Třásla se před nimi celá Evropa. V bitvách byli nelítostní a mnohdy neporazitelní. Podnikali velkolepá tažení a obyvatele děsili i fascinovali. Loupili, zabíjeli, plenili, dobývali a také inspirovali, vynalézali a objevovali. Zametli kolikrát s mnohem početnějším nepřítelem a báli se jen Boha či bohů. O kom mluvím? O husitech? O vikinzích? O těch i o oněch. Žili v úplně jiných dobách na jiných místech, přesto mají mnoho společného. A stejně se pohledy na ně velice liší.
Když se ve Švédsku, Norsku nebo Dánsku zmíníte o tom, že vikingové zuřivě bojovali, ukrutně vraždili a děsivě loupili, odpoví vám vždycky podobně: „No jasně že jo. A co?“ Myslím, že to je dobrá odpověď. Vědí, že to tak bylo, a taky vědí, že vedle toho vykonali přemnoho, na co mohou být Seveřané dodnes hrdí. Je to dávná historie, kterou si rádi připomínají, ale ani v nejmenším se kvůli ní nerozčilují. Proč taky? A asi by je nenapadlo brát si vikingy jako argument do novodobých politických debat a bojů.
Vikinská žena se mohla s vikingem beztrestně rozvést jen proto, že moc ukazoval svůj chlupatý hrudník. Takový muž byl pak žalovatelný pro výživné.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
