Hatzegopteryx: kolos z Rumunska
Hatzegopteryx zvládl lovit větší kořist než jiní ptakoještěři.
Nenačrtla by je sebevětší představivost milovníků záhad nebo autorů fantasy literatury. Připomínali draky s obrovskými křídly, například takové, jací vystupují v perských bájích. Právě po nich, azhdarech, dostali oni ptakoještěři ostatně název své čeledi Azhdarchidae. Hatzegopteryx je přitom mezi jinými nepřehlédnutelný.
Jeho ostatky se našly na rumunském ostrově Haţeg a napovídají, jak se obr, který žil na konci křídového období zhruba před 66 miliony let, vyvinul do své gigantické velikosti. Pomohla mu právě izolovaná evoluce. Díky ní se dopracoval k rozpětí křídel deset až dvanáct metrů, ke krku dlouhému metr a půl a úctyhodné, až tři metry dlouhé lebce.
Takto nějak vypadal Hatzegopteryx podle vědecké rekonstrukce.
Hatzegopteryx se vyvinul v izolaci, to proto je mezi jinými ptakoještěry čeledi Azhdarchidae unikátní.
Mezi oběti obřích ptakoještěrů patřili i iguanodonti.
Král oblohy. Hatzegopteryx ve srovnání s Pelargonisem a albatrosem
Na svém domovském ostrově byl podle všeho alfa predátorem, jeho kořistí se stávali malí titanosauři a iguanodonti. A jak vlastně kolos své tělo vůbec dostal do vzduchu? Vědci si jeho techniku vysvětlují jako „quadrupedal launch“, při přechodu k letové fázi si k výskoku vypomohl všemi čtyřmi končetinami.
Quetzalcoatlus: monstrózní volavka?
Quetzalcoatlus je ptakoještěr, jehož pozůstatky nám o něm ještě neřekly všechno.
O něco kratšího rozpětí křídel, deset až jedenáct metrů, dosahoval Quetzalcoatlus, který žil před 70 až 66 miliony let na území dnešního Texasu. I tak bylo působivé, dosahovalo rozpětí malého dopravního letadla. Jeho hlava měřila se zobákem dva a půl metru. Vážil 200 až 250 kilogramů. Bylo to monstrum.
Jinak je však nad ním spousta otazníků. Někteří vědci se domnívají, že jeho let byl rychlý, dynamický, podle jiných spíš plachtivě elegantní. Britská práce v roce 2010 s pomocí biomechaniky odhadla, že Quetzalcoatlus dokázal letět rychlostí 130 kilometrů v hodině, po sedmi až deseti dnech ve výšce 4 600 metrů zvládl zdolat 13 až 19 tisíc kilometrů.
Jenže další názory mají za to, že nebyl nijak zdatným letcem, do vzduchu se proto prý vydával jen při nebezpečí.
Quetzalcoatlus v muzeu v Ontariu
Takto malí bychom vedle Quetzalcoatla byli.
Quetzalcoatlus byl jako zvíře z fantasy románů.
Quetzalcoatlus: takto vypadala jeho kostra.
Donedávna panovala nejistota i ohledně jeho způsobu obživy. Některé studie tvrdily, že lovil ryby při letu nad hladinou, jiné ho považovaly primárně za mrchožrouta, další měly za to, že dokázal na zemi honit a lovit menší obratlovce. Aktuální americká práce vydaná magazínem Journal of Vertebrate Paleontology, která je podle portálu The Smithsonian zatím nejobsáhlejší studií, tvrdí, že ptakoještěr brouzdal vodou a lovil mlže nebo kraby. Podobně jako dnešní volavka.
Arambourgiania: jako žirafa s křídly
Jako žirafa s křídly. Ptakoještěří čeleď Arambourgiania se chlubila třímetrovým krkem.
Trojici největších ptakoještěrů čeledi Azhdarchidae doplňuje rod Arambourgiania, žil v pozdní křídě na území dnešních Spojených států a Jordánska. Původní odhady přisuzovaly rozpětí křídel těchto obrů jedenáct až třináct metrů, následná mínění byla o něco skromnější. I tito ptakoještěři žili v pozdní křídě, stejně jako například tyranosaurus rex, byli ovšem větší než tento obávaný dinosaurus.
Arambourgiania ve srovnání s Tyranosaurem Rex a člověkem
Pozoruhodní byli zejména svým krkem, vypadali jak žirafy s křídly. Měřili úctyhodné tři metry. „Je dvakrát tak dlouhý jako krk, který byl k vidění u jiných ptakoještěrů,“ řekl portálu BBC Earth Mark Witton z Portsmouthské univerzity. Krk onoho obra přitom nebyl nijak ohebný, nepřipomínal labutí nebo volavčí. „To je samozřejmě zajímavé, protože není zvykem, vidět zvířata s relativně neflexibilním krkem létat,“ poznamenává Witton.
Pelargonis: obr, ale skvostný letec
Lebka ptáka Pelagornis sandersi, jak ji vědci zrekonstruovali na základě zkamenělin.
Někteří vědci byli překvapeni tím, že vůbec mohl létat, vážil totiž až čtyřicet kilogramů. Přesto se nad pravěkými oceány vznášel. Umožňovaly mu to lehké kosti a obří křídla, jejich rozpětí bylo až sedm a půl metru. Pro porovnání, současný rekordman albatros stěhovavý má rozpětí poloviční. A s roztaženými křídly byl Pelagornis sandersi delší, než kolik má žirafa na výšku.
