Ležela na gauči v podkroví malého domku a její husté černé vlasy kontrastovaly s bílým polštářem, vinuly se po něm jako lesklí hádci. Se zavřenýma očima, které lemovaly dlouhé řasy, vypadala, jako by jen spala. Mumraj okolo sebe ale nevnímala. Byla totiž mrtvá.
Sníh před domem zdupaly desítky nohou mužů v uniformách i v civilu. Teď se nad bezvládnou ženou skláněli kriminalisté a lékař pohotovostní služby jim sděloval, že na těle při ohledání nenalezl zjevné stopy násilí. Podle posmrtných změn určil čas úmrtí mezi šestou a sedmou ranní, ale příčinu smrti nedokázal stanovit.
„Možná zemřela v důsledku vnitřních zranění,“ poznamenal. Za chvíli už přikryté tělo odnášeli „havrani“ do černé dodávky, aby následně patologové určili, proč Věra H. to osudné ráno patnáctého ledna 1978 zemřela.
Facku jsem jí dal až doma, protože jsem žárlil na jejího tanečníka. Začali jsme laškovat a já z ní strhl vestu, až knoflíky lítaly.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
