Mimo východní Asii je reálný pokrok skrovný a v některých zemích a regionech se situace dokonce zhoršuje – navzdory několika případům sprintujícího ekonomického růstu, vytrvalému rozmachu některých velkých rozvojových zemí a veřejným závazkům mezinárodního společenství vůči Deklaraci tisíciletí z roku 2000, která vedla k Rozvojovým cílům tisíciletí.
Tyto smíšené výsledky vývoje zpochybňují efektivitu konvenčních politik ke zmírňování chudoby, často ztotožňovaných s Washingtonským konsenzem, který v 80. letech transformoval diskurs o chudobě. Reformy podle Washingtonského konsenzu – mimo jiné makroekonomická stabilizace (definovaná jako nízká jednociferná inflace) a liberalizace trhu – měly chudobu odstraňovat zrychlováním hospodářského růstu.
Věnovalo se však málo pozornosti strukturálním příčinám chudoby, například nerovnosti majetku a příležitostí, či nerovným distribučním důsledkům růstu. A jelikož během hospodářských poklesů jako první přicházejí o práci nekvalifikovaní pracující, zatímco zaměstnanost obvykle zaostává za oživením výstupu, nižší veřejné investice do zdravotnictví, vzdělávání a dalších sociálních programů ve výsledku zvýšily zranitelnost chudých.
Změna náhledu na chudobu
Není tedy divu, že dopady globální hospodářské krize propuknuvší v roce 2008 – nejhorší od Velké hospodářské krize 30. let minulého století – přiměla experty, tvůrce politik a mezinárodní finanční instituce k revizi uvažování o chudobě. Mnozí odmítají kdysi dominantní náhledy na chudobu a deprivaci a upozorňují, že vedou k neefektivním politickým receptům.
Kupříkladu Zpráva o sociálním stavu světa: Změna uvažování o chudobě a doprovodná kniha Ochuzená chudoba, obě vydané Organizací spojených národů, se snažily posunout debatu o chudobě přezkoumáním konvenčního politického rámce a hodnocením populárních programů potlačování chudoby. Potvrzují nutnost odklonu od fundamentalistického volnotržního myšlení, které strategiím snižování chudoby v posledních desetiletích vévodilo, k opatřením zohledňujícím souvislosti a podporujícím udržitelný rozvoj a rovnost.
Zmíněné zprávy rovněž zpochybňují převládající přístup, který nechává přes miliardu lidí pod hranicí chudoby (definovanou jako ekvivalent 1,25 dolaru denně při paritě kupní síly v roce 2005) a ve většině zemí nedokázal předejít stagnaci hospodářského růstu. Celosvětově přitom roste nerovnost – dokonce i v zemích, které procházely svižným hospodářským rozmachem, zejména v Číně a Indii. Růst je sice ke snižování chudoby obvykle nezbytný, ale nepromítá se nutně do tvorby pracovních příležitostí, jak v mnoha zemích dokládá nedávný vývoj nezaměstnanosti či růst chudý na pracovní místa.
OSN povzbuzuje vlády, aby se ujímaly iniciativnější rozvojové úlohy, jejíž součástí by byl integrovaný přístup k tvorbě politik, zaměřený na podporu strukturální změny a zároveň na snižování nerovnosti, ohroženosti a ekonomické nejistoty. Růst musí být stabilnější, charakteristický důsledně proticyklickým přístupem k makroekonomické politice, prozíravou správou kapitálového účtu a větší odolností vůči externím šokům.
Čas neortodoxie
Obecně nahlíženo, ekonomiky, kterým se v posledních třech desetiletích dařilo posilovat hospodářský růst a omezovat chudobu, dosáhly úspěchu zaváděním pragmatických, neortodoxních politik. Často s oporou v jazyce vstřícném k investorům a trhům povzbuzovaly obvykle soukromé investice, zejména do žádoucích ekonomických aktivit, jako jsou ty, které vytvářejí víc pracovních příležitostí nebo nabízejí rostoucí výnosy z rozsahu.
Ve většině rozvojových zemí, zejména v těch nejchudších, však tvorbu politik významně svazují podmínky pomoci a smluvní závazky. Prostor pro fiskální politiku zužuje zejména pomalý růst a úbytky důchodu v důsledku programů ekonomické liberalizace, což má vážné důsledky pro chudé a nuzné. Tento trend je třeba zvrátit.
Navíc: přestože mnoha dárci oblíbené programy jako mikroúvěry, formalizace držby půdy a reformy veřejné správy občas přispěly ke zlepšení podmínek, jimž chudí čelí, výrazně chudobu neomezily. Lídři musí promyslet, zformovat a realizovat pragmatické a novátorské alternativy a přestat nadále spoléhat na neúčinné politiky a programy.
Sociální politiky v posledních desetiletích v čím dále větší míře zahrnují určitou formu ověřování oprávněnosti příjemců pomoci, údajně s cílem zvýšit nákladovou efektivitu. Obecně se však jako mnohem efektivnější a politicky udržitelnější ukázaly univerzální sociální politiky, zatímco politiky zaměřené na chudé či „nejchudší z chudých“ byly často nákladné a mnoho potřebných opominuly.
Zvyšte minimum!
Právo na sociální zabezpečení zakotvené ve Všeobecné deklaraci lidských práv vyžaduje celosvětovou sociální ochranu, která zajistí slušný život všem, včetně lidí žijících v chudobě a lidí chudobou ohrožených. Nedílnou součástí strategií usilujících o rozvoj a snižování chudoby proto musí být sociální politika, zajištění a ochrana.
Většina zemí si může dovolit určité základní minimum sociální ochrany, která těmto zemím může pomoci tlumit negativní důsledky šoků a předcházet propadu lidí hlouběji do chudoby. Nejméně vyspělé země s nízkými příjmy však potřebují pomoc, aby toto minimum mohly zvýšit na přijatelnější hladiny.
Abychom se s globální chudobou účinně vypořádali, světoví lídři musí uskutečňovat politiky ke snižování chudoby, které podporují inkluzivní, udržitelný hospodářský růst a rozvoj – jenž dále posiluje fiskální zdroje použitelné na sociální výdaje. Lídři zavázaní k omezování chudoby si opravdový úspěch nemohou nárokovat dřív, než bude hospodářský rozvoj přinášet prospěch všem občanům.
Jomo Kwame Sundaram je náměstkem generálního ředitele Odboru hospodářského a sociálního rozvoje Organizace OSN pro výživu a zemědělství se sídlem v Římě.
Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.