Americký národní park Big Bend | foto: Ruda Havlík

Tahle země není pro starý aneb podél řeky Rio Grande

  • 10
Cestopisy o provařených národních parcích Spojených států najdete snad všude. Dneska se proto podíváte někam jinam. Trochu mimo trasy vyznačené turistickým průvodcem. Trochu víc na jih, až tam, kde se mezi skalami vine Rio Grande a tvoří přirozenou hranici USA s Mexikem. Do parku Big Bend.


Kopulovité hory se začnou zvedat s tím, jak se blížíme po texaské dálnici a krajinou klesá slunce, které barví nebe do takových odstínů barev, že by tomu mohli přijít na chuť i experimentátoři s LSD.

Na chvíli zastavujeme. Jsme sice na cestě už asi deset hodin, ale tohle divadlo si prostě nemůžu nechat ujít. Pouští se táhne drsná silnice se žlutou čárou uprostřed a kaktusy vrhají tak dlouhé stíny, až máte pocit, že odněkud vyběhne Steven Spielberg s kamerou.

Sedím na silnici a fotím. Jen pro ten okamžik. Sleduji zvedající se vrcholky hor a vnímám Ameriku. Ten pocit z přírody a z toho magického západu slunce.

Poušť, která obklopuje hory Big Bendu, se zdá být nekonečná. Různé druhy pískovcových skal a směsí kamenů se mění po kilometrech. Jeden kopec je červený, druhý černý s okrovými fleky na kůži času. Jsou prorostlé yuccami a kaktusy s tuhými ostny.

Jsme v krajině, kterou prchají Mexičani za lepším zítřkem.

Světlomety krájí tmu ještě další hodinu a někde v dálce na kopci vyje kojot. Kola se zastavila před osamělým hostelem v srdci parku. Ubytování tady není nejlevnější. Koneckonců, to tak v místech, kde není velká konkurence, bývá. Venku bych ale dneska spát nechtěl. Bude mráz.

Pokoje jsou vytapetované podle vkusu Tarantinova kulisáka. Dost často tady získáte pocit, že jste ve filmu. V tom, který důvěrně znáte a kterým máte možnost procestovat jako mladík Denny v Posledním akčním hrdinovi.

Americký národní park Big Bend

V poušti kolem Big Bendu žije vzácný pták. Nikde jinde ho nenajdete: roadrunner. Někteří si ho budete pamatovat z animovaných seriálů Warnerů, kdy po něm šel Willy E Coyote.

Ano, takový ten legrační pták, který vždycky udělal "MIK, MIK" a zmizel na obzoru. To je on. Opravdu existuje. Veverka silniční alias zdrhač neuvěřitelný.

Jeho kreslená podoba je o něco romantičtější. V realitě připomíná spíše hnědého bažanta s vyvinutýma nohama.

Pokud ho prý uvidíte, máte velké štěstí. Probudil jsem se ráno v šest a užíval si na staré dřevěné lavičce východ slunce. Jeden z nich se zrovna producíroval pár metrů ode mě. Mám štěstí.

Kiosek za bungalovem patří Kathy. Kathy je kovbojská holka, jak hlásá nápis na tabuli před růžově natřeným karavanem, kolem něhož se točí snídaně a obědy lidí z okolí.

Kafe a kovbojská snídaně u ohně je pro mě něco jako sen.

Americký národní park Big Bend

Většinou jen tak zírám s otevřenou hubou a sleduju lidi, kteří se tady zastavují. Kovbojové, motorkáři, starousedlíci ve fordech tak starých, že by z toho sběratel z Londýna dostal záchvat.

Kolem se rozkládá jenom kopcovitá krajina pouště. S trochou nadsázky to všechno kolem připomíná ostravské skrývky.

Kdo by to byl řekl, že v tom polorozpadlém baráku s vraky starých aut na zahradě půjčují perfektně vybavená horská kola Cona.

Starej děda, ošlehanej větrem, nám vysvětluje, kam jet, abychom si užili tu nejlepší jízdu. Je to pár kilometrů nad místem, které se jmenuje Terlingua. Je to město duchů. Dnes už opuštěná vesnička, která zásobovala v minulosti okolní farmy a byla, tady na konci světa, jakýmsi střediskem obchodu.

Zbylo z ní pár zapadlých obchůdků se suvenýry a hospoda, kde večer hrávají kovbojové starý fláky od Neila Younga a podávají se pořádný americký hamburgery.

Když tam zapadá slunce, běhá vám po zádech husí kůže. Na obzoru stojí zaparkovaný hliníkový karavan a leskne se jako briliant uprostřed hory kamene.

Cyklistické trasy okolo městečka Fajitas jsou skvěle označené a vy si můžete vybrat podle obtížnosti, kudy se chcete vydat. Dupeme do pedálů vyschlým korytem řeky, která vytvarovala okolní pískovce do neuvěřitelných tvarů. Bílé nánosy písku střídají vymleté kusy kamene, mělké kaňony jsou poseté porostem pouště.

