Darwinovy ceny: cvičenec přepůlený letounem i voják, co chtěl být Superman

  • 52
Nemají soucit, neslitují se ani nad sebetragičtějšími případy. Skrývá-li se za nimi hloupost, krátkozrakost a hazardérství, oněm úmrtím tleskají. A odměňují je Darwinovými cenami. Pro rok 2021 byli však jejich porotci skoupí, jmenovali pouze tři oceněné, z toho dva případy staršího letopočtu. Proto jsme nahlédli i do nominací.

Mrtví řidiči se nepřou

Darwinovy ceny letí každoročně za těmi, kdo ze světa odešli kvůli fascinující hlouposti.

Mohla to být docela obyčejná dopravní nehoda, nikomu se při ní nakonec nic nestalo. Zranění však evidentně utrpěl smysl obou řidičů pro spravedlnost a pro svou verzi, kdo za havárii může. Proto oba pánové onoho zářijového dne roku 2021 vystoupili na rušné kalifornské silnici Interstate 80 a začali se handrkovat.

A potom se již nepřeli. Leželi na vozovce, ani nehlesli. Zatímco se totiž snažil jejich neurvale pohozeným automobilům na silnici vyhnout nešťastný řidič mini cooperu, napálil to rovnou do nich. „Nebylo to k němu fér,“ konstatuje porota a upřesňuje, že na vině nebyl alkohol ani jiné návykové látky, jen nedostatek zdravého rozumu na straně obou pánů. Proto jim vysílá Darwinovu cenu.

Superman nad Perským zálivem

Operace v Iráku byly vojákovi málo, toužil se stát Supermanem, aspoň na chvilku. Pokus se mu stal tragickým.

Udělením této ceny se komitét Darwinových cen vrátil o několik let dozadu a pustil se bezpochyby na delikátní terén. Poddůstojník, jehož smrt výbor ocenil a jehož přece jen z pietní ohleduplnosti ukrývá pod pseudonymem Brandon Dilbert, byl totiž armádou uveden do pantheonu vojáků, kteří položili život při výkonu své vlastenecké povinnosti v Iráku. Jenže jeho příspěvek americkému válečnému úsilí byl ve skutečnosti značně svérázný.

Onen padlý hrdina – a výbor Darwinových cen zdůrazňuje, že slovo padlý je v jeho případě velmi příhodné – totiž skonal v roce 2005 při výkonu výzvy, které se prý v americké armádě říká s odkazem na komiksového a filmového hrdinu supermanning. A je to neoficiální výzva, dokonce taková, která se protiví armádním regulím. Je to totiž vlastně kaskadérský, hazardérský kousek pro nafouknutí ega a získání obdivu kolegů. S armádními povinnostmi nemá co dělat.

Je inspirovaný Supermanovou leteckou pozicí a využívají se k němu velké letecké stroje se zadním otvorem pro cargo náklad. Samotná operace je docela prostá, dobrodruh si vytvoří amatérský postroj, například z bezpečnostního pásu nebo popruhu na přichycení nákladu, na něm se vysune otvorem ven, chvilku si zaplachtí v supermanské póze, kolegové pořídí mobilem fotku a hazardéra zase vtáhnou dovnitř, než pilot porušení pