S vyléčeným sadistou chodil na ryby. Markovič nebyl jen postrachem vrahů

  • 20
Chytil spartakiádního vraha Jiřího Straku, díky minisérii Metoda Markovič: Hojer se nám do povědomí dostala i další jeho velmi slavná kauza, případ sériového vraha Ladislava Hojera. Jenže kariéru slavného kriminalisty Jiřího Markoviče, který zemřel předloni na podzim, ovlivnily i další zásadní případy. Přiblížíme si alespoň některé z nich.

Střelec z „Prokopáku“


Případ spartakiádního vraha patřil mezi kauzy, které Markovičovi udělaly jméno.

Ten první se odehrál dávno před tím, než se z Jiřího Markoviče stala noční můra zločinců. Přesto to byl právě on, kdo stál za dopadením Františka Zenkera – střelce z Prokopského údolí, který měl v létě roku 1968 na svědomí dvě třináctileté dívky.

„Musím říci, že o případ – přestože ho tehdy byly plné noviny – jsem se moc nezajímal. V mé náplni práce coby obvodního vyšetřovatele Prahy 10 se ponejvíc střídaly pracovní úrazy a zanedbání povinné výživy,“ vyprávěl Jiří Markovič v knize Lovec přízraků. S vraždou dvou dětských obětí se tehdy policistům nepodařilo nijak významně pohnout, ačkoli už v začátcích vyšetřování se mezi vyslýchanými osobami objevil jistý 18letý mladík František Zenker. Případ pak na dlouhá léta usnul.

V roce 1974 se do hledáčku policie Zenker dostal znovu a v podstatě omylem. Byl jedním z vyslýchaných v případě jiné vraždy.

U výslechu se pak zcela nečekaně sám od sebe doznal k zastřelení dvou dětí před šesti lety. Doznání však později stáhl, a jelikož důkazy proti němu neexistovaly, zůstal na svobodě.

O dalších šest let později už Jiří Markovič pracoval v hodnosti kapitána v „mordpartě“. Kolega z operativy ho popichoval, aby se znovu podíval na zaprášenou kauzu Zenker.

„Vyšetřovatelka, která ten případ měla v referátu, moc nadšená nebyla. Házela přede mě svazky spisu na stůl a naštvaným tónem mi říkala: Víte, jaká kriminalistická esa s tímhle případem nedokázala pohnout? A vy byste si na to troufl? Ale tím jsem si hlavu nelámal,“ vzpomínal v knize Markovič.

O Zenkerově vině byl kvůli historii případu i novým poznatkům a výpovědím lidí z jeho okolí silně přesvědčen. Potřeboval však přiznání, a to definitivní a nezvratitelné. Toho se mu nakonec při výslechu podezřelého dostalo. „Myslím, že byl v tu chvíli skoro rád, že o tom může mluvit. Pochopil jsem, že tlak vzpomínek musel být pro jeho psychiku v uplynulých 12 letech velmi silný,“ popisoval své dojmy Markovič.

„Vstoupila mi do rány“


František Zenker, „střelec z Prokopského údolí“

To, co skončilo smrtí dvou děvčat, odstartovala náhoda a nedbalost. Tehdy osmnáctiletý nadšený Zenker se totiž vydal do Prokopského údolí vyzkoušet nelegálně získanou zbraň. Jako cíl si vybral turistickou značku na kmeni stromu. Jenže do dráhy projektilu nečekaně vstoupila první ze školaček.

„Už během výstřelu jsem poznal, kdo dívka je. Z obavy, že by mě mohla prozradit, jsem vystřelil znovu. Rychle jsem k ní šel. Ale najednou se přede mnou objevila ještě jedna holka. Oba jsme strnuli a koukali na sebe,“ svěřil Markovičovi ve svém přiznání.

Kvůli nízkému věku v době spáchání zločinu byl maximální možný trest 15 let. Případem se následujícího roku zabýval ještě nejvyšší soud a díky pozměněnému zákonu zněl nový verdikt 25 let. V roce 2000 se Zenker dočkal podmínečného propuštění po necelých 20 letech za mřížemi.

Pohled do vrahovy duše


Markovič patří k legendárním českým detektivům.

Případ, který Jiřímu Markovičovi otevřel pohled do mysli, ale také duše zločince, a stal se tak pro něj jedním z nejzásadnějších vůbec, je spojený se sadistou Vladimírem Tekverkem. Dopadení vraha mladičké studentky, která červnové noci roku 1979 v temném stínu stromu nedaleko autobusové zastávky v pražských Letňanech podlehla sérii bodných ran kuchyňským nožem, přitom nebylo nijak náročné.