Nikde nikdo. Dokonalé ticho.

Na bajku se tady můžete vyřádit dosyta. Najdete si spoty na skoky i technické kousky, které vám vypilují techniku.

Americký národní park Big Bend

Cestu pouští vám budou komplikovat jen kaktusy. Ostny jsou tvrdé jako beton a vy se dobře procvičíte ve vyměňování plášťů.

Nebe nad vámi bude vymydlené jako obrázek a okolní hory vám budou připomínat film Blízká setkání třetího druhu.

Ve chvíli, kdy jsem dorazil k ohromnému opuštěnému letišti uprostřed pouště, na které se začala snášet bílá Cessna, jsem si připravil propisku, abych si od agenta Muldera nechal památku na tenhle pocit vepsat na břicho.

Poušť se mění. Překvapuje vás. Není to jednotvárná krajina, kterou vidíte ze silnice. Mění se povrch, barvy, povaha podloží.

Na každém druhém metru mám chuť zastavit a jen se dívat kolem sebe. Poslouchat to suché ticho a prohlížet si vzdálené vrcholky hor.

Poušť není opuštěná. U jezírka, který zbylo z řeky, jsme narazili na tarantulu. Usazená ve stínu byla po ránu ještě ztuhlá, a tak nám poskytla prostor, abychom si užili trochu adrenalinu přírody hodně z blízka.

Americký národní park Big Bend

Po okolí se poflakují chřestýši a škorpióni, proto je dobré si po ránu vyklepat pohorky. Díky tomu, že jsme dorazili chvíli po Vánocích, na ně bylo ještě trochu brzo a přítel Kathy z kiosku nám vyprávěl, že to není tak hrozné, jak se říká. Ruce jako lopaty a vrásky v obličeji. Člověk z pouště, kterého tohle místo uhranulo natolik, že zůstal. Nebo to byla Kathy?

Když se slunce propadá k obzoru, celá země se zbarví do červena. Říká se, že západy slunce jsou v Texasu prostě nejlepší na světě. Něco na tom bude, protože každý den běhám po kopcích s foťákem jako posedlý šílenec a snažím se ukrást si pár vzpomínek pro sebe.

Na vrcholu kopce jsem narazil na kojota. Když jsem vysupěl na vrchol, zřejmě se mě leknul víc než já jeho a zřítil se z náspu skoro stejným způsobem jako já. Akorát u toho tak neřval.

Hvězdy. Noc. Ta je tu snad krásnější než západy slunce. Jenom kdyby nebyla taková podělaná kosa. Ležím na lavičce, klepu se jako sulc, ale nemůžu se odtrhnout. Nebe tady doslova září.

Americký národní park Big Bend

Miliardy světýlek se vám promítají do sítnice a rozvírají ji v němému úžasu. V dálce je slyšet nářek kojotů… zřejmě si jim ten "můj" stěžuje, že mu dneska nějaký blbec málem vběhnul na záda.

V srdci Big Bendu se můžete pokusit o výstup na skaliska a hory, které vás vytáhnout skoro do tří tisíc metrů nad moře. Vrcholy jsou vskutku impozantní a pohled do rozeklané krajiny je jednoduše dech beroucí.

Nebýt těch Číňanů, kteří štěbetají dva metry pode mnou, bych se asi nemohl cítit lépe. Na stezkách, které se táhnou kolem hor, potkáte spousty zvěře. Když máte štěstí, narazíte na medvěda, když smůlu, roztrhá vám trenýrky, ukradne bágl a sežere svačinu i s rukou.

Kousek dál, směrem k jihu teče Rio Grande. Dostanete se až k ní. K řece, která se stala legendou. Taky jsem čekal něco jiného než tak trochu líný potok, který nepůsobil dojmem ostře sledované hranice.

Jo, jasně, že jsem si šel šlápnout do Mexika. Podél skal vyvěrá horký pramen. Skrytý v rákosí a nijak neoznačený. Musíte ho hledat. A můžete se vykoupat jako doma ve vaně. Drobná kratochvíle na rozloučenou, která vám dokáže příjemně zpestřit den.

Big Bend je výkladní skříní Texasu. Nádherou, která se vám zasekne do srdce. Dost často si představuju, jak sedím na vrcholku hory a čekám, až se zapadající slunce opře do červených skalisek na obzoru.

Ten moment ve mně zůstal.

Na věky.

Občas myslím na Kathy, na město duchů a na Mika, který zpíval jako Neil Young. Na šumění větru v poušti a teskný nářek kojotů někde tam v krajině pod osamělou hvězdou.

Blog Rudy Havlíka najdete na adrese: havlik.blog.idnes.cz