Do tajů svého oboru pronikali lékaři se zápalem a experimentátorstvím. Na obrazu z let 1867 až 1870 se pouští do těla popraveného elektrický proud.
| foto: Profimedia.cz
Jste mrtev? Lékaři sázeli při ohledání na prst v uchu či kroucení bradavkou
Mrtvičné záchvaty, cukrovkářská kómata, psychické kolapsy. Stavy, které působily dojmem, že je dotyčný dočista bez života, lékaře první poloviny 18. století mátly. Jak poznat toho, kdo byl opravdu mrtvý? Sázeli na bizarní i velmi necitlivé metody.
Elegantní a praktickou pomůckou lékaře se staly čichací soli, krystalky uhličitanu amonného. I v nízké koncentraci totiž výtečně stimulovaly dýchací reflex. Mělo to samozřejmě háček. Efekt, který bezvadně zabíral na zemdlené dámy v upnutých korzetech, úplně nefungoval na pacienty s rozsáhlým traumatem lebky nebo v kómatu. A přesycení takového pacienta výparem amonných solí mohlo z bezvědomí snadno udělat smrt.
Pro klid svého svědomí i k obraně vlastní medicínské reputace proto bylo zapotřebí učinit víc. Vzhledem k tomu, že měření pulsu tehdy patřilo k čerstvě zaváděným a dosud k ne plně standardizovaným novinkám a naslouchání tlukotu srdce na hrudi se jevilo nemravné, dávala většina praktiků přednost sledování pohybu krve.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
