Žralok šotek: živoucí fosilie s vysouvacími čelistmi
Bizarní kreatura. Čelisti žraloka šotka se při lovu groteskně vysunou.
Chlubí se přízviskem živoucí fosilie, a právem. Jeho čeleď hlavorohovití je stará 125 milionů let a on sám, jako její poslední představitel, se za desítky milionů let nijak zásadně nezměnil. Svůj bizarní, skřetí vzhled si uchoval dějinám a evoluci navzdory.
   |
Dominuje mu dlouhý čenich připomínající bodec, jehož velikost se během stárnutí vzhledem k délce těla zmenšuje. Především však poutá pozornost bizarními čelistmi s tlamou v jakoby zuřivém šklebu. Čelisti jsou přitom vysouvací, dokáže je natáhnout téměř až ke konci čenichu.
Právě čelisti, zlověstně a groteskně vytažené z hlavy, se staly jeho poznávacím znamením, právě tak jsou totiž velmi sporé exempláře, které rybáři neúmyslně lapili, fotografovány. Pravdou však je, že při zavřené tlamě horní čelist těsně přiléhá ke spodině lebeční, ďábelský vzhled žralok šotek získává až s otevřenou tlamou.
A podtrhuje ji i jeho jemná, částečně průhledná kůže, z níž prosvítají cévy a krev, aby tělu dávaly hororově narůžovělou barvu. Obvykle dorůstá do délky tří až čtyř metrů, vyskytují se však až šestimetrové exempláře.
Jakkoli prehistorické kořeny žralok šotek, latinsky Mitsukurina owstoni, má, daří se mu i v moderní době. Je široce rozšířený, dokáže se vyhnout rybářským nástrahám. Mnohdy se drží u dna, živí se rybami, hlavonožci a korýši, které dokáže vyhledat pomocí senzorů v rypci. Jeho chování je však pro vědce stále málo prozkoumaným tématem.
Velekrab japonský: dosáhnu si pro vás
Skutečné monstrum. Velekrab japonský má impozantní vzezření.
Připomíná podvodního pavouka, ovšem gigantického. Rozpětí jeho nohou od klepeta ke klepetu může činit až neuvěřitelné čtyři metry. Představa, že na něj narazíte při koupání, je děsivá, něco takového byste na ztichlém mořském dně potkat nechtěli. Už Coenraad Jacob Temminck, který velekraba japonského, latinsky Macrocheira kaempferi, poprvé popsal pro západní biologii, uvedl, že je obyvatelům Japonska známý pro vážná zranění, která dokáže způsobit.
Uklidňující je pouze fakt, že riziko není velké, velekrab japonský totiž přebývá ve velkých hloubkách, kolem šesti set metrů pod hladinou. I proto je považován za kulinářskou specialitu, rybářům se jej podaří ukořistit jen výjimečně.
   |
Přesto si nechcete připouštět, že se „někde tam dole“ ve skalní průrvě ukrývá. Je členovcem s nejdelším rozpětím nohou. Dožít se totiž může až stovky let, a zatímco jeho krunýř neroste, nohy ano.
Batynomus obrovský: troufl si i na žraloka
Batynomus obrovský jako by vylezl ze sci-fi filmu.
Patří mezi stejnonožce, jenže zatímco jejich běžní představitelé dosahují délky pár centimetrů, jeho nechává příroda vyrůst do mnohem výhružnějších rozměrů. Může za to jev zvaný hlubinný gigantismus, kdy dorůstají obyvatelé hlubších vod větších proporcí než jejich kolegové z mělčejších končin. Batonymus obrovský je příkladem gigantismu, dorůstá délky přes třicet centimetrů. Největší potvrzený měřil hrozivých půl metru, údajný šestasedmdesáticentimetrový se nemohl pyšnit zdokumentováním.
Obývají studené a hluboké vody Atlantického, Pacifického a Indického oceánu, v nichž jsou vyhlášenými a nevybíravými mrchožrouty. Zkonzumují prakticky vše mrtvé, na co narazí. Ovšem pozor, napadají i živé obyvatele oceánů. Zvládnou skolit sumýše, houbovce, ale i ryby.
   |
Pro případ, že by nebyl dostatečně děsivý jejich vzhled, připomeňme, že jedna epizoda cyklu Shark Week zachytila hrůznou scénu, v níž se stal obětí batynoma žralok ostroun. Neúprosný batynomus se dokázal zachytit na žralokově těle a za pohybu se mu jal jíst hlavu. Na druhou stranu se batynomus dokáže přizpůsobit velmi dlouhým obdobím hladu, v zajetí přežil až pět let bez potravy.
