Zlín má být pořád na co pyšný. To město miluju takové, jaké je, říká Jiřičná

  11:24
Stále aktivně pracuje, cestuje po celém světě, udržuje si fyzickou kondici a obdivuje mladé lidi. Uznávaná architektka Eva Jiřičná je synonymem vysoké profesionality a zároveň nebývalé skromnosti. Přestože více než půl století žije v Londýně, na rodný Zlín, kde strávila první čtyři roky svého života, má spoustu vzpomínek.

Koncertní sál Kongresového centra ve Zlíně, které navrhla, teď nese její jméno. Byl to dárek města k jejím 85. narozeninám, které oslavila před několika dny. „Hlavně by to udělalo velkou radost mému tatínkovi Josefu Jiřičnému, protože žádné jméno nikde nemá, ačkoliv toho v životě udělal hodně. Alespoň touto cestou jeho jméno přenesu do tohoto sálu,“ říká.

Je to už čtrnáct let, co jste často jezdila do Zlína kvůli Kongresovému centru, které jste navrhla. Jak na to vzpomínáte?
Práce na tomto projektu byla velmi komplikovaná a současně je to pro mne jedna z nejlepších vzpomínek na spolupráci. Architekt je v celém projektu víceméně jen taková malá nula. Ale někdo to musí zaplatit, postavit, povolit a někdo to musí také koordinovat. A tady od prvního do posledního člověka všichni pracovali výborně. Přitom od začátku do konce tady byla spousta potíží, neměli jsme dost peněz, všechno jsme museli mnohokrát předělávat. Ochota všech lidí, až do posledního člověka, který tady večer zametal podlahu, aby každé ráno bylo čisto, to byla jedna z nejúžasnějších spoluprací, jaké jsem ve svém dlouhém životě zažila.

Jaké to je stát tady uprostřed svého sálu s typickými fialovými křesly a motýlky u stropu?
To se architekta nikdy nesmíte zeptat. Protože člověk by rád všechno opravil, udělal jinak a znovu. Víte, za třináct let se všechno posunulo, a kdybychom měli tu možnost to udělat znovu, tak bychom se snažili to udělat lepší. Ale jsem moc ráda, že to vypadá, jak to vypadá, že je všechno čisté, podlaha uklizená, každý detail je udržovaný. Architekt nemůže být vděčnější, než když někdo jeho budovu udržuje tak, jako to děláte vy ve Zlíně.

Asi to tehdy ale nebylo jednoduché.
Pokaždé se mi vybaví všechny příhody, které jsme tady zažili. Jak jsme tady stáli v napětí, když vystřelili z revolveru, aby zjistili, jestli funguje akustika. Předtím v této zemi nikdo nic podobného nedělal. Žádnou takovou budovu jsem v životě neudělala, stejně jako žádný český architekt, protože od stavby Rudolfina se tady do té doby nic podobného nepostavilo. A teď najednou jsem měla zodpovědnost a pracovala jsem s lidmi, kteří dělali něco, čemu jsem vůbec nerozuměla. Musela jsem jim věřit. Zažili jsme zde spoustu příhod, včetně té, jak tady přežila kukačka na jeřábu celou zimu a vychovala tady pak mláďata, která na jaře vypustila.

Eva Jiřičná ve Zlíně s rodiči coby dítě

Jak vysoko hodnotíte tento projekt mezi svými pracemi?
Já sama sebe nemohu nikdy ohodnotit. Moje maminka by na to řekla: No a co? Já jsem vděčná hlavně za důvěru, kterou mi tehdy město dalo. Protože já jsem se sice tehdy vracela do rodného města, ale co o mně vlastně tehdy věděli? Potkala jsem se v Brně s Petrem Sáhou (pozdějším rektorem Univerzity Tomáše Bati) a on mě přivedl do Zlína.

