Výlet pana Tedzua, který měl místo mozku chytrý telefon
Darwinovy ceny ()
Dobré vybavení, hodně zkušeností a zdravý rozum, to je třeba mít při výstupu na horu Fudži na západ od Tokia, jednoho ze tří posvátných japonských vrcholů. Cesta na vrcholek ve výšce 3 776 metrů je náročná dokonce i během kratičké letní sezóny, kdy mají lezci k dispozici podporu stanic na trati. V zimě jsou podmínky nehostinné, stanice vyklizené a cesta krajně riskantní.
Sedmačtyřicetiletý pan Tedzu neměl ani horolezecké zimní vybavení, dokonce ani rukavice, ani praxi a všech pět pohromadě už vůbec ne. Měl chytrý telefon a doslova neodolatelnou, nutkavou potřebu vysílat do světa živý stream, jak pohoří pokoří. Nazval ho „Vyšlápněme si na zasněženou horu Fudži“. A jak Darwin Awards příhodně poznamenávají, název jeho vysílání naznačuje, že nebezpečnou, respektu hodnou horu měl pan Tedzu za jakýsi romantický zimní resort.
A z oné představy odmítal ustoupit. Diváci jeho přímého přenosu poslouchali litanie, jak mu mrznou ruce, jak „to klouže“, jak mu zkřehlé prsty ztrpčují ovládání telefonu, to však bylo vše. Nedbal žádného varování, které mu hora vysílala. Promeškal všechny signály, že by se měl otočit a zachránit si tak život. Poznamenejme přitom, že si pro svůj výstup nahoru za svou zkázou vybral cestu Subashiri, která se obvykle využívá pouze pro sestup.
Byl obětí vlastního streamu, odmítal se před očima diváků vrátit do bezpečí – a anonymity. Byl aktérem, protagonistou, hrdinou, hlavní postavou! „Tak děsně to tady klouže, začíná to být nebezpečné,“ nezastíral. Upomínal se, že musí dávat pozor, ptal se před svým publikem, zda nesešel ze správné cesty. Posedlost poskytnout podívanou až do konce však vítězila: „Musím pokračovat ve vysílání.“
Hora Fudži rozhodně není na lehkomyslnou procházku. Zejména v zimě
Onen konec však byl též koncem jeho života. Cesta se stávala stále příkřejší, užší a kluzčí, ohrazení zmizelo, tragédie hrozila každou chvilku. Mačky pan Tedzu neměl, jen trekové hole, ani ty však nezabodával, aby fungovaly, žongloval s nimi v necitlivých rukou a spíše mu překážely, musel přece především operovat se svým telefonem a kormidlovat vysílání.
A to bylo pro diváky stále bolestnější, protože se podívaná na výlet městského blázna do nehostinné přírody změnila v očekávání, kdy síla přírody nerozvážnost a pošetilost ztrestá. Pan Tedzu promeškal všechny alarmy a s mobilem v napražené ruce nakonec uklouzl a zhroutil se v nekontrolovatelný pád. Obrazovky jeho diváků nabídly panické obrazy chaosu, v němž se motaly nešťastníkovy hole, nebe, sníh, občas kruté pohledy do propasti pod horou. Na posledním záběru je jedna z hůlek, jak trčí do vzduchu. Záznam se zastavil.
Tělo pana Tedzua našli záchranáři o den později, asi kilometr od místa, kde začal padat. „Tupé prsty, tupý mozek,“ komentuje počin městského výletníka bez špetky slitování tým Darwin Awards.
Napodruhé to vyšlo
Oblast Dinosaur National Monument, kam se vydali hledači pokladů, je dost nehostinná, zvláště v zimě.
Byl si jistý, že na rozdíl od tisícovek předchozích hledačů pokladů on z tajuplných veršů místo jeho ukrytí rozluštil. Při prvním pokusu jej i s jeho kolegou ze Skalistých hor eskortoval záchranný tým. Přesto se do zasněženého pohoří vypravili podruhé. A repete již osmapadesátiletý Michael Sexson nepřežil.
Jeho příběh v sobě nese romantiku, tajemství, posedlost, ale též hloupost a tragédii. Hlavní roli hraje takzvaný Fennův poklad. Do Skalistých hor jej měl ukrýt excentrický obchodník s uměním Forrest Fenn. Zlaté mince a další cennosti v hodnotě dvou milionů dolarů měl ukrýt v předtuše své smrti na vážnou nemoc na místo, jehož lokaci zašifrovaně popsal devíti verši v knize The Thrill of the Chase.
Jeho provokativní počin vzbudil u tisícovek lidí naděje a hledačskou horečku. Do drsných Skalistých hor se jich podle CNN vypravilo na 350 tisíc. Čtyři hledači našli při pátrání místo pokladu vlastní smrt. Michaela to neodradilo, měl pocit, že on na rozdíl od nich přesně ví, kam tajemné verše odkazují. Přemluvil svého pětašedesátiletého kamaráda a vyrazili.
