Nechat se pohřbít, ale ne navždy. Snad
„Guinnessova kniha rekordů je zpravena o smrti Janaky Basnayakeho a posílá upřímnou soustrast jeho rodině. Pokusy o rekordy spojené s pohřbením zaživa nejsou Guinnessovou knihou rekordů akceptované, monitorované ani posuzované.“ Ono oznámení z roku 2012 bylo stručné, strohé, oficiózní.
Sběratelé rekordů dávají již dlouhé roky od „pohřbívání“ zaživa ruce pryč, nehlásili se tak ani k tragickému počinu srílanského policisty.
A jsou v tom již desetiletí konzistentní. Již v roce 1999 odmítli do své knihy zapsat výkon Geoffa Smithe, který strávil pod zemí 101 dní. Zakopat se nechal na hospodské zahrádce v britském Mansfieldu, otvorem si nechal do rakve dopravovat jídlo, pití, mohl komunikovat s přáteli. Jako přílišný hazard tehdy kniha rekordů jeho výkon neuznala. A nebylo to překvapení, oné disciplíny se zřekla již v roce 1991, jak připomíná portál Yahoo News.
Mnohem větší smůlu měl v roce 1968 Ir Mike Meaney. Po tréninku, který spočíval v ležení rakvi v hospodě Admiral Lord Nelson a dietě složené ze steaků a cigaret, se nechal zakopat dva metry pod zem. Se světem ho spojovaly dvě šachty, jedna na jídlo, druhá na pití. Vydržel tak jednašedesát dní.
Ani on se však zápisu do Guinnessovy knihy rekordů nedočkal, jeho promotér zařídil všechno, na místě byly televize, počin sledovali rozhlasoví reportéři, zvědavci, porotce z věhlasné instituce však Meaneyho agent nezajistil. Byla to škoda, v oné době byla v knize tato disciplína ještě „živá“.
Na Meaneyho kousek se však nezapomnělo do konce jeho života, i když on prý toužil po větší slávě než té, která mu vynesla fotky v lokálních hospodách.
„Ještě nikdy jsem nepohřbíval někoho, kdo by už předtím jednou pohřbený byl,“ odtušil při smuteční řeči kněz. „Nemohli jste si pomoct, museli jste se zasmát,“ dodala Meanyho dcera.