Alzheimer se šíří Evropou a hrozí, že nás mladí budou házet ze skály

Je to ostuda. Tak se odborníci vyjadřují o tom, jak Česko řeší, či spíše neřeší problém se stárnoucími a nesoběstačnými lidmi. Těch přibývá a často trpí nemocí jménem Alzheimer. Už dnes máme přes sto tisíc lidí s touto chorobou. Za čtyřicet let jich bude 250 tisíc. Potíž je v tom, že ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí nejsou schopna dát dohromady funkční systém péče o seniory. Doplácíme na to všichni.

V Evropě je více než šest milionů lidí, kteří mají Alzheimerovu nemoc nebo jiný typ stařecké demence. V Česku je takto postižených občanů kolem 105 tisíc. Jen asi dvacet procent z nich má dostatečnou péči. | foto: Profimedia.cz

Začněme čísly. V Evropě je více než šest milionů lidí, kteří mají Alzheimerovu nemoc nebo jiný typ stařecké demence. Ve věkové kategorii 85 a více let trpí alzheimerovou nemocí každý druhý. V Česku je takto postižených občanů kolem 105 tisíc. Jen asi dvacet procent z nich má dostatečnou péči. Lidé s těžšími stadii Alzheimerovy choroby jsou nesoběstační, sami se neumějí najíst, umýt, vyčurat, potřebují soustavný dohled. Netrpí jen oni, ale také jejich rodiny.

Za čtyřicet let u nás bude žít půl milionu lidí starších 85 let. A půlka z nich s diagnózou demence. Pro úplnost dodejme, že v této době zde budou tři miliony lidí starších 65 let. Poněvadž i tuto část obyvatel demence postihuje čím dál častěji. Alzheimer je nemoc, na kterou se umírá. Lékaři na ni neznají recept, protože odumírající mozkové buňky dosud nikdo vyléčit neumí. Stejně jako rakovinu. Avšak do výzkumu léčby rakoviny jde pětkrát více peněz než do výzkumu na léčbu alzheimera.

Co je Alzheimer?

Alzheimerova nemoc je závažné onemocnění mozku, při kterém dochází k zániku mozkových buněk a následnému ubývání mozkové hmoty.

Postihuje lidi ve vyšším věku. U lidí nad 85 let alzheimer postihne každého druhého. Nejprve nemocný začne zapomínat, přestává být schopný se orientovat a vykonávat běžné činnosti.

Postupně se stane nesoběstačným, zcela závislým na pomoci druhých.

Nemoc je nevyléčitelná a umírá se na ni. Obvyklá doba od diagnózy ke smrti je tři až sedm let. Při včasné diagnóze lze zbývající roky zkvalitnit. Pomoc najdete na stránkách: www.alzheimer.cz www.gerontologie.cz www.zivot90.cz www.seniori.org www.pecujici.cz www.seniorum.cz.

V Západní Evropě se už chytli za nos a problém řeší. Vědí totiž, že dnešní třicátníci jsou ti budoucí "dementi“, o které se nebude mít kdo starat. A u nás? Bez ironie lze prohlásit, že stáří a vše, co je s ním spjato, tedy péče o lidi, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých a kterých ročně přibývá v řádech tisíců, náš stát neřeší. Nejenže nemá peníze, ale ani systém. Český přístup vystihuje následující příběh.

Francouzský plán A

Poslední říjnový den tohoto roku byl pro českou vládu důležitý. Premiéra Mirka Topolánka přijal v Elysejském paláci v Paříži prezident Nicolas Sarkozy. Pro hyperaktivního francouzského politika nejspíš nebylo setkání s českým premiérem tím nejdůležitějším momentem dne.

V tentýž den se v Paříži konala celoevropská konference zaměřená na boj proti Alzheimerově chorobě. Organizovala ji francouzská ministryně zdravotnictví, přítomni byli ministři zdravotnictví a sociálních věcí z řady evropských států. Zásadní projev na konferenci měl právě prezident Sarkozy. Představil svým kolegům Plan Alzheimer. Jednu z hlavních priorit svého prezidentského období a také francouzského předsednictví. A nejde jen o slova.

Francouzi na boj s alzheimerem a na zlepšení péče o nemocné vyčlenili 1,6 miliardy eur a tým lidí, kteří plány uvádějí do praxe a své výsledky předkládají přímo Sarkozymu.

Několikastránkový projev francouzského prezidenta na konferenci nebyl zdaleka tak populistický jako jeho výstupy před novináři v Evropském parlamentu. Působil tak, že mu boj s touto nemocí skutečně leží na srdci. "V Americe tento problém začali řešit od 70. let. Je načase, abychom to zpoždění dohnali, neboť téměř všechny rodiny jsou touto nemocí nějak zasaženy... Můžete se divit, že v době ekonomické krize představuji Plan Alzheimer. Ale tato nemoc ignoruje ekonomické kontexty,“ řekl mimo jiné Sarkozy, podle něhož by měl být Plan Alzheimer prioritou nejen ve Francii.