Nohy měl sice slabé, takže se podle vědců dostával do vzduchu tak, že se vrhl z útesu, letec byl však skvostný, rychlý a vytrvalý. Podle odhadů létal rychlostí 61 kilometrů za hodinu, zdolával extrémní vzdálenosti, uvádí blog Everything Dinosaur. Lovil ryby a chobotnice, usnadňovaly mu to ostré pseudo-zuby.
Pelagornis sandersi neměl a nemá konkurenci. Vlevo nahoře s ním můžeme porovnat kondora, vpravo nahoře albatrose.
Vzduchem se proháněl po desítky milionů let, vymizel během pleistocénu, tedy před třemi miliony let, cituje portál Sci News paleontologa Daniela Ksepku.
Brontornis: rychlý a vražedný
Mohl snad připomínat gigantickou kachnu. Jenže Brontornis burmeisteri byl krutým predátorem s obřím a ostrým zobanem a silnýma nohama.
Po obhlídce oblohy se vrátíme na zem. Pravěk znal totiž i ptáky, kteří nebyli zrozeni k létání. Žila v něm například rodina forusracidi neboli Phorusrhacidae, anglicky se jí říká terror birds, tedy hrůzoptáci. Tvořili ji masožraví nelétaví ptáci, kteří představovali v třetihorách dnešní Jižní Ameriky jedny z největších alfa predátorů. Nepřehlédnutelný byl mezi nimi Brontornis burmeisteri, až 2,8 metru vysoký a tři až čtyři stovky kilogramů těžký, uvádí brazilská studie na portálu Scielo.br.
Chlubil se masivním zobanem a enormními čelistmi, svou kořist však napadal též kopanci silnýma nohama, které dokázaly lámat kosti jeho obětí. Sílu potřeboval, mezi jeho oběti patřili například „obrnění“ pásovci o velikosti menšího automobilu, připomíná Science Focus. Web Prehistoric-fauna.com doplňuje další položku jeho menu, savce o velikosti menšího slona Astrapotherium.
Astrapotherium magnum vypadal jako tapír nebo menší slon. Vážil tunu, dlouhý byl asi dva a půl metru.
Děs však nenaháněl jen svou velikostí a ničivou silou. Hrůzu vzbuzovala též rychlost, s níž dovedl oběť pronásledovat, běhal až rychlostí 65 kilometrů v hodině.
Kelenken: obří pták, který pustošil zemi
Kelenken guillermoi. I takto vypadali pravěcí ptáci.
Brontornisovým rivalem je mezi hrůzoptáky Kelenken guillermoi. Lebka jeho exempláře nalezená v roce 2006 v Patagonii je dokonce největší ptačí lebkou, která se kdy našla, měří jednasedmdesát centimetrů, její zobák šestačtyřicet centimetrů, na konci má velký hák. Jak přesně jím však zabíjel své oběti, se neví. Podle jedné hypotézy kořisti zasazoval údery, až jí zpřelámal kosti. Podle jiné ji do silného zobáku pevně sevřel a pohazováním hlavou ze strany na stranu jí zlomil páteř. A k lovu využíval i své robustní nohy.
Macrauchenia nebo „dlouhá lama“. I tento savec nejspíš býval obětí predátora jménem Kelenken guillermoi.
Na jídelníčku hrůzoptáků mohli být i velcí lenochodi.
Brontornis burmeisteri (vlevo) versus Kelenken guillermoi. A pro porovnání člověk
Na první pohled může působit docela roztomile. Ve skutečnosti byl však Kelenken guillermoi nebezpečným predátorem.
„Víme, že i malý papoušek kakadu, vám může uklovnout prst. Představte si, co by zvládl pták jako kelenken, jakou zkázu by dokázal udělat jediným úderem masivní lebky a zobanu,“ líčil pro magazín Wired Luis Chiappe, který patagonský nález zdokumentoval. Kelenken byl podle odhadů ještě o něco vyšší než brontornis, měřil tři metry, a byl jedním z nejrychlejších hrůzoptáků.
Vorombe: největší pták světových dějin
Kostra sloního ptáka vzbuzuje respekt.
Ne všichni pozoruhodní ptáci však vyhynuli s pravěkem. Někteří se dočkali i společnosti lidí. Například „elephant birds“, sloní ptáci. Patřili do čeledi Aepyornithidae, do skupiny běžců, protože nelétali. Žili na území Madagaskaru a byli velcí, ohromní, gigantičtí.
Největší z nich, vorombe, měřil tři metry a svou váhou, jeho hmotnost podle studií dosahovala až osmi set kilogramů, se mohl měřit s malými dinosaury. Rozhodně se s ním nemůže rovnat dnešní pštros se svými 150 kilogramy. Exemplář Vorombe titan je největším známým ptákem, který na Zemi žil. Byl pilířem madagaskarského ekosystému, reguloval vegetaci, produkoval biomasu, exkrementy šířil semena rostlin po ostrově.
Úctyhodní však byli i další zástupci sloních ptáků. Aepyornis maximus vážil až 540 kilogramů, jeho vejce byla dlouhá 34 a široká 25 centimetrů. Poslední známý druh Aepyornis hildebrandti přitom vyhynul podle Encyklopedie Britannica teprve před 1 560 až 1 300 lety, Mullerornis žil ještě před 1 260 lety.
Už noha naznačuje, že Aepyornis byl mohutný pták.
Sloní ptáci byli největšími na planetě. A byli vyhubeni relativně „nedávno“.
Proč obří madagaskarští ptáci vyhynuli? Vysvětlení jistojistě zahrnují činnost lidí. Ostrovní obyvatelé je možná nevybili přímo, ale jejich populaci zdeptali krádežemi velkých vajec, která poskytovala potravu pro celou rodinu.
