Otec Jaroslav pracoval ve Vizovicích jako drogista v lékárně a ve volném čase dělal ochotníka v místním souboru. Jeho snem bylo stát se profesionálním hercem nebo divadelníkem.
„Jenomže se mu to nepodařilo, poněvadž rodina zaplatila nějakého potulného herce, aby tátu od toho snu odradil. A ten najatý herec mu tedy vysvětlil, že má příliš slabý hlas a že nemůže být profesionál,“ řekl před lety v rozhovoru pro MF DNES Polívka.
Malý Boleslav se narodil poslední červencový den roku 1949 a táta jej odmala bral s sebou na zkoušky. Měli to kousek, Polívkovi bydleli v domě nedaleko vizovické sokolovny.
„Nikdy nezapomenu, jak jsem s ním poprvé přišel v sokolovně do šatny mezi ochotníky. Ta nádherná vůně líčidel!“ vybavuje si.
První roli dostal ve čtyřech letech a k ní také, dost symbolicky, otcem vlastnoručně vyrobený červený klaunský nos, který se stal Polívkovým osudem.
Bolek také hrál s dalšími dětmi loutkové divadlo a odmala si tak zvykal na vystupování před obecenstvem. Vztah měl i ke sportu, za Sokol Vizovice hrával tenis či stolní tenis, fotbal mu naopak moc nešel.
V malé valašské obci obklopené kopci si také oblíbil obyčejné chození do lesa. Prožíval v nich první klukovské hry, sbíral borůvky, pomáhal sedlákovi s koňmi a pozoroval ptáky. Možná proto si na střední škole vysnil, že se stane biologem.
„Chodíval s naším panem učitelem sbírat brouky do parku, znal všechny jejich latinské názvy,“ vzpomíná jeho spolužák Vladimír Vlček.
Nakonec ale zvítězilo divadlo, čemuž pomohla i náhoda. Když měl vizovický ochotnický soubor hrát Charleyovu tetu, představitel hlavní role lorda onemocněl.
„Profesor Velísek přesvědčil Bolka, aby vzal roli za něj. Chodil s tatínkem na zkoušky, takže hru znal. A v hlavní roli naprosto exceloval. Převlékal se za ženskou a na pódiu řádil, lidé brečeli smíchy,“ líčí Vlček.
Hru pak (v jiném obsazení) uváděli i v televizi. „Ale ještě dlouho se říkalo, Polívka to holt není,“ píše herec v knížce Předběžný portrét.
Přišly i další jeho role, třeba Netvora v pohádce Kráska a zvíře. „To mi až z Gottwaldova vzali takovou krásnou masku a děcka na mě pak pokřikovala: Netvore! Asi jsem to hrál opravdu dobře,“ uvádí ve zmíněné publikaci Polívka.
Hláška z Pelíšků o srpnu 1968 pochází od jeho maminky
V 60. letech začal jezdit jako divák do Divadla pracujících v tehdejším Gottwaldově. To už se připravoval na zkoušky na Janáčkovu akademii múzických umění a snil, že právě ve Zlíně bude hrát jako profesionál.
„S divadlem objížděli různé okresní akce a hráli v okolních vesnicích. O přestávkách bavil celou třídu, komediální talent měl neuvěřitelný. Byl i konferenciérem na tradiční školní akci v sokolovně,“ poznamenal Vlček.
Velkou roli v jeho uměleckém rozkvětu měl fakt, že vyrůstal v éře 60. let, která přinesla jisté uvolnění v politice, společnosti i kultuře.
„Na střední škole jsem byl mladistvým intelektuálem, tím odjištěným granátem tvorby, se kterým ale ještě nikdo nepráskl o zem. Měli jsme takový kroužek pubertálních mladíků, v němž jsme diskutovali o světě, psali povídky a básně, lehce pohrdali dospělými. Žili jsme pod vlivem Hrabalových knih, Škvoreckého Zbabělců a prokletých básníků. Rád jsem bloumal s básničkami v parcích, četl Hugovy Bídníky,“ popisoval pro MF DNES Polívka.
Pak ale přišel 21. srpen 1968 a vojenský zásah armád pěti států Varšavské smlouvy, který všechny sny zhatil.
Polívka tento den prožil ve Vizovicích. Jeho rodina měla k režimu vyhraněný vztah, otec totiž po komunistickém puči přišel o obchod. Bolkův bratr Jaroslav, který byl o 20 let starší, zase v roce 1948 emigroval do Kanady.
Právě k srpnovým událostem se váže jeho vzpomínka, která se stala součástí děje filmu Pelíšky. Polívka se předtím na divadelním festivalu v Hronově seznámil s mladými Rusy z města Gorkij (dnes Nižnij Novgorod).
„Pořád mluvili o kontrarevoluci u nás a my jim vysvětlovali, že je to nesmysl,“ líčil pro Český rozhlas.
Potom je pozval, aby někdy přijeli za ním do Vizovic, a nabídl jim i ubytování.
„Jednadvacátého srpna na mě matka křičela: ‚Bolku, vstávej, jsou tady Rusi!‘ Já jsem vzkřikl: ‚Jo, jo, ať počkají, já hned přijdu!‘, protože jsem si myslel, že to jsou ti ochotníci z Gorkého,“ vysvětloval Polívka.
„Matka hned: ‚To je vůl! Okupace!‘ A tohle se dostalo do Pelíšků,“ připomíná scénu, kdy otce Šebka (Miroslav Donutil) budí v onen osudový den jeho dcera a on jí rozespale odvětí: „Tak jim řekni, že hned přijdeme, ať počkají.“
Jak se zrodil valašský král
V té době již byl studentem JAMU, na niž byl přijat v roce 1966, ještě před maturitou. Mimochodem, v roce 1969 odjel za svým bratrem do kanadského Toronta a počítal se scénářem, že už se do rodné země nevrátí. Nakonec se ale rozhodl, že emigraci nezvolí.
Místo toho ve stejném roce se svým životním kamarádem Jiřím Pechou založili Divadlo Husa na provázku (později přejmenováno na Divadlo na provázku). Začal také s pantomimou, vymýšlel i režíroval vlastní hry.
V roce 1987 natočil první televizní Manéž, která jej proslavila po celé zemi. Zejména po roce 1989 se stal hereckou hvězdou první kategorie. V roce 1992 v Brně založil Divadlo Bolka Polívky, v němž působí dodnes, a pravidelně sem zve v roli hostujícího souboru rovněž vizovické ochotníky.
Přestože dlouhá léta žije mimo rodný kraj, pořád se do něj často vrací. Jednu dobu dokonce uvažoval, že si ve Vizovicích pořídí dům, kam bude občas jezdívat s rodinou.
Býval také častým hostem na festivalu Vizovické Trnkobraní, kde mu před devíti lety odhalili sochu. V rámci propagace se předtím vydal do slovenského Kežmaroku za jejím autorem, akademickým řezbářem Cyrilem Kocúrkem.
„Letěl vrtulníkem na heliport v nedaleké nemocnici a tam jsem naplno poznal, jak obrovská je jeho popularita. Po příletu na něj čekali zástupci všech slovenských televizních štábů a novin,“ podotkl tehdejší organizátor Vizovického Trnkobraní Zdeněk Jurásek.
„Vrtulníkem pak dorazil i na Trnkobraní a pamatuju si, že nebyl absolutně problém sehnat firmu, která tuto přepravu zařídí. Když jsem řekl, že se poveze Bolek Polívka, domluvili jsme se hned a za nízkou cenu. Byla to pro ně prestiž,“ konstatuje.
Polívka a Valašsko k sobě zkrátka neodmyslitelně patří. V roce 1993 jej v Manéži herec a další valašský rodák Radoslav Brzobohatý pasoval na valašského krále, a když se rok poté hrálo finále hokejové extraligy mezi Zlínem a Vsetínem, snesl se na led po laně nataženém od stropu zimního stadionu ve Zlíně, vhodil čestné buly a prohlásil: „Ať vyhraje finále kdokoliv, vyhrajeme my, Valaši.“
Do regionu v poslední době jezdí s filmaři, nechyběl tady při natáčení druhé řady seriálu Znamení koně, v němž ztvárnil roli hraběte.
„Když vidím Vizovice a sokolovnu, vybaví se mi dětství, tatínek a ochotníci. Vzpomínky mám i na zlínskou nemocnici, kde také vzniklo několik seriálových scén, v níž můj tatínek zemřel,“ uvedl tehdy Polívka.