Přirozeně bez jakéhokoli vybavení, samozřejmě počítali s rychlým procesem „přijedeme – vyzvedneme – odjedeme jako milionáři“. S tím, že v horách uvíznou přes noc, nepočítali. Prozraďme, že se jejich pokus odehrál v zimě, v únoru. Zmrzlé, hladové, dezorientované, vyčerpané je záchranná mise nalezla právě včas.
O měsíc později se do hor vydali znovu. Tentokrát se vybavili. Poučili se a výzvu ohodnotili na dvě lahve s vodou, pár tyčinek, jeden výtisk Fennovy knihy a něco oblečení navíc. Velmi prozíravé.
Na kraji civilizace si vypůjčili motorové saně, naložili je na svou dodávku – a zmizeli. Když se nevrátili do noci, majitel půjčovny, jehož zarazila nevybavenost svých zákazníků, zalarmoval úřady. Záchranný tým nejprve našel, po třech dnech pátrání, v pátek 20. března, auto. V sobotu ráno sáně, zjistil však, že oba odvážlivci se dál vypravili po svých. Narazil na ně téhož dne odpoledne. Téměř na tom samém místě, kde je našli po jejich předchozím pokusu.
Michael Sexson byl mrtvý, jeho druha se podařilo zachránit. O jejich pouti prý dodnes odmítá říci byť jen slovo.
A poklad? Je to neuvěřitelná historka. Zatímco kontroverzní Fenn svou nemoc přežil, poklad měl skutečně objevit, vykopat a odnést si student medicíny Jack Stuef. Nejprve zůstával v anonymitě, nakonec však právní tahanice, které odhalení pokladu provázely, hrozily tím, že se jeho jméno tak jako tak vyjeví, proto se podle magazínu Outside přihlásil sám.
Gymnastika s volným pádem
Kolem závrtu v Mount Gambier jsou ploty a zábradlí. Jenže za nimi by to nebyla taková frajeřina. A takový hazard
„Zdejší podmínky byly bezpečné po řadu, řadu let, z místa se těšily tisíce lidí,“ připomněla novinám starostka města Mount Gambier Lynette Martinová. Mluvila o zahradním komplexu Cave Gardens, který se rozkládá ve středu města a jehož součástí je i působivý třicet metrů hluboký závrt. Nejprve z něj obyvatelé čerpali vodu, nakonec se z něj stalo místo pro posezení, opatřené ploty. Které se dají, zavelí-li rozšafné frajerství a nerozum, přelézt.
Tělo dvacetiletého mladíka Bradleye Streetera vytáhla v únoru 2020 ze dna závrtu policie a hasiči jen s největší námahou. Byla to složitá operace. A smutná, tým věděl, že to není mise na záchranu života a že oběť si zasloužila žít mnohem déle.
Tím víc se policejní inspektor Campbell Hill zhrozil, když se dověděl, co mladíkově nočnímu pádu na dno kráteru předcházelo. Bradleyovi přátelé policii vyjevili, že příčinou tragédie byla frajeřina. Hoch se rozhodl, že o půlnoci předvede na kraji závrtu, za ochranným plotem, stojku na hlavě. Předvedl též, jak tragicky může předvádění se skončit.
Jeho příklad kromě toho ukázal, že cynismus týmu Darwin Awards zná meze. „My, redaktoři Darwin Awards, s politováním předáváme Bradleyovi tuto Darwinovu cenu, zatímco si přejeme, abychom bývali měli šanci s ním promluvit, než udělal, co udělal,“ uvádějí, bez obvyklých posměšků.
Jako jelen nevypadám, řekla. Aligátorovi to nestačilo
Aligátor je oportunistický a trpělivý predátor.
Krokodýl dělal to, co krokodýli dělají. Poklidně a pokorně vyčkával ve vodě, až k ní přijde nic netušící kořist. Osmapadesátiletá Cynthia Covertová přitom nedělala to, co rozumní lidé dělají. Nedržela se stranou. Stala se proto kořistí, ač měla tušit.
Onoho dne prý byla žena, která se živila manikúrou, trochu jiná. Do domu své zákaznice, která žila v aligátorské oblasti Kiwah Island, dorazila s lahví vína, plná energie. Byla velmi uvolněná a natěšená, protože se k ní její přítel vracel z Tennessee, popsala klientka.
Když v rybníku poblíž domu uviděla paní Covertová masivního aligátora, byla prý u vytržení. Musela si ho vyfotit. Ovšem nejen to. Musela si ho vyfotit zblízka. Její zákaznice ji varovala, snažila se zapnout poplašný alarm v hlavě. Křičela na ni, že pár dní předtím tam aligátor ulovil a vtáhl k sobě do vody jelena.