Na pařížské konferenci se toho dělo hodně, a jelikož nejsme odborný časopis, upusťme od detailů. Zazněla tam však jedna zásadní věc: zatímco v 19. století lidstvo nejvíce trápily infekční nemoci a ve 20. století rakovina a nemoci srdce, v 21. století to jsou neurodegenerativní onemocnění, například alzheimer.

Pointou tohoto francouzského entrée je, že na alzheimerovské konferenci nebyl ani jeden český ministr nebo jeho přímý zástupce. Pouze několik referentů z resortů práce a sociálních věcí a zdravotnictví. I přesto, že ten den letěl do Paříže speciál s premiérem Topolánkem.

Ping-pong mezi resorty

Není cílem tohoto textu pranýřovat tuzemské politiky, že nejeli na jednu konferenci. Problém však je, že jejich neúčast ilustruje, jaký přístup mají naše "vyšší“ místa k nevyřešené otázce: Co s přibývajícími seniory, kteří potřebují čtyřiadvacetihodinovou odbornou péči?

Zatímco v Evropě se o péči pro seniory, Alzheimerově nemoci a demenci mluví nahlas a toto "nesexy“ téma si vzal za své i francouzský prezident, v Česku je ticho.

U nás chybí systém

Česko nemá fungující systém péče o staré a bezmocné. Ministerstva práce a zdravotnictví ho dosud nebyla schopna sestavit. Resorty vzájemně nespolupracují a dosud nepochopily, že péče o seniory je problém zdravotně-sociální. A ani obce a kraje nejsou zákonem nucené rozvíjet péči o seniory.

Předsedkyně České alzheimerovské společnosti Iva Holmerová, jež se pařížské konference zúčastnila, považuje za ostudu, že se čeští politici tímto tématem nezabývají. Překvapená však není. Ze své praxe už ví, že péči o seniory si mezi sebou bez výsledku přehazují ministerstva práce a zdravotnictví.

"U nás neexistuje koncept dlouhodobé péče. To, co má být základní kámen pro spolupráci resortů zdravotnictví a sociálních věcí, tady není. Péče o seniory je péče sociálně - zdravotní a jiná ani býti nemůže,“ říká Jan Lorman, předseda sdružení Život 90 a člen Rady vlády pro seniory, kde zasedá společně s Ivou Holmerovou. Oba mají totožnou zkušenost. Obvyklý postup, jak tato země řeší problém stárnoucí populace, je: na konci volebních období vznikají v rámci ministerstev meziresortní komise. Navrhnou účinná a smysluplná řešení, ale s příchodem další vlády se komise zruší. Na konci dalšího volebního období vznikne další komise a tak pořád dokola.

Že spolupráce mezi resorty sociálních věcí a zdravotnictví nefunguje, přiznávají i sama ministerstva. "Péče je nedostatečná nejen o nemocné alzheimerem, ale celkově o seniory. Celý systém je špatně nastavený. Musíme změnit způsob, kterým peníze tečou. Pojišťovny proplácejí akutní péči, ta je přebujelá a nejsou peníze na tu dlouhodobou,“ říká mluvčí ministerstva zdravotnictví Tomáš Cikrt.

Mluvčí MPSV Jiří Sezemský tlumočí stanovisko svého resortu v podobném duchu: "U zdravotních a sociálních služeb pro seniory chybí jednotící strategie, která by pomohla vyjasnit kompetence mezi resorty a úrovněmi veřejné správy.“

Kromě ministerstev to jsou také obce a kraje, které by měly péči o seniory rozvíjet. Jenže ani je k tomu nikdo netlačí. Často se stává, že se z obecních a krajských rozpočtů financuje všechno jiné než péče o seniory. "Není přesně určeno, jak samospráva bude podporovat sociální služby. Nemají zákonem stanovenou podmínku financovat jakékoliv zařízení,“ říká Zdena Bartková, vedoucí denního stacionáře pro seniory s demencí v Uherském Brodě.

Abychom nebyli nespravedliví, dodejme, že na webu resortu práce visí podle odborníků kvalitní text nazvaný Kvalita života ve stáří – Národní program přípravy stárnutí na období let 2008–2012. "Jenže na tento program nebyly vyčleněny žádné peníze a resorty jsou k němu laxní,“ podotýká Jan Lorman.

Dvakrát bez peněz

Podívejme se teď na dva příklady péče o seniory. Jeden státní, druhý nestátní. Oba spojuje, že nemají peníze a doplácejí na nefunkční systém.

Richard Krombholz je primářem v Psychiatrické léčebně Bohnice. Na starosti má gerontologické pavilony. "Naše spádová oblast je téměř celá Praha. Trendem posledních let je, že přibývají pacienti kolem 65 let. Bereme celé spektrum psychických poruch, ale demence jsou nejčastější,“ popisuje Krombholz, podle kterého se medicína pohybuje od extrému k extrému.

ticho po demenci

Zatímco v Evropě se o alzheimerovi mluví nahlas a toto "nesexy“ téma si vzal za své i francouzský prezident, v Česku je ticho.

"Když jsem studoval, do programu dialýza nebyli řazeni lidé starší 65 let. Dnes se dialyzují devadesátiletí a pojišťovna to platí,“ říká Krombholz. V Česku podle něj vznikl mýtus o levné a kvalitní ošetřovatelské péči. "Když by se měla následná péče dělat skutečně kvalitně, levné to není. Sester a ošetřovatelského personálu bychom potřebovali dvakrát více. Problém také je, že pojišťovny neproplácejí terapeuty. Přitom to jsou oni, kteří seniorům s demencí rozvíjejí zbytky kognitivních schopností, a tato část léčby je důležitá,“ říká Krombholz. Terapeuty musí hradit léčebna ze svého, na což nemá dost peněz, je jich tak málo a jsou špatně placení. Podobné je to s ošetřovatelským personálem. Ten je špatně placený a málokomu se chce "přebalovat“ za málo peněz.

Na "gerontoodděleních“ stojí náklady na pacienta v průměru na den 1 200 korun a téměř vše hradí pojišťovny. "To jsou jen holé náklady. Nevejdou se do toho peníze na opravu budovy, sociální zařízení na každém pokoji, více sester a tak dál. Abychom dosáhli skutečné kvality, musela by ta částka být v jiné měně,“ říká primář Krombholz.

Přesuňme se dál, do nestátního zařízení. Je to domov Sue Ryder v pražské Michli, kde si lidé za pobyt platí. Na každém pokoji je sociální zařízení a prostředí je přátelštější než nemocniční pokoje v domech stavěných za c. k. Rakouska. Náklady na jednoho pacienta na den tu stojí také v průměru 1 200 korun. Jenže. Pacient si tu nemůže platit celou částku, i kdyby na ni měl. Proč ne?

Sarkozyho plán

Francouzský prezident Sarkozy letos vyhlásil jako prioritu v době předsednictví EU Plan Alzheimer. Chce, aby Francie s touto nemocí bojovala, a vyčlenil na to 1,6 miliardy eur.

Aby mohl Sue Ryder přijímat klienty, kteří dostávají příspěvky na péči (ty se pohybují v rozmezí od dvou do 11 tisíc korun), musí mít registraci od MPSV. Tento "glejt“, že je sociálním zařízením, které splňuje všechny standardy, však zároveň svazuje ruce. "Nemůžeme vybrat od klientů za ubytování s plnou penzí hotelového typu víc než 330 korun na den. To je cenový strop daný vyhláškou. Od klientů vybereme v průměru okolo 650 korun na den a ten zbytek do 1 200 korun musíme sehnat sami. A to není zrovna snadné,“ popisuje Lejsal.

Stejný problém je v takzvané fakultativní péči: služby, které si člověk může platit navíc – od kadeřníka po lepší pleny. Ale i tady funguje cenový strop, který říká: platba za nadstandardmusí být jen ve výši nákladů. "Je to, jako kdyby restauracím někdo nařídil, že kafe smí prodávat jen za cenu nákladů,“ říká ředitel Lejsal. Ideální by podle něj bylo vystačit si jen s penězi od klientů a pojišťoven a nemuset zaměstnávat člověka, který shání peníze.

Slavní a bohatí, spojte se!

Domov Sue Ryder má nyní ještě další svízel. Tou je rozestavěný dům pro klienty trpící alzheimerem. Podle ředitele Lejsala jim klientů s touto nemocí každý rok přibývá. Obrací se na ně stále více rodin, jež si nevědí rady s blízkým, který trpí demencí.

Nápad na Centrum Alzheimer, kde by byla lůžková část, denní stacionář a poradna, vznikl už před šesti lety. Domovu Sue Ryder se povedlo shromáždit 20 milionů korun a začali stavět. Peníze však nepřibývaly, stavební práce zdražovaly, nyní dům už stojí, ale není dodělaný. Na jeho zprovoznění chybí podle Lejsala okolo 28 milionů korun. Prioritou pro Sue Ryder je tedy peníze sehnat a centrum otevřít. "Nechceme zůstat u jednoho domu. Ten by měl být modelem, jak by podobná centra mohla vypadat jinde po republice. Chceme prosazovat, aby se z alzheimera a demencí stalo národní téma,“ plánuje Lejsal.

Nadějí pro tento malý český Plán Alzheimer by mohlo být, že tato nemoc je, slovy primáře Krombholze, velice demokratická. Postihuje chudé i bohaté a slavné. "Stává se, že k nám přijdou i velmi bohatí lidé. Nabízejí cokoli, abychom se o maminku s alzheimerem postarali hned teď. Volné místo však skoro nikdy nemáme,“ říká Lejsal, "jsou často poprvé konfrontováni s tím, že peníze jim v tu chvíli na nic nejsou, protože neexistuje systém péče, který by jim pomohl.“

Zbývá jen dodat: Bohatí a slavní, tlačte na politiky, aby změnili systém. Jinak nás, budoucí seniory s demencí, budou za pár desítek let ti mladší shazovat ze skály.