V oněch březnových dnech roku 1919 byla celá Třebíč vzhůru nohama – zmizeli dva bratři, Matouš a Bartoloměj Poličtí. Truhlář a hodinář. Město pročesávali četníci i dobrovolníci, zmizení však zůstalo záhadou.
Když se do konce března neobjevila jediná stopa, pátrání ustalo a začalo se říkat, že Poličtí utekli poválečné chudobě do Ameriky nebo do Rakouska. Nejbližší rodina tomu však nevěřila. „Bez rozloučení by neodešli,“ říkali.
Uběhlo dlouhých šest let a o bratrech už se přestalo mluvit. Jednoho zimního dne roku 1925 šel syn jednoho ze stále nezvěstných bratrů posedět do hospody. Mladík byl od otcova zmizení zamlklý, nevěřil, že by utekl beze slov.
Jak k půlnoci stoupal alkohol do obecních hlav, u stolu tichého synka se objevil jistý Dvořáček. Ošklivý, zarputilý, hloupý a vypočítavý dělník, který žil v třebíčském Kohnově mlýně. A začal se vytahovat. „Já bych klidně mohl říct, kde jsou jejich mrtvoly. Vše přesně ví Fejta, ať se ho zeptají,“ vyhrkl v alkoholovém opojení.
Druhý den se rozjelo vyšetřování nanovo. Vyplavaly hrůzy, které nepamatovali ani nejstarší obyvatelé Třebíče, Vysočiny, ba celé republiky.
Ústředním místem celého příběhu byl Kohnův mlýn. Obrovská šeredná stavba, která stávala v dnešní ulici Na Potoce v centru Třebíče. Během války i po ní tu radnice ubytovávala chudinu. Nejchudší rodiny žily v místnosti, které se říkalo ratejna, každý si nábytkem nebo jen šňůrou a pověšenými hadry oddělil kus svého prostoru. Prostředku ratejny vévodila masivní kamna, na kterých neustále někdo něco vařil. Temnota a zápach, dalo by se popsat spodní patro mlýna, plné otrhaných dětí.
V „ubytovně“ žili i bratři Poličtí, dále zmínění Dvořáček s manželkou Annou a také Fejta s dvěma syny. A pak několik haličských Židů, kteří z Polska a Ukrajiny utekli za světové války do Čech a na Moravu před ruskou frontou. Chudí, silně nábožensky založení, v černých kaftanech, hlavy jim zdobily klobouky a pejzy – takoví Židé přišli tehdy z východu a byly jich stovky, spíš tisíce.
Češi a Moravané měli za povinnost je ubytovat, Židé spali ve školách, provizorních táborech, kde se dalo. Nikdo jim moc nerozuměl, nebyli nijak v oblibě, obyvatelstvo tehdy svírala bída a hlad. Ale byla válka, tak se lidé snažili uprchlíky tolerovat a pomoct jim.
Bílé maso polských Židů
Vyšetřovatelé nejdříve zatkli Dvořáčka, jeho manželku Annu a Josefa Fejtu. Nakonec ještě dalších šest Třebíčanů, Fejtovy syny Jana a Josefa, dále jistého Josefa Kunsta, Josefa Kmenta a Tomáše Maška. Všech osm zatčených patřilo k nejchudším, živili se opravováním bot, Mašek byl řezník.
Případ měl na starosti vyšetřovatel Kallab.
Nejdřív se přiznali k vraždě Polických. Pod záminkou truhlářské práce je pozvali k sobě do bytu, kde je postupně opíjeli silným čajem s rumem. Nakonec bratři usnuli. Ozvalo se několik dutých ran, to sekyra dopadla na hlavy nebožáků. Těla skončila hluboko v blátě staré mlýnské strouhy. Motivem byly jen a jen peníze, lidský život měl v té době hrozivě malou hodnotu.
Během výpovědí házeli obvinění vinu jeden na druhého. Nakonec se ale přiznali k dalším zločinům, o kterých neměli vyšetřovatelé ani tušení. Koncem války zabili nejspíš osm polských Židů. „Jednoho večera v létě 1918 přišel asi padesátiletý židovský polský uprchlík za Fejtou s tím, má-li jeho boty již opraveny. Když odcházel, vzal ho obviněný Josef Fejta za ruku, nabídnuv se mu, že ho vyvede bližší cestou,“ popsaly tehdy jednu z výpovědí Moravské noviny.
Schovaní v tmavém koutě mlýna čekali Kment s Maškem. Padla rána sekyrou do hlavy, nebožáka povalili, Kment ho poté píchl nožem do krku. Tělo rozřezali, větší kusy naložili do škopků s ukradenou solí, menší udili nebo z nich udělali uzenářské výrobky. Maso se prodalo překupníkům, snad se dalo zaměnit za maso psí, které bylo tehdy často na černém trhu k dostání.
Podobný scénář se pak opakoval i u dalších obětí.
Podivný tribunál
Během soudu na podzim roku 1925 se zhroutilo několik soudních úředníků, tak hrůzný byl popis oněch mordů. Třebíč se pro republiku stala městem vrahů a lidojedů. „Odsouzeným Josefu Fejtovi, Karlu Dvořáčkovi, Anně Dvořáčkové byl vyměřen trest těžkého doživotního žaláře zostřený temnou samovazbou vždy 12. února a půlročně tvrdým ložem a postem,“ psaly Lidové noviny. Jan Fejta ml. odešel s odnětím svobody deset měsíců, zbytek byl obžaloby zproštěn.
Proč? Soud vyměřil tresty pouze za vraždu dvou bratrů, za polské Židy ani kanibalismus rozsudky nepadly. Důvodem byla podle historiků politická situace a fakt, že novou republiku s takovou pověstí by Evropa přijímala s obtížemi.