Zubatka černá: predátor s apetitem
Naplněný žaludek pod sebou vláčí zubatka černá jako bizarní vak.
Největší známý exemplář měl pětadvacet centimetrů na délku, v průměru mívá tento druh zubatky méně. Jenže proporce nejsou tím, co ji právem řadí do našeho výčtu. Patří sem díky svému apetitu – a díky tomu, v jak bizarní monstrum ji její chuť mění. Dokáže totiž spolknout kořist, která je dvakrát tak dlouhá jako ona a desetkrát objemnější. Její velký, naplněný žaludek z ní dělá predátora s velmi groteskní vizáží.
Její speciálně stavěná lebka a čelisti jí dovolují spolknout objekt, který je větší než hlava. Biolog Theodore Gill soudil, že svou oběť zubatka uchopí za ocas, vtáhne a poté tlamou „pochoduje“ po jejím těle, až ji dostane do žaludku. Ten se hmotností spořádané ryby prohne, až vykreslí „měšec“, který jako by k tělu zubatky ani nepatřil a který zubatka vláčí oceánem.
Leckdy je kořist tak velká, že ji zubatka nedokáže strávit dříve, než se začne rozkládat. Onen proces přitom produkuje plyny, které zubatku vypudí na hladinu oceánu. A tam se zubatky stávají kořistí rybářů. V roce 2007 tak byl zdokumentován exemplář zubatky dlouhé devatenáct centimetrů, v jehož žaludku vězela makrela dlouhá šestaosmdesát centimetrů.
Šírotlamka pelikánovitá: zhltnu vše
Rozsah čelistí šírotlamky pelikánovité a objem jejího vaku je úctyhodný.
I tato ryba je nenasytným „hltačem“, ostatně právě tak se jí též říká. Na místě je však rovněž její přívlastek odkazující na ptáka s vakem pod zobákem. Ano, ač je tato metr dlouhá ryba docela úzká, právě díky vaku pod spodní čelistí, a ovšemže též flexibilnímu žaludku, dokáže i ona spolknout mnohem větší kořist, než je sama. Její čelist tvoří čtvrtinu jejího těla.
Žije v hlubinách kolem jednoho kilometru, velkému vodnímu tlaku dokáže čelit díky měkkým tkáním. Navzdory úctyhodným čelistím vlastní pouze deset zubů, což jí nedává šance lovit velké ryby. Živí se převážně korýši, chobotničkami.
Ďas mořský: zuby, které čekají na kořist
Je to ryba, není to ryba? Je, je to ďas mořský.
Zjev má působivý, placatá, velká hlava, zabírající až třetinu jeho velikosti, jen malinká očka, předsunutá dolní čelist, obří ústa lemovaná ostrými zuby, výhružně zahnutými.
A impozantní je i styl jeho lovu, který kořisti nedává moc šancí. Bizarní zbarvení jej na mořském dně dokonale maskuje, světélkující útvar na „tykadle“ vycházejícím z hřbetní ploutve oběť přiláká. Až je dostatečně blízko, ďas bleskurychle vyrazí. Je urputným lovcem. Zároveň je však i kořistí, je ceněnou gastronomickou pochoutkou, naštěstí je však široce rozšířený, takže není ohroženým druhem.
Pacu: ryba s „lidskými“ zuby
Zuby ryby pacu upomínají na lidské.
Vypadá jako produkt šíleného experimentu. Tělo má rybí, a je to velké tělo, až metrové, ovšem zuby jakoby lidské, rovné, s našimi hranatými tvary. Ryba pacu je příbuzná s nebezpečnou piraňou, navzdory fantaskní auře, kterou jí dávají „lidské“ zuby, se však živí především rostlinnou potravou. I proto se jí říká piraňa – vegetariánka.
Právě proto pacu potřebuje mocné čelisti a silné zuby, to aby zvládla kousat vodní rostliny, ovoce, které na hladinu spadne, ale i ořechy. Kompaktní, odolné zuby se u ní vyvinuly i proto, aby si poradily s jejich skořápkami.
  |
Domovem pacu je Jižní Amerika, exempláře této ryby však chytili rybáři i na mnoha jiných částech planety, v Severní Americe, v Rusku, Švédsku, Francii. Zčásti i proto, že se prodává jako akvarijní – a svým majitelům přeroste přes hlavu.