Přišel se udat sám, policisty zavedl přímo na místo činu, a to v doprovodu své manželky. Té se bezprostředně po vraždě svěřil uprostřed noci jako první: „Zabil jsem nějakou ženskou. Asi jsem se zbláznil.“

Pětatřicetiletý letecký inženýr Vladimír Tekverk sváděl vnitřní boj se svým sadistickým já po většinu života. Poslední měsíce na svobodě však už nad sebou pozvolna ztrácel kontrolu. Ve své aktovce začal nosit kuchyňský nůž. „Oficiálně jsem si namlouval, že ho nosím, abych si mohl nakrájet svačinu. Ale ve skrytu duše jsem věděl, že je to jinak. Že počítám s tím, že se nůž hodí k rozpárání ženy. Ale také jsem si pořád říkal, že tohle se nikdy nestane, že se ovládnu,“ popisoval později usvědčený vrah. Neovládl se. V nočním autobuse si vyhlédl náhodnou oběť a konec již známe.

Hovory se sadistou


Dovedl se ponořit do zločincovy osobnosti.

Do té doby bezúhonný inženýr se ještě pokusil pozměnit své původní přiznání a chvíli tvrdil, že šestnáctiletá oběť byla jeho milenkou a v návalu vzteku ji zabil při hádce. Ale nakonec se především vlivem Markovičova přesvědčování vrátil k původní pravdivé verzi – že vražda byla vyústěním jeho stoupajícího sadistického nutkání. Pravděpodobně se tím zachránil před trestem smrti, který by mu hrozil za úkladnou vraždu. Nakonec odešel od soudu s 25 lety. Dobrovolně podstoupil také kastraci. Jiří Markovič však z jeho života nezmizel. Čas od času jej navštívil ve vězení.

„Šlo mi o to, abychom si spolu mohli promluvit – už ne jako dva protilehlé póly, to jest vyšetřovatel a obviněný, ale jako dva lidi, které spojuje daný problém, to jest myšlenky a pohnutky sexuálně deviovaného sadisty,“ vysvětloval po letech slavný kriminalista ve své knize.

Tekverk nakonec vyšetřovateli dokonce sepsal obsáhlý dokument, v němž popsal a vysvětlil všechny své pocity a nutkání od dob dospívání. Markovičovi tak poskytl v té době naprosto jedinečný materiál, který pak mohl posloužit i v řešení a chápání dalších případů.

Tekverk se za dobré chování dostal na svobodu o sedm let dříve. S Markovičem se poté nevídal. Bývalý policista a odsouzený vrah však po dlouhých letech obnovili kontakt. A jak sám Jiří Markovič v roce 2016 svěřil v médiích, mluvili spolu často. Mimo jiné i o sadismu, který z potrestaného vraha prý léty vyprchal. Tekverk býval dokonce hostem na jeho chalupě a chodívali společně na ryby.

Poslal je na oprátku


Vrah Jan Tvrdík. I jeho přivedl Markovič za mříže.

Na několik vrahů, s nimiž měl Markovič co do činění, čekala oprátka. „Jen u Tvrdíka jsem si úplně jistý, že si trest smrti zasloužil,“ řekl s odstupem mnoha let v České televizi. O koho šlo? V minulosti již trestaný kriminálník Jan Tvrdík paličkou na maso sprovodil ze světa svou tchyni a následně se pokusil ubodat vlastní dvě děti – osmiletého chlapce a čtyřletou dívku. Chtěl se pomstít své manželce za to, že v době, kdy byl v kriminálu, si za něj měla najít náhradu. Když pak jeho žena přišla do bytu, zazmatkoval a odešel. Policie ho dopadla v řádu hodin.

„Co já můžu uvádět? Už bych to chtěl mít za sebou. Už bych chtěl být pověšený. Jestli mi dají 25 let, tak tam někoho majznu a pak mi provaz dají. Je mi to všechno jedno,“ řekl Markovičovi na místo své obhajoby.

Dalším odsouzeným na smrt byl vrah Jiří Doležal, který během loupeže v restauraci U Dvou koček brutálně zabil kuchaře a usekl mu při tom obě ruce. Markovičovi se pokoušel dokonce vyhrožovat. Rozsudek smrti v jeho případě nestihl být vykonán, dříve podlehl rakovině.

„Spartakiádní vrah? Byl jsem pod politickým tlakem“


Jiří Straka při rekonstrukci

Nejznámějším Markovičovým případem bylo dopadení spartakiádního vraha Jiřího Straky. Strach z něj obcházel ženy v hlavním městě na jaře roku 1985, kdy se Praha připravovala na spartakiádu. První útoky začaly už v únoru, tehdy však ještě nekončily smrtí. Straka poprvé zabíjel v dubnu.

Celkem měl na svědomí tři ženy, které si vyhlédl, sledoval, znásilnil a zabil. „Nikdy jsem nepracoval pod tak strašným politickým tlakem. Dělali jsme na tom tři vyšetřovatelé a kromě toho dalších 200 policistů. Ženy v Praze se bály vyjít do ulic, málem se odkládala spartakiáda,“ vzpomínal Markovič.

Teprve 16letý Straka byl dopaden v květnu, šest dní po poslední vraždě. Kvůli nízkému věku byl odsouzen na deset let, následovala ústavní péče. Od roku 2004 žije svobodně pod jiným jménem.