrách v Londýně získaly nejvíc medailí, jsou všechny kromě Číny a Ruska členskými státy OECD. V první patnáctce pak nemají zastoupení žádné méně rozvinuté země, snad s výjimkou Ukrajiny.
Ekonomická síla tedy sice není nezbytnou podmínkou síly olympijské, avšak multipolarita ve sportu s ní zůstává pevně spjatá. Afrika získala na londýnské olympiádě pouze tři pocenta medailí. Udrží-li však kontinent svůj nedávný hospodářský růst, pak se toto číslo téměř jistě zvýší.
Copyright: Project Syndicate, 2012, Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
