O tom, že budou pomáhat, věděli od první chvíle. Velí jim to ostatně skautská povinnost. Že ale během krátké doby dají dohromady precizně fungující organizaci, továrnu na pomoc pro stovky lidí, to zlínští skauti asi nečekali.
„Původním záměrem byla pomoc s nákupy pro seniory v Malenovicích. Od prvních okamžiků byla poptávka po našich službách velká. Proto jsme se rozhodli spojit v jednu organizaci, ke které se začalo hlásit množství dobrovolníků,“ přibližuje v rozhovoru pro MF DNES Jiří Robenek, jeden ze zakladatelů Skautského krizového centra Zlín.
Dnes má více než stovku dobrovolníků, kteří nejen zvládají obstarávat místní seniory, ale zároveň vyrobili mnoho tisíc roušek nebo pomohli chránit dětské lékaře v regionu. Svou krizovou činnost nyní skauti vzhledem ke končícímu nouzovému stavu i celkovému ústupu koronavirové nákazy utlumí.
Skautské krizové centrum vzniklo v polovině března a nyní už fungujete dva měsíce. Kolik vám ještě zbývá energie?
Upřímně, už moc ne. (usmívá se) Každopádně nejnáročnější to bylo první týdny. Teď už se nám daří občas i o víkendech odpočívat, neděle si teď necháváme pro sebe na regeneraci.
Když přišla koronavirová pandemie a vládní opatření, reagovali jste velmi rychle. Co vás motivovalo?
Myšlenka se zrodila u nás v Malenovicích. Staří lidé tady potřebovali vypomoct s nákupem jídla a léků. Vnímali jsme, že mají strach jít ven, a pro nás bylo to nejmenší jim nákupy obstarat. Velmi brzy se o této pomoci dozvěděli lidé z dalších částí Zlína i Otrokovic, spojili jsme se s dalšími skauty a vzniklo krizové centrum. Trvalo to jen pár dní. Přes sociální sítě se začali ozývat další dobrovolníci s nabídkou o pomoc a brzy jsme se tak rozrostli.
Jak složité je řídit takové množství dobrovolníků?
Komplikace byla především v omezení osobního kontaktu lidí. Všechno je třeba řešit přes telefon či Skype, organizátoři se potkávají spíše výjimečně. Sami se snažíme naše členy udržet odděleně. Kdyby se totiž někdo v tom systému nakazil, celý dobrovolnický spolek se zhroutí. Máme proto členy rozděleny na skupinky, které se vůbec nestýkají. To všechno řídí zhruba čtyři až pět lidí, kteří mají rozdělené jednotlivé oblasti.
Kdo jsou lidé, kteří vám pomáhají?
Většinu těch, co zajišťují nákupy, tvoří skauti. Naopak se šitím roušek pomáhá řada lidí mimo skautskou organizaci. Velmi nám pomáhají zlínští studenti, ale i pracující lidé, organizace, firmy. Chci moc poděkovat všem, kteří se k nám takto nezištně přidali a kteří se na tomto projektu podílejí.
Jak jde práce pro krizové centrum skloubit s dalšími povinnostmi?
Je to složité. Máme vysokoškoláky, kteří skládají zkoušky přes internet, maturanty, kteří se musejí pilně připravovat. A přitom všechny vytěžuje dobrovolnická činnost. I já osobně musím v práci spoléhat na trpělivost a pochopení svého šéfa. Na druhou stranu skládal jsem skautský slib, toto je výjimečná situace a já cítím, že má přednost před osobní kariérou.
Překvapila vás solidarita lidí?
Určitě, hned v prvních dnech byli obrovsky ochotní. A nešlo jen o chování lidí, ale i postoje firem, které ještě prakticky netušily, kdo jsme, a přitom byly ochotné nás třeba finančně podpořit.
Zafungovala skautská značka?
Že jsme skauti, určitě hrálo roli při jednáních s našimi partnery. Na druhou stranu ze začátku jsme museli bojovat s nedůvěrou samotných seniorů. Nechtěli věřit tomu, že pro ně něco uděláme zadarmo. Mysleli si, že budeme chtít peníze jako donášková služba. Není se co divit, v dnešní době jsou hodně opatrní, bojí se podvodníků.
Jak senioři celou situaci nesou?
Spousta z nich těžce. Zvlášť ti, co žijí sami. Obsluhujeme třeba lidi, kteří mají příbuzné na Slovensku, kteří se k nim teď vůbec nedostanou. Přijdou o kontakt s lidmi, denní rutinu. Není nejdůležitější donést těmto lidem jídlo a léky, ale spíše působit jako psychická podpora. Aby věděli, že v tom nejsou sami. Někteří mají zájem se s námi bavit, probírat současnou situaci.
