NABIJTE MĚ! Krize vrcholí. Za dnešek jsem přejel dvanáct slimáků

Až vám někdo řekne, abyste jeli dvacítkou vestoje sedm set kilometrů, přikryjte ho koltem a buďte na něj zlí. Překonávám nejtěžší krizi. "Nevypadáte nejlíp," říkají kolemjdoucí. "Seš ty normální, chlape?" zeptal se mě dokonce jeden lesní dělník u Bouzova a dál svou otázku odmítl vysvětlovat.

Odpoledne si vždy měním baterie. Zabere to tak čtvrt hodinky | foto: Tomáš Poláček, MF DNES

Nejprve pokračování ze včerejška: Kněz Piotr mě nechal opuštěného na faře v Hlinsku a dlouho se nevracel, poněvadž úplně zapomněl na nějaké slíbené křtiny.

Konečně klaply dveře a on mi nese výslužku, krabici zákusků, ať si prý beru.

Jednou si kousnu, ale nemůžu si pomoct, od dětství mi sladké nechutná. "Ani mně ne," směje se Piotr, "ale my nic jiného obvykle nedostáváme. Taky bych si dal radši řízky..."

A proto jedu, jako každý druhý den, od rána až do večera o hladu.

Dopadá to následovně. "Máte něco k jídlu?" prosím po osmé večerní v penzionu kousek pod Svitavami, kde se mi povede sehnat ubytování.

"No, zbyly tu výpečky se zelím," říká váhavě Pavel, majitel penzionu.

Tak jestli můžete, dvojnásobnou porci.

Mám ji mít.

"Geniální," vracím prázdný talíř.

Pavel se na mě tváří dost rozpačitě a zavolá svou přítelkyni Janu: "Tenhle kluk tvrdí, že to bylo geniální."

Jana se začne smát: "Vy musíte bejt úplně vyřízenej. Já to totiž vařila i ochutnávala a můžu vám říct, že jsem nikdy nic tak nepovedenýho neudělala."

Takže takhle to se mnou vypadá teď, kdy sedím v litovelském cukrovaru, abych se, jen co nabiju baterky, zoufale hnal dál směrem do Beskyd, kde bych chtěl svou odysseu pozítří ukončit. Za sebou mám 515 kilometrů, každý další bolí.

Evidence mršin: kočky vedou

V Poličce zahnu doprava, na Pomezí, a tam začne skoro stokilometrový sešup, který končí vlastně až tady, na Hané.

Nikdo mi nemusí vysvětlovat, že jsem na Moravě, protože se ztrojnásobil počet opečovávaných křížů u malé silnice a autobusové zastávky jsou polepeny plakáty skupiny Argema.

Samé hluboké lesy. Většina aut, které míjím, jsou velké stroje lesních dělníků.

Páteř mě už bolí tak, že netuším, jestli se záda někdy narovnají.

Slunce odpočívá, přes den bývá šero.

Znovu překrásná krajina, ale když je člověk v krizi, krásy si příliš nevšímá.

Já například počítám, kolik jsem už rozjezdil slimáků. Dvanáct.

A vůbec, vedu si takovou evidenci mršin. Zatím čtyři přejeté kočky, tři ježci, po jednom zajícovi, hraboši, poštolce.

Nedokážu zatím odhadnout, jestli nemám zpoždění, a tak ženu Segway, co to jde. Už nemám ani jednu čárku na displeji a ještě pořád jedu, každých sto metrů dobrých.

Zobrazit místo Na segwayi Českem ze západu na východ na větší mapě

Včera večer se mi takhle podařilo definitivně zastavit v městečku Hradec nad Svitavou: "Prosím vás, můžu u vás hodinku nabíjet? Zbývají mi prý už jen dva kilometry k penzionu..."

Nedůvěřivé pohledy, potom mi rodina natáhne prodlužovačku za plot.

"Víte, jaké to dneska je, pustit si cizího na zahradu nebo do domu?" omlouvají se.

Na zahřívací kávu se jich radši ani neptám. Porýpu se opřený o plot ve své trudomyslnosti.

Je to obyčejná pouť

Projížděl jsem dnes zapadákovem s podivuhodným jménem: Pohledy Samoty.

A to mě, náhodou, docela zaujalo. Nějak takhle se mohl jmenovat celý můj seriál.

I když to cestování bolí, pořád si uvědomuju, že plní základní smysl. Jsem celý týden sám a výjimečně můžu hodiny svobodně přemýšlet.

Což jindy nedělám. Nepamatuju třeba, kdy jsem naposledy v posteli hodnotil svůj život před usnutím. Už dávno jsem tu schopnost ztratil, usínám tváří v knížce nebo u puštěné televize.

Osamocený jezdec na Segwayi přemýšlet musí. Každý den si uvědomuje a slibuje něco dalšího, že už se nebude hádat o hloupostech se svojí ženou, která je teď zároveň i výbornou a krásnou mámou. Že jí bude mnohem víc pomáhat s malou dcerou. A že zároveň nesmí zapomínat na ty, kteří tu za pár let nemusí být, na své dědy s babičkama...

Skončím to, nechci být patetický. Jenom si uvědomuju, že v mém podivném závodě nejde o žádný rekord, to vůbec. Že je to obyčejná pouť.

