Nálada v Topolné, malé vesnici kousek od Napajedel, je od Nového roku smíšená. Český rozhlas rozhodl v rámci úspor o zrušení svého vysílání ze zdejšího vysílače a na vypnutí frekvence 270 kHz má navázat likvidace obou vysílacích věží včetně přilehlé infrastruktury.
Zatímco pozemky jsou v rukou soukromého vlastníka z Čech, technika patří do majetku Českých radiokomunikací (ČRA), jež se zatím zdráhají chystané bourání potvrdit.
„Situace se zdá být bezvýchodná. Obec nevlastní v areálu ani metr půdy, chybí nám rovněž tři miliony na roční základní údržbu věží. O záchranu vysílače se ale rozhodně pokusíme, zatím hledáme způsoby,“ říká odhodlaně starosta Topolné Ladislav Botek.
Aby věže zůstaly na svém místě, se bude snažit přesvědčit třeba zlínské hejtmanství či ministerstvo kultury. „Chceme oslovit veřejnost přes internet, využít sociální sítě, může vzniknout petice,“ nastínil Botek.
Nejen v jeho obci přijímají plány na likvidaci kdysi vojáky přísně střeženého areálu s rozpaky. Na 270 metrů vysoké věže dohlédnou třeba z blízkých Babic, Bílovic, Kněžpole, Spytihněvi či Napajedel. Všude tam se pravděpodobné likvidaci diví.
„Je to nepřehlédnutelná stavba s vodní plochou poblíž, areál by se mohl stát novým turistickým cílem,“ domnívá se Stanislav Pekař, jenž v 70. letech 20. století patřil k vojákům ostrahy a historii vysílače nedávno shrnul do vlastní publikace Černí baroni z Topolné.
Pětasedmdesátiletý pamětník připomíná ve svých vzpomínkách rovněž fakt, že vysílač fungující od roku 1951 byl ve své době vůbec nejvýkonnějším ve střední Evropě a vlastnil dnes už unikátní techniku. V minulosti si jeho vysílání mohli naladit i posluchači z Číny, Indie, Madagaskaru či Japonska.
„To všechno jsou argumenty, které by mohly státní úřady přesvědčit k tomu, aby se vysílač dostal podobně jako liberecký Ještěd nebo Třinecké železárny na seznam národních technických památek,“ míní Pekař, jenž se z vojny v Topolné do rodných Prakšic už nevrátil. „Pokud vznikne petice za záchranu věží, tak ji určitě podepíšu. A rozhodně nebudu sám,“ tuší.
Nejčistší signál byl za tmyStavba dvojice identických stožárů začala v roce 1950. První vysílání se ozvalo 22. prosince 1951, od počátku se z Topolné šířil program stanice Československo 1. Za každého výkonu platilo, že nejlépe byl signál dlouhých vln slyšet za tmy. Při invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byla nejdéle vysílající stanicí, jež zprostředkovávala necenzurované zprávy do republiky i zahraničí. Český rozhlas chtěl kvůli úsporám ukončit vysílání v Topolné už 1. března 2014, zánik 270 metrů vysokého vysílače nakonec dočasně odvrátilo snížení výkonu na 50 kilowattů. |
I když se ČRA vyjadřují na téma příštího osudu areálu zdrženlivě, podle mluvčí Anny Tůmové se o dalším využití vysílače ještě definitivně nerozhodlo, starosta Botek a rovněž vedoucí stavebního úřadu ze spádové obce Bílovice Roman Kedruš už získali z oficiálních míst hodnověrné informace.
O srovnání celého areálu se zemí se má postarat společnost Excon, jež má na ČRA úzké vazby a s jejímž zástupcem Botek telefonicky hovořil.
„Excon se už v listopadu minulého roku podrobně zajímal o veškerou dokumentaci, kterou musí předložit k získání souhlasu na likvidaci stožárů,“ doplnil Kedruš s tím, že oficiální žádost jeho úřad od firmy dosud neobdržel.
Pokud do hry nevstoupí třetí účastník, schvalovací proces může být podle Kedruše velmi rychlý. „V případě, že společnosti nebude chybět žádná potřebná dokumentace, povolení k demolici jí můžeme vydat do dvou měsíců,“ odhadl.
Ani jedna ze společností tento záměr nechce komentovat. „Ukončení vysílání se děje z vůle Českého rozhlasu, České radiokomunikace jsou majitelem infrastruktury a zajišťují distribuci signálu. O dalším využití vysílače se jedná, přičemž konkrétní termín pro rozhodnutí není stanovený,“ konstatovala Anna Tůmová, mluvčí ČRA.
Děvčata z Topolné a „černí baroni“
Téměř sedmdesátiletá historie kdysi ve střední Evropě nejvýkonnějšího vysílače v Topolné má i jeden hluboce lidský rozměr. V rámci své vojenské služby si ve slovácké obci našla lásku jedna celá vojenská četa.
Armádní útvar, který mívá podle jednotlivých států od dvaceti do osmdesáti členů, čítá v případě zamilovaných vojáků z ostrahy vysílače celkem sedmadvacet mužů. „Kluci zkrátka strážili kromě stožárů i místní dívky, takže tady vzniklo několik nových rodin zásluhou lidí, kteří přišli z jiných obcí a měst,“ vtipkuje starosta Ladislav Botek.
Jedním z vojáků, kteří si během své základní vojenské služby našli v 70. letech životní partnerku v Topolné, je Stanislav Pekař. Zanedlouho pětasedmdesátiletý rodák z Prakšic se už dávno cítí být „kovaným Topolákem“. A bez nadsázky říká, že do jeho osudu vstoupily hned dvě lásky.
První k ženě a ta druhá k obří konstrukci, již nakonec proměnil v knihu nazvanou Černí baroni z Topolné. V útlé publikaci vydané v roce 2017 proto nemohl opomenout kapitolu, v níž se rozepsal právě o milostných vztazích. Nazval ji prozaicky Děvčata z Topolné.
„Za kulturou jsme chodili do místního kina a na zábavy a plesy v sálech pohostinství. A přes léto na odpolední nedělní výlety v zahradě u Horáků při hudbě Topolanka,“ píše Pekař. „Na oplátku jsme holky brali na letní kino do Zlína. Ještě dnes si vzpomínám na velkofilm Kleopatra. Tehdy jsem pozval Vlaďku, Julku a Máňu. Doprava byla zajištěna naší Pragou V35. Ovšem zakončil jsem své působení s děvčaty způsobem, jak se říká ‚chodil jsem po celém háji a usekl na samém kraji‘. S mojí manželkou jsme se seznámili na hasičském výletě a po dvou letech byla svatba.“
Pekař vzpomíná v dobrém i na chvíle, kdy mu nebylo vůbec do zpěvu. V topolské posádce působil jako řidič a jednou havaroval tak nešťastně, že vysílač, jenž šířil zprávy do celé republiky, vyřadil na tři hodiny z provozu. K soudu, který mu za to hrozil, nedošlo. Z potíží vyvázl s kázeňským trestem.
„Jeden z nejčernějších dnů, které jsem na vojně zažil, byl po vyhlášení cvičného bojového poplachu. Mazáci mě vystrašili tím, že pokud nepřistavím včas při poplachu auto na stanoviště, tak mě zavřou,“ líčí v Černých baronech z Topolné. „Začal jsem startovat, ale motor nenaskočil. Z toho jsem znervózněl. Až se mi konečně podařilo nastartovat, chtěl jsem ztrátu času dohnat rychlou jízdou.“
Mezi garáží a stanovištěm pro přistavení auta však vedla hrbolatá cesta. „Lemovaly ji sloupy s vodiči vysokého napětí pro napájení stojanů vysílače. Vodiče byly na těchto sloupech v horní části zavěšeny. Při projíždění vysokou rychlostí mi na hrbolech auto vylítlo z cesty a já jsem přerazil sloupec vedení, který se ohnul, a přitom se roztrhly všechny přívodní dráty.“