Kromě pomoci starším lidem jste zvládli ušít veliké množství roušek. Pro skauty to není zrovna typická činnost, že?
Reagovali jsme na situaci, kdy množství lidí, zejména v sociálních službách, roušky potřebovalo, ale reálně je nikdo neměl k dispozici. Někteří skauti se do toho pustili, zkoušeli šít různé typy, bojovali s tím. Poptávka byla ale okamžitě obrovská, měli jsme žádosti od dvacítky organizací, celkem na tisíce roušek, což pro nás v tu chvíli nebylo reálné zaopatřit.
Naštěstí se přes sítě ozývali dobrovolníci, kteří šít uměli. Poslední možný den jsme z velkoskladu stihli koupit látky a ty jsme dobrovolníkům vozili. Ušité roušky pak sváželi do Zlína a distribuovali dál. Výrazně vypomohla také zlínská vietnamská komunita. Později už jsme látky dostávali darem, lidé nám je nabízeli přes Facebook.
Ukazuje to výhody sociálních sítí?
Určitě, jsou obrovskou pomocí. Řešili jsme například, že nám došly jehly do strojů na šití. E-shopy je byly schopné dodat nejdřív do 14 dnů, což pro nás nebylo řešení. Oslovili jsme veřejnost a během jednoho dne jsme měli deset patnáct balení a mohli jsme pokračovat v šití.
Roušky jste dodávali i do nejvíce postižených oblastí v Itálii. Jak k tomu došlo?
Byla to asi nejtěžší věc, kterou naše centrum řešilo. Když jsme dostali ten nápad poslat roušky do Lombardie, bylo to ve chvíli, kdy naši dobrovolníci šili už třetí týden v kuse a začínali toho mít plné zuby. Jejich reakce ale byla úžasná, ještě víc se vyhecovali, šili přes celý víkend. Spolu s valašskomeziříčskou Charitou a vietnamskou komunitou jsme nakonec dali dohromady přes pět tisíc roušek.
Jenomže jsme nemohli najít cestu, jak tam materiál dostat. Jednali jsme i na ministerstvu, ale bylo to k ničemu, na všech oficiálních místech byli strašně nepružní. Nakonec dopravu na vlastní náklady zajistila Češka žijící v Itálii, která distribuci roušek zprostředkovala.
Kromě roušek a nákupů se věnujete ještě jiným činnostem. Kde berete nápady?
Vychází většinou z potřeb lidí. Například jsme viděli reportáž o pražském ČVUT, kde vytvářeli ochranu pro zdravotníky z celoobličejových masek pomocí speciální redukce na filtr. Problém byl, že během chvíle byly tyto masky úplně vyprodané. Věděli jsme, že by to byla skvělá pomoc pro naše pediatry, především ty starší, kteří jsou ohroženou skupinou. Popisují nám, že vyšetření dětí je někdy problematičtější než u dospělých. Třeba často potřebují, aby jim děti v ordinaci zakašlaly, jsou tak vystaveni většímu riziku.
Oslovili jsme proto místní firmu, která se zabývá prodejem potápěčských potřeb. Na jejich masky zase pracovníci Univerzity Tomáše Bati vymodelovali vhodnou redukci a specializovaná firma z Prahy nám ji vytiskla na 3D tiskárně. A my jsme potom hotové masky rozváželi k dětským lékařům.
Hodláte centrum zachovat, i když krize odezní?
Čekáme, co bude, máme několik scénářů. Může přijít druhá vlna, jde o to, abychom zůstali připraveni. Rád bych, abychom jej nějak zakonzervovali a v případě potřeby byli zase schopni fungovat. Udrželi si veškeré kontakty, komunikační kanály. Takovou myšlenku nosím v hlavě už sedm let, od doby, kdy jsme se zlínskými skauty jeli do Čech pomáhat při povodních. Neříkám, že přijde apokalypsa, ale stačí třeba právě lokální povodně a nějaká krize může nastat. Jde o to, abychom nezačínali od nuly, ale mohli dát pomoc rychle dohromady.
Jakou zkušenost si po skončení pandemie odnesete?
Zejména průpravu v organizaci práce množství dobrovolníků. Nesmírně cenné, i když nikoliv pozitivní, jsou zkušenosti při jednání s různými úřady a oficiálními místy v České republice.
A udělali jste dobrou vizitku skautingu, ne?
Doufám, že jsme veřejnost přesvědčili, že když je někde potřeba pomoct, skauti jsou u toho. Nemusíme naštěstí nasazovat život ve válce jako naši dědové, ale službu vlasti se snažíme odvést, jak nejlépe umíme.