Jestli se můžeme vrátit do minulosti. Vaše rodina odtud do Prahy odešla v době, kdy vám byly teprve čtyři roky. Jak si vysvětlujete, že i přes tak nízký věk máte k tomuto městu jakýsi výjimečný vztah?
Nedokážu říct, jak je možné, co všechno si ze svého raného dětství pamatuji. Se mnou Zlín vyrostl. Protože když jsme pak bydleli v Praze, tak u nás nebyl jediný den, kdy by se Zlín nedostal nějakým způsobem na přetřes. Tatínek se mnou kreslil, povídal mi o Janu Antonínu Baťovi, se kterým pracoval, o různých stavbách. Nikdy na Baťu nezapomněl. Zlín byl spojený se začátkem manželství mých rodičů, tatínek sem přijel z Ostravy, já jsem se tady narodila, on tady prožil pár let u Bati. Bylo tady tehdy i hodně architektů, stýkali jsme se s Voženílkovými (architekt Jiří Voženílek - pozn. red.). A já jsem tady měla kamarády, vzdálené příbuzné a spoustu vzpomínek.

Eva Jiřičná

  • Světově uznávaná architektka se narodila 3. března 1939 ve Zlíně. Když jí byly čtyři roky, rodina se odstěhovala do Prahy. Vystudovala architekturu na ČVUT v Praze.
  • V létě 1968 odjela na stáž do Londýna, odkud jí československé úřady zabránily v návratu. Nastoupila v ateliéru Louis de Soisson, kde projektovala přístav v Brightonu. Do Česka se mohla vrátit až v roce 1990.
  • V současné době má architektonický ateliér Eva Jiricna Architects Limited v Londýně a AI Design v Praze. Je známá hlavně návrhy interiérů londýnských a newyorských módních obchodů. Mezi její významné realizace patří také dopravní terminál Canada Water nebo stavební a interiérové úpravy Victoria & Albert Museum v Londýně, schodiště v Somerset House nebo Tiffany Galerie v New Yorku.
  • K jejím realizacím v Čechách patří mimo jiné hotel Josef na Starém Městě v Praze, nová oranžerie v Královské zahradě Pražského hradu a Kongresové a Univerzitní centrum, Fakulta humanitních studií nebo rekonstrukce auly Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
  • Získala řadu světových i českých cen a vyznamenání. Například Poctu České komory architektů za celoživotní dílo, Řád britského impéria za zásluhy v oblasti designu nebo Stříbrnou medaili Jana Masaryka za významné přispění k rozvoji česko-britských vztahů.

Například?
Třeba jak tatínek mluvil o Památníku Tomáše Bati. Pamatuji si z dětství také jméno Zátopek. Jak jsem seděla tatínkovi na ramenou, když Emil Zátopek běžel ve Zlíně svůj první závod a vyhrál. A moje maminka tehdy říkala: On to daleko nedotáhne, podívej se, jak dýchá. A ten strach, že to daleko nedotáhne, mi asi utkvěl v mozku a doteď si to pamatuju.

Máte i nepříjemné vzpomínky?
Když bombardovali Zlín, byly jsme s maminkou u lesa a dívaly se, jak na město dopadají bomby. I na továrnu, kde byl tatínek. To byla hrůza. Také si pamatuji, jak jsem chodila do školky, jak jsem seděla na stupátku prvního trolejbusu. Pak jsem dostala obrnu a musela jsem sanitkou jet do nemocnice v Uherském Hradišti do izolace, kde jsem zase z okna sledovala letadla, jak bombardují. Takže těch dvaadvacet let, co jsem byla v Anglii a nemohla jsem nikam jezdit, jsem na Zlín jen vzpomínala. Proto pro mne bylo pak velké překvapení, že jsem se sem zase po revoluci dostala zpátky. Ale nebýt tehdy profesora Sáhy, tak by se celá tato moje pozdější zlínská epizoda asi neudála.

Váš otec byl architekt, myslíte, že jste po něm lásku k této profesi zdědila?
Po tatínkovi jsem doufám zdědila hlavně jeho životní optimismus.

Před deseti lety jste v jednom rozhovoru říkala, že Zlín na vás působí jako skanzen. Co mu říkáte teď?
Miluji to město takové, jaké je. Jsem ráda, že jsem měla příležitost tady něco vytvořit, a přála bych si, abychom to udělali ještě lepší. Ale nic kritizovat nechci. Jen mě mrzí, že Hotel Zlín, kdysi Společenský dům, tak utrpěl, že už to není tak, jak si pamatuji. Možná kdyby bylo možné si v něm alespoň dát kafe, když člověk večer přicestuje, místo toho aby musel dolů do obchodu a pak zase zpět nahoru. To mne mrzí, snad se to zlepší. Ale výhled z něj je pořád krásný.

Myslíte na jednadvacítku?
Když jsem odestřela záclonu a podívala se ven, tak právě fotografii jednadvacítky jsem pak odeslala všem svým kamarádům v zahraničí. Aby věděli, kde zrovna jsem. Protože musím říct, že na jakékoliv mé přednášce po celém světě, kam jsem byla zvaná, má Zlín vždycky své místo. Kdo mě zná mimo hranice České republiky, tak ví, že existuje toto město, a ví, čím se proslavilo. To je snad jediná má zásluha. Toto město miluju a jsem šťastná, že jsem se tady narodila.

Co byste cizinci doporučila, na jakou architektonickou stavbu by se měl ve Zlíně podívat?
Myslím, že Zlín je fenomén. Tady byla v minulosti víceméně malá vesnice, do které přišel někdo, kdo měl za sebou několik životních neúspěchů, než začal cestovat a dívat se, jak se věci dělají jinde. A kdo přinesl svou zkušenost do tohoto malého místa a vytvořil tady jediné - ne první, ale jediné - moderní město postavené mezi dvěma světovými válkami. To je naprostý unikát, který nemá obdoby. Tomáš Baťa sem přivedl architekty, byl schopný vidět podnikání z širokého rozhledu. Kdyby jeho život neskončil a nepřišla válka, tak by ze Zlína bylo unikátní světové město. To je něco, co se nevidí. Uvědomila jsem si to ještě více před několika lety, kdy jsem se poprvé dostala na střechu jednadvacítky.

Architektka Jiřičná: Dělám, co mě baví, proto jsem se nikdy nenudila

Předtím jste tam nikdy nebyla?
Nějak jsem se tam předtím nedostala, vždy jsem z nějakého důvodu skončila v nižších patrech. Ale na té střeše jsem viděla rozsah celého továrního komplexu. Když si uvědomíte, za jakých podmínek Tomáš Baťa pracoval! Navíc ta jeho obrovská skromnost. Když se teď podíváte na současné velké finančníky, kolik mají aut a vil po celém světě, a on tady měl jednu vilu s pár ložnicemi. Navíc ta jeho idea - jak vzdělával své zaměstnance, jak chtěl, aby se učili jazyky a zlepšovali ve své práci - to je také unikátní záležitost. Pokud mám příležitost, tak to každému vysvětluju. Teď tady máte firmu Tescoma, pracuje tady významný oční lékař Pavel Stodůlka, když sem přijíždíte, tak každou chvíli narazíte na Univerzitu Tomáše Bati, je tady spousta úžasných lidí, kteří něco dokázali. Zlín má být pořád na co pyšný.

Vy jste se svými projekty ve Zlíně také ještě neskončila, je to tak?
V tomto věku těžko mohu plánovat. Ale trochu se s městem zabýváme ideou, že by se Kongresové centrum mohlo rozšířit o jakousi zónu, ve které by mohly být výstavy a kde by se mohlo něco udělat s restaurací, která se moc nepovedla.

Vypadáte výborně, stále aktivně pracujete, cestujete, nedávno jste prodělala operaci. Jak se vy sama cítíte?
Za to, jak vypadám, mohou asi moji rodiče. A také to, že na sebe nemám čas. Když pracuji, tak je pro mne práce na prvním místě. Člověk musí být vděčný, že v tomto věku je ještě schopen něco dělat. Já jsem opravdu vděčná za každou hodinu a každý den. Neutrácím pro sebe mnoho času, jen cvičím, protože po tom žebříku na stavbách člověk vždycky musí vylézt. Dokud jsem schopná se dostat na vyšší úroveň, tak snad ještě dělám něco užitečného. Až to nepůjde, tak pak budu přemýšlet možná trochu jinak.

Dokážete vůbec odpočívat?
Moc ne, na odpočinek nemám moc času. Hodně jsem vždy cestovala po celém světe. Spíš mám obavy, že se ráno vzbudím a nebudu mít co dělat. A byla bych velmi šťastná, pokud bych měla příležitost ještě v dalších letech udělat něco, co má smysl.