A smyslem poutě snad bývají právě tyhle "pohledy samoty", pohledy dovnitř.

Snad mají bolavá záda nějaký smysl.

Nabíječ z Litovle: Vrátný z cukrovaru Alois Blažek

Já su spokojený člověk, zopakoval mi několikrát ten dobrotivý čtyřiašedesátiletý muž, který mi nabídl azyl a elektřinu ve vrátnici litovelského cukrovaru. Jmenuje se Alois - prý po svém stařečkovi, panu nadlesním z nedalekých kopců.

Jak se žije vrátnému v Litovli?
Nejsem z Litovle, ale z nedaleké vrchoviny kolem Bouzova. Tam jsem se na malé dědince narodil, tam jsem až do důchodu pracoval v zemědělském družstvu, tam jsem se oženil do vesnice Bílá Lhota a postavil domeček, kde žiju dodnes. Jsem tam na kopcích, v jednom z nejhezčích koutů, který u nás je, a do Litovle to mám deset kilometrů.

Jste tam v kopcích spokojený?
Já jsem nikdá nebyl náročný člověk.

Do města vás to netáhne?
Naopak, já bych v Litovli nechtěl bydlet ani za nic. Je tady moc vody, snad šest ramen řeky Moravy, a z té vody je nepříznivé podnebí, výpary, hodně komárů... To budu radši bývat na těch kopcích.

Říkáte, že jenom o deset kilometrů dál je úplně jiné klima?
Tož, to máte stoupání skoro dvě stě metrů! A já se vám opravdu přiznám, že moc nejsem na vodu. Mně třeba moře nic neříká, jsem spíš do kopečků.

Jak jste sehnal práci v cukrovarské vrátnici?
Náhodně, já tu vlastně jenom vypomáhám, mám jen čtyři nebo pět směn měsíčně. Ale jsem rád, protože jsem zase mezi lidma. U nás na dědině chodím pořád jenom kolem domu, a to je stereotyp.

Taky si v cukrovaru přivyděláte...
Jistě, každá koruna se počítá. Ale není to nejpodstatnější, sám to poznáte, až budete o hodně starší a najednou zůstanete doma. Jak je člověk navyklý žít mezi lidma, tak teď mu ti lidi najednou schází. V důchodu je to chvilenku oddech, ale pak si řeknete, že až příliš oddech, protože jak se potkáte s lidma na dědině? Málokdy. Já třeba ani do obchodu nechodím, to dělá moje žena. Takže pro mě je práce ve vrátnici příjemná změna, že nejsem pořád doma.

Máte nějaké koníčky?
U chaloupky je pořád co dělat, trávu síct, zalévat, okopávat... A taky hodně čtu, hlavně historickou literaturu. Nejradši od osmnáctého století, přes Františka Josefa až po první válku, protože můj dědeček tam válčil, a tak mi občas něco vyprávěl.

Jaký máte názor na současnou českou politiku?
Právě z historie vím, jak je to po každém převratu složité. Vemte si, že já jsem ročník 1946 a po válce to bylo na dědinách dost kruté, ze zemědělství toho nikdo moc neměl. Otec vstoupil do družstva a žil ve velké nejistotě, když najednou neměl doma koně ani krávy a vždycky čekal, jak se bude družstvu dařit a jestli dostane na konci roku nějaké doplatky. Z dětství vzpomínám, že aby vydělal devět korun, musel naložit pět fůr snopů na koňský vůz a dovézt je k mlátičce.

To je zajímavé, ale co ta dnešní politika?
Mě zajímá situace v zemědělství a obdivuju to malé množství mladých lidí, kteří dnes hospodaří. Takové hochy považuju za hrdiny, protože si myslím, že se v zemědělství vrátila ta krušná padesátá nebo šedesátá léta. Ale může se to zlepšit, jako se všechno zlepšilo i tehdy. I se zemědělskými družstvy byli nakonec, od sedmdesátých do devadesátých let, lidi na venkově spokojení, to už se zemědělci najednou špatně neměli.

Koho volíte?
Letos jsem nešel, bylo to takový všelijaký, ale předtím jsem volil ČSSD, protože ten jejich program vypadal pro pracující lidi slušně. Pořád je pravda, že na dědině mají převahu levicovější strany, od lidovců k socialistům.

A komunisti?
Ti odcházejí. Naše děcka by už je nevolila vůbec. Mladí lidi ne.

Ještě mi řekněte: Jak se má vaše manželka?
V sobotu to bylo čtyřicet let, co jsme se brali, tak jsme na chvíli zasedli a rozebrali to. Shodli jsme se, že stěžovat si nemůžeme. Máme tři holky, pět vnoučat, takže já ničeho nelituju. Co jsem potřeboval, to jsem buď měl, nebo neměl, ale to jenom z toho důvodu, že jsem byl neschopný něco zařídit, sehnat nebo udělat. Kolem byli schopnější a chytřejší lidé, takže můžu já nadávat na to, že jsme nebyl schopný jako oni? Ne. Já su spokojený člověk.

Za zapůjčení osobního transportéru Segway PT děkujeme oficiálnímu zastoupení - firmě GSI distribution s.r.o.

Staňte se fanouškem Magazínu DNES na Facebooku. Nahlédněte do zákulisí redakce a pište nám své náměty.