„Na družinu ve věznici si pamatuji jako na místo radostné. Jako desetiletý jsem netušil, co se tam odehrávalo pár dekád předtím. Byl to přelom sedmdesátých a osmdesátých let, byl jsem vášnivý fotbalista a měl jsem radost z toho, že díky zdi, kterou byl dvůr obehnaný, nám balon nevypadával z hřiště,“ přiblížil v rozhovoru pro MF DNES režisér, pedagog Univerzity Tomáše Bati a hradišťský rodák Jan Gogola ml.
Teď už víte, co na tom místě v minulosti bylo?
V areálu vznikne soud, zastupitelství, mediační a probační služba a muzeum. Jedním z důležitých momentů této proměny bude hloubkový průzkum, což je dobře, protože je řada věcí, které o historii věznice nevíme. S tím souvisí i vaše otázka. Například se stoprocentně neví, kde se odehrávaly po válce a v padesátých letech popravy. Ale na dvoře, kde jsme hrávali fotbal, se zřejmě po roce 1945 uskutečnily popravy kolaborantů v rámci takzvaných lidových soudů.
V dokumentu se nesnažíte odkrýt dosud neznámou část historie. Co je tedy jeho záměrem?
Přistoupili jsme k třicet let prázdnému prostoru věznice tak, že je i projevem prázdnoty k našim dějinám, k nám samotným. Že jsou tam dějiny stále zavřené. Prostřednictvím aktérů filmu tento prostor naplňujeme vnímáním každého z nich, abychom zjistili, co pro nás mohou dějiny znamenat. Že se proměňují podle toho, kdo do nich vstoupí, takže jsou nutně vždy i přítomností. Nikoliv jednohlasnou, znějí jako polyfonie.
Myslíte to tak, že každý vidí věznici jinak?
Ano. Svým způsobem ji vnímá dvanáctiletý Tom, který do prostoru vstupuje poprvé a zvědavě si ji včetně svých komentářů točí na mobilní telefon. Odlišná je optika družinářek a kuchařky, které v areálu věznice pracovaly, ale na určitých místech až do našeho filmování nebyly. Zcela jiný prostor je to pak pro jednu z posledních žijících politických vězeňkyň paní Vlastu Černou, která zde byla v osmnácti letech zavřená. Performativně empatická je pak perspektiva absolventa místní střední uměleckoprůmyslové školy a jednoho z našich nejvýznamnějších výtvarníků Vladimíra Kokolii. Do areálu a do osobitých konstelací přivádí současné studenty a tady pak zaznívá jedna z nejsilnějších vět filmu.
Jaká?
Dívka ve věku paní Černé, když tady byla uvězněná, shrnuje svoje setkání s místem tak, že pro lidi zvenku lidé uvnitř neexistovali, ale že lidé uvnitř velmi vnímali ty venku. A tak vyjádřila další důvod vzniku filmu. Že se v něm potkávají také lidé, jakkoliv místy i v určitém napětí, kteří by se jinak nejspíš nepotkali. Chtěli jsme tím vyjádřit možnost prolomit i vězení, která svým jednáním stavíme kolem nás. Takže se zde setká Vlasta Černá s polistopadovým předsedou komunistické strany a zároveň režisérem Jiřím Svobodou, který zde na konci osmdesátých let natáčel o politických procesech padesátých let hraný film Jen o rodinných záležitostech.
Potkají se tady také dcera a vnučka bývalého vyšetřovatele Státní bezpečnosti s historikem, jehož předci tady byli zavření a pokyn k jejich zatčení vzešel právě od zmíněného vyšetřovatele. Ale dochází tady i k tvůrčímu setkání různých hudebních světů Jiřího Pavlici a autora hudby filmu Ivana Palackého, kteří společně rozeznívají hlas budovy. Nešlo nám přitom nutně o dosáhnutí vzájemného souhlasu, ale o možnost se k sobě přiblížit. Nejen války fyzické, ale také ty mentální mají likvidační charakter v podobě popření zkušenosti toho druhého.
Vězení dějinDokument vznikl ve spolupráci spolku Memoria – Iniciativy za důstojné využití věznice v Uherském Hradišti a Univerzity T. Bati ve Zlíně. Provází diváky areálem, který za druhé světové války využívalo gestapo, po válce se v něm konaly lidové soudy a veřejné popravy a za komunismu zde byli vězněni a mučeni političtí vězni. Od roku 1994 je budova v majetku státu. V současnosti se připravuje její proměna v sídlo okresního soudu, státního zastupitelství, mediální a probační služby a v Muzeum totality. Dokument vstoupí do kin 18. dubna. |
Jsou lidé, které jste ve filmu chtěli, ale nepodařilo se to?
Až do začátku devadesátých let sídlila v areálu věznice uniformovaná i tajná bezpečnost. Navzdory značnému úsilí se nám nepodařilo nikoho z těchto bývalých zaměstnanců včetně technické složky přimět k účinkování ve filmu.
Proč to odmítli?
Nejčastější zdůvodnění bylo, že nechtějí vystupovat před kamerou. Nepodařilo se nám je přesvědčit o tom, že nás jejich zkušenost zajímá a že vyznění jejich účinkování ve filmu bude souviset s tím, jak se k danému tématu postaví. I takto se ale vlastně potvrdilo, jak je minulost stále živá.