Nejčtenější

Řidičům v MHD je zima, balí se i do deky. Chtějí omezit nástup předními dveřmi

Někteří řidiči zlínského dopravního podniku sepsali petici za to, aby se během zimy nenastupovalo do trolejbusů a autobusů předními dveřmi. Stěžují si, že je vozech i kabinách pro řidiče zima, což se...

Proměna okolí zlínské nemocnice odložena. Zastavila ji nespokojená obyvatelka

Měla zvýšit pohodlí a bezpečnost chodců, cyklistů i řidičů na Havlíčkově a Peroutkově nábřeží, jež vedou mezi řekou Dřevnicí a areálem Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně. Radnice se do proměny...

Nikdo se nás neptal. Kvůli slučování škol tepali město rodiče, žáci i učitelé

Emotivní debatu plnou výkřiků, bučení, ironického smíchu i bouřlivého aplausu za sebou mají v Holešově. V úterní podvečer se tu zaplnil velký sál zámku, aby lidé s vedením města mohli probrat zásadní...

Zlínskému kraji hrozí velký úbytek obyvatel. Politici chtějí trend zvrátit

Sice jde jen o výhled do hodně vzdálené budoucnosti, ale je to varování před hrozbou, která by Zlínskému kraji mohla uškodit. Podle Českého statistického úřadu má počet jeho obyvatel stále klesat: ze...

Dobře vyzbrojený kraj. Majitelů průkazů přibývá, policie je více kontroluje

Mezi obyvateli Zlínského kraje přibývá zbraní. Policie loni evidovala 17 498 držitelů zbrojních průkazů a 56 402 zbraní, rok předtím jich bylo 17 400 a 53 798. Policisté si také pochvalují lepší...

Vsetínští hokejisté uspěli v Chomutově a vládnou první lize o sedm bodů

Vsetínští hokejisté zvítězili v předehrávce 49. kola první ligy v Chomutově 5:3 a zvýšili svůj náskok před druhým Zlínem na sedm bodů. Valaši bodovali pošesté za sebou a z toho popáté zvítězili....

16. února 2025  19:58

Borek odčinil kiksy. Odepisovat hráče po jednom zápase je nesmysl, říká

Dva gólové kiksy v zápase se Spartou, čtyři inkasované branky v Jablonci. Jiří Borek se ze dvou těžkých úderů oklepal a v domácím utkání se Duklou (0:0) vyčapal první čisté konto v nejvyšší fotbalové...

16. února 2025  16:18

Tramvaj do stanice Touha je vztahový thriller, říká režisérka Davidová

Do Slováckého divadla se vrátila skoro po dvou letech od své poslední hry Opilí. Cenami ověnčená režisérka Anna Davidová, dcera režiséra J. A. Pitínského, teď stojí za inscenací Tramvaj do stanice...

16. února 2025  10:11

Slovácko - Dukla 0:0, domácí po třech porážkách uhráli bod s předposledním

Sérii tří porážek utnuli fotbalisté Slovácka ve 22. kole Chance Ligy. Předposlední Dukle však nedokázali vstřelit jedinou branku a museli se spokojit s bezbrankovou remízou. Hosté čekají na vítězství...

15. února 2025  15:45,  aktualizováno  19:25

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

To nechci, proč mi to Google nainstaloval do mobilu? Uživatelé se bouří

V posledních týdnech začal Google instalovat do telefonů s Androidem novou systémovou aplikaci, která má uživatele...

Shodila jsem 23 kilo. Táta říkal, že se na to nedá koukat, přiznala Cibulková

Bývalá slovenská profesionální tenistka Dominika Cibulková (35) po narození dětí výrazně přibrala. V rozhovoru pro...

Kanye West a Bianca Censori se rozešli, raper zveřejnil podivný vzkaz

Raper Kanye West (47) a jeho žena Bianca Censori (30) se podle zdrojů blízkých páru rozešli a směřují k rozvodu....

Muže děsí můj svalnatý zadek, popisuje žena problémy při hledání partnera

Třiadvacetiletá influencerka Kerolay Chavesová z Brazílie, kterou na Instagramu sledují miliony lidí, shání životního...

Patří mezi nejkrásnější ženy světa a shání partnera. Její nároky jsou vysoké

Janaina Prazeresová je považována za jednu z nejkrásnějších žen světa. Podle magazínu Playboy je její vzhled absolutní...