Paní Covertová však věděla své. „Nevypadám jako jelen,“ odtušila a ohlédla se dozadu.
Byla to poslední klidná věc, kterou udělala. Aligátor, na důkaz, že mezi jeleny a lidmi nečiní rozdíl, jí v obřích čelistech sevřel nohu a začal ji trpělivě a v klidu sunout do své vodní říše. Paní Covertová prý nekřičela. „Příště bych to už neudělala,“ hlesla prý pouze, zatímco mizela ve vodě.
Zbytek byl ještě hororovější. Predátor předvedl svou smrtící vývrtku. Manévr, kdy se pod vodou otáčí kolem vlastní osy, aby z oběti odtrhával kusy masa. Žena zmizela v nádrži. Když na místo přijeli po deseti patnácti minutách policisté, jak líčí server indy100.com, bylo příliš pozdě. Mohli pouze aligátora, který se vynořil z vody, zatímco ženino tělo již bylo zcela potopené, střelit do hlavy. Potom ještě čtyřikrát. Zabili ho.
Až poté ženino tělo vylovili. Bylo vcelku, neslo „jen“ stopy po kousancích, paní Covertová zemřela na utopení.
Její příběh tým Darwin Awards ocenil. „Nad takovou úrovní stupidity jsem zcela oněměl,“ uvedl jeden z porotců. „Potvrdilo se, že žena netrpěla duševní poruchou ani sebevražednými myšlenkami, pouze pouhou, vlastně ne, výjimečnou hloupostí,“ hlásil druhý. Přesto je její případ neschválený.
Možná porotce obměkčilo, že to byl nepochopitelný a nevysvětlitelný přešlap v jinak, podle všeho, zodpovědném a přínosném životě paní Cynthie Covertové. Zřejmě i proto, aby její pověst uchránila skandalizace, kterou přinesla její smrt, napsala její známá Diane E. Smithová pár řádek serveru Post and Courier. Připomíná, že Cynthia Covertová pečovala o opuštěné psy, že během covidové krize nabízela svým klientkám manikúru a pedikúru zdarma.
Akrobat s granátem v kapse
Akrobacie bývá riskantní, pokud máte v kapse granát, může dopadnout přímo krvavě.
Při nerozvážném přecenění svých akrobatických schopností se můžete zabít, to je jistá věc. Když nosíte jen tak v kapse granát, můžete se připravit o život, to je zcela zjevné. Málokdo však obě situace propojí. Mário Esteves dos Santos to udělal.
V brazilském městě Niterói se vydal na noční akrobatickou jízdu ulicemi. Na velké dřevěné cívce, na níž bývají namotané kabely. Přešlapoval na ní, balancoval, sunul se silnicí. A najednou! Propásl moment rovnováhy a začal se klátit, dozadu a dolů na silnici.
Nebylo by to nic dramatického, pád nebyl střemhlavý a zdálo se, že ho docela reguluje. Přesto to skončilo tragédií. Velmi nečekanou tragédií. Jak dokládá video tamního zpravodajského serveru O Sao Goncalo, po pádu se ozval výbuch a místo oslnil záblesk. Pan dos Santos měl totiž v kapse granát.
Proč takovouto infantilnost porota neocenila Darwinovou cenou? Při vší hlouposti měl muž štěstí, přežil. Podmínkou ocenění je odchod ze života, proto si podle redakčního týmu Darwin Awards zasloužil pouze přijetí do kategorie „čestná zmínka“.
Dron se vrátil jako pejsek. I s bombou
Dron se zachoval podle předpisů. Vrátil se k teroristovi. I s bombou
Islamističtí teroristé je nazývají svou vzdušnou flotilou, jsou to však jen upravené civilní drony. Takový byl i ten, který hodlal vyslat na spojenecké jednotky příslušník Islámského státu v severoiráckém Mosulu. Dopustil se však výjimečného opomenutí. Baterii svého dronu nenabil.
V takovém případě drony automaticky provádějí záchranný manévr. Podle programu se samy vracejí na místo startu, aby si tam řekly o doplnění baterie a jejich majitelé o ně nepřišli. Právě takto předpisově to učinil i teroristův dron. Dron, který byl naložen plastickými trhavinami.
Místo nepřátelských sil je tak doručil zpět svému strůjci. Vybuchl mu nad hlavou. „Dost jsme se nasmáli,“ citoval zdroj ze spojeneckých sil list The Sun.
Proč zatím nedostal cenu ani tento případ skvostné idiocie? Nešlo ani tak o to, že je z roku 2019, Darwinovy ceny občas na datum nehledí. Přísné porotě však scházelo potvrzení z jiného zdroje než z bulvárních novin.