Oslovili jste i rodiny souzených vyšetřovatelů Grebeníčka, Hlavačky, Zavadilíka?
Zkraje jsme neúspěšně kontaktovali syna Aloise Grebeníčka. Ale později se nám podařilo navázat spojení s dcerou a vnučkou dalšího z vyšetřovatelů. Odvahu těchto žen ve filmu vystoupit vnímám jako snahu o to, abychom se k sobě navzdory zdem minulosti zkoušeli přiblížit.
Spojit ve filmu lidi, kteří by se sami neměli zájem potkat, jste chtěli hned od začátku?
Formuloval bych to spíš tak, že nám šlo o princip interakce v nějaké podobě rozdílných světů. Třeba i věznice a jejích sousedů.
O věznici s autory dokumentu mluvili i šéf KSČM či příbuzní vyšetřovatele StB |
Myslíte manželů, kteří bydlí naproti?
Ano. Díky tipu kamarádky jsem je navštívil a oni mně povídali o svém ranním rituálu pití kávy při pohledu na věznici. A zmínili se o svém vnukovi, který se chce do věznice podívat. To byla příhodná konstelace pro mezigenerační exkurzi, která měla navíc ze strany zmíněného Toma nečekané vyznění. A vzhledem k tomu, že Tom vstupoval do věznice poprvé, tak zároveň v tomto smyslu ztělesňoval i perspektivu do areálu poprvé „vstupujícího“ diváka.
Jak těžké bylo aktéry k natáčení přesvědčit?
Nijak zvlášť, protože oni pochopili, že nám jde o to, aby byly ve filmu zastoupeny jednotlivé kontexty daného místa. Družinářky s kuchařkou ztělesňují dějiny každodennosti, které jsou s těmi velkými událostmi neoddělitelně spjaté. Naběračkou se dá nabírat polévka i souvislosti. Dceři a vnučce vyšetřovatele jsme zase vysvětlili, že nás zajímá i jejich osobní perspektiva, nejen perspektiva potomků politických vězňů.
Ale právě tyto dvě ženy šly do situace, kdy svou rodinu veřejně odhalují, ne?
Nejen ony. A je nutné také dodat, že o jejich předkovi se již veřejně hovořilo dříve. To ostatně potvrzuje i jeho dcera, kterou na rozdíl od vnučky předložené dokumenty až tolik nepřekvapily. Oceňuji, s jakou i kritickou empatií zvládli všichni tři sdílet setkání v takovém politickoosobním kontrastu.
Takže vám ani tak nešlo o konfrontaci dvou stran?
S nikým jsme netočili se záměrem ho soudit či vytvořit konflikt za každou cenu. Společná minulost může být příležitostí ke společné budoucnosti. Třeba někdy i konfliktní.
Došlo mezi těmi ženami a historikem naopak k nějakému usmíření?
To by museli říct oni. Ale loučili se s tím, že se ještě potkají.
Když jsem chodila na soudy s vyšetřovatelem StB Aloisem Grebeníčkem, tam byli tito lidé postavení proti sobě. Váš film nabízí jiné možnosti, jak minulost zpracovat. Jaké jsou na něj zatím ohlasy?
Z dosavadních projekcí, dlouhých besed a mediálních reakcí vyplývá, že jak si aktéři filmu vynášejí zkušenost s věznicí na konci filmu ven, tak že si ji odnáší i mnoho diváků z kina.
Komise vybrala vítězný návrh na přestavbu věznice v Uherském Hradišti |
Věznice jako budova je dost důležitou postavou. Jak jste k ní přistupovali?
Přímo hlavní postavou. Celý film se odehrává v jejím rámci. A přistoupili jsme k ní jako k živé bytosti schopné proměny. Kokolia to vyjádřil větou o snaze to místo odklít. Politický vězeň z doby normalizace, sochař a absolvent místní umprumky Otmar Oliva zase hází na dvoře družiny nalezeným tenisákem o zeď tak, aby se ho pokusila chytit čerstvá absolventka umprumky Nela. Oliva přitom položertem mluví o pokusu přenést transgenerační zkušenost. Považuji za důležité prozářit temnotu toho místa radostí ze života, aby nás různé tragédie neovládaly jednou pro vždy. Zároveň jsme chtěli zpřítomnit i ty, kteří zde dané hrůzy zažili či přímo zemřeli, aby pro něco nežili zbytečně. To se děje třeba díky Světlaně Janíčkové, po které byla pojmenována jedna z nejvýznamnějších odbojových skupin padesátých let. Ve věznici ojedinělým způsobem navštěvuje svoji zemřelou maminku.
Chtěl jste od začátku pracovat na dokumentu se svými studenty?
Když jsem se před lety vrátil do Hradiště, tak jsem nedoceňoval význam toho prostoru. K filmu jsem přistupoval i jako k možnosti tuto chybu napravit. Díky rodině Stránských, kteří mají spolu s dalšími ze spolku Memoria i hradišťské radnici principiální zásluhu na oživení věznice a vzniku tohoto filmu, jsme si uvědomili, že by bylo žádoucí mít mezigenerační konstelaci před kamerou i za ní. A i díky spolupráci s kolegy z ateliéru Audiovizuální tvorby FMK UTB ve Zlíně se podařilo dosáhnout toho, že studenti dali filmu mnohem víc, než je obvyklé. I díky tomu si troufám říct, že náš film pojednávající také o starých událostech je zároveň mladý.
