Přidala se také veřejnost. „Máme zkušenosti, že když se stane nějaká mimořádná událost, lidé chtějí hned pomoci. Někdo finančně, někdo zase materiálně,“ říká Stýblová.
Před dvěma lety přijeli ukrajinští uprchlíci často jen s jednou taškou. „Víc vzít nestihli. Ukazovali nám fotky svých zničených domů nebo bytů. Měli podobný osud v tom, že se nemají kam vrátit,“ vybavuje si Stýblová. „Ženy si se svými manžely, kteří zůstali na Ukrajině a pomáhali bránit zemi, volaly přes mobil a doufaly, že se někdy ještě uvidí,“ líčí.
Pro nově příchozí bylo nutné zařídit spoustu věcí. Jako prioritní se ukázalo vybudovat oficiální sklad, kam by směřoval příjem i výdej potravin a dalšího zboží. Po dohodě s radnicí vznikl v ulici Zarámí v centru Zlína a vydržel tam zhruba rok.
I dobrovolník musí někdy odpočívat, proto se v kraji hledají stále další |
„První dny a týdny to bylo strašně hektické,“ vzpomíná Stýblová. „Příliv pomoci byl enormní, místní lidé pořád něco vozili a sklady se rychle zaplnily. Zároveň ale bylo tolik uprchlíků, že za den dva se všechno rozebralo. Za den jich přišlo i dvě stě padesát.“
Fronty se kolikrát tvořily hodinu před otevřením skladu. „Někdy to bylo dost emotivní, mnohé ženy nám děkovaly za to, že si tady mohou vzít sortiment, který pro nás je maličkostí, jako je třeba šampon,“ popisuje.
Výdej byl ze začátku živelný, stačilo přijít a odnést si, co je potřeba. Postupně vše dostalo řád. Uprchlíci se u vstupu prokázali vízem a podle počtu lidí v rodině pak pracovníci centra určovali, kolik si toho mohou odnést. Vycházelo to na jednu tašku na jednu domácnost týdně, ale kdo měl dětí více, dostal i dvě tašky.
„Lidé se chodili ptát, co je potřeba“
„Brzo jsem se naučila pár ukrajinských výrazů, například že sumka znamená ukrajinsky taška,“ podotkla Stýblová. „A když bylo potřeba, využili jsme Google překladač.“
Pro lidi z Ukrajiny, kteří tehdy měli nárok na dávku pět tisíc korun měsíčně, to byla neocenitelná pomoc. „Největší zájem byl o jídlo: konzervy, paštiky, těstoviny, mouku, olej. Ale i hygienické věcí nebo oblečení,“ vypočítává Stýblová.
„Chodili sem lidé ze Zlína a ptali se, co je potřeba koupit, pak nám přivezli velký nákup ze supermarketu. Třeba deset balení těstovin byl velký a praktický dar a navíc za přijatelnou cenu. A ukrajinské děti byly nadšené, že tady dostaly i nějakou sladkost nebo tatranku.“
Současně se rozjela velká dobrovolnická vlna a Český červený kříž díky tomu získal nové a stálé dobrovolníky. „Také se zapojila místní ukrajinská komunita, která žila ve Zlíně už před válkou. Tlumočili a pracovali ve skladu. Brali pomoc krajanům jako svoji povinnost,“ vyzdvihuje Stýblová.
Jedna příchozí žena z Ukrajiny ostatně nyní pracuje ve zlínském ČČK jako pečovatelka. A působí zde i dvě psycholožky či koordinátorka pomáhající válečným uprchlíkům řešit problémy s ubytováním, sociální záležitosti a podobně. Zaměřuje se přitom na konkrétní věci.
Věřili, že válka nebude, a ona začala za hodinu, vypráví zlínský skaut |
„Důležité je pořád překonávat jazykovou bariéru. Když třeba kvůli ní ukrajinské dítě nechodí do školy, potíže se pak prohlubují,“ uvádí Stýblová.
„Pro některé rodiny je těžké dosáhnout na vlastní bydlení a přejít z ubytovny do pronájmu. Někdo se je třeba i bojí ubytovat. I my vnímáme, že nálada ve společnosti se oproti začátku války trochu mění a veřejnost už příchozí z Ukrajiny nebere tak pozitivně. Pořád ale spousta lidí ví, že podat pomocnou ruku někomu, kdo se ocitne v nouzi, je správné. A zpětně musím všem, kteří nám před dvěma roky pomohli či stále pomáhají, moc poděkovat,“ dodává.
3. března 2022 |
