Autoři studie přitom vyšli z docela prostého, levného, nekomplikovaného pokusu, jehož účastníky se stali náhodní lidé. Výzkumníci prostě najednou ve společnosti vytáhli mobilní telefon a něco si v něm prohlíželi, nebo to jen předstírali. Na moment. A poté po třicet sekund pozorovali okolí a počítali, kolik lidí se jejich počínáním „nakazí“. Bylo to něco kolem poloviny, píše server The Smithsonian.
Imitujeme jiné, aniž o tom víme
Tým Elisabetty Palagi z univerzity v Pise a její studentky Veroniky Maglieri pozoroval 184 lidí. V 820 situacích, v parcích, v restauracích, ve veřejné dopravě, v čekárnách. Výzkumník, který byl spouštěčem, buď na displej při jeho ovládání civěl, nebo se díval jinam a jen si s telefonem naslepo hrál.
Zívání jako příprava na lov. Vědci jsou na stopě lví záhady Zívání jednoho se dá fyziologicky vyložit, okysličuje, ochlazuje mozek. Proč je však u savců tak nakažlivé, vědci nevěděli. Pozorování lvů jim nyní napovídá. Kolektivní zívání napomáhá synchronizaci pohybů a koordinaci činností, jako je lov, výchova mláďat, obrana před vetřelci. |
První varianta přiměla do půl minuty k nápodobě kolem padesáti procent okolních lidí, druhá nebyla jinak apelativní, její „zásah“ představoval pouhého půl procenta. „Nápodobu spouští to, že mobilu věnujeme pozornost,“ komentovala výsledky pro server New Scientist Palagi.
A to, jak silný impuls používání mobilu bylo, dokládá historka Veroniky Maglieri. Při experimentu v jedné čekárně se její obětí stala paní, jejíž reakcí bylo, že během sekundy po „spouštěči“ vzala do ruky svůj mobil a komusi volala. „Haló, ahoj, prostě jsem ti jen chtěla zavolat, ani vlastně nevím proč,“ zahájila hovor.
„Většina lidí se nakazí, aniž o tom vůbec vědí,“ dodává Palagi. A „vir“ nedělal výjimky, „kosil“ přátele výzkumníků i docela cizí lidi, bez ohledu na věk, nezávisle na gender.
A autoři studie vydané v magazínu Journal of Ethology rovnou vysvětlují, co se za silou nápodoby skrývá. Věda onen jev nazývá efekt chameleona a spočívá v tom, že lidé upravují, mění své jednání tak, aby odpovídalo tomu, co se děje kolem nich. Chtějí být součástí, nechtějí být izolovaní, chtějí se přidat. Sdílejí zívání, sdílejí mimiku, gesta. Evoluce onen jev vyvinula na podporu sociálních pout. „Máme potřebu dodržovat normy, které na nás uvalují lidé kolem, automaticky slaďovat své jednání s jejich,“ vysvětluje Palagi.
Paradox mobilní „nákazy“
Jak však poznamenává server The Guardian, zrovna v případě mobilů je ona nápodoba paradoxní. Má podporovat sociální vazby, právě používání chytrých telefonů je však samotářskou aktivitou. „Chytré telefony mohou sociální izolaci zvyšovat a narušovat probíhající aktivity ve skutečném životě,“ souhlasí Palagi. A co víc, lidé bez mobilů, zbyli-li tedy ještě nějací, ono jednání napodobovat ani nemohou. „Ti se mohou cítit obzvláště izolovaní,“ dodává vědkyně.
Jakkoli byla schopnost mobilní „nákazy“ obecná, jedna ze situací však pro ni znamenala velkou výzvu: jídlo. Pokud lidé jedli, ke kontrole mobilu se nechali povzbudit mnohem méně často. Autoři práce vydané v magazínu Journal of Ethology mají vysvětlení – během společného hodování mají prostě lidé jiné způsoby, jak nápodobou udržovat sociální kohezi, například výrazy obličeje, gesta.
Studie však má jedno velké ale, její experiment se odehrával mezi květnem a zářím loňského roku. Tedy během pandemie a všech jejích opatření. Sami výzkumníci proto přiznávají, že jeho výsledky mohly být oněmi okolnostmi ovlivněny.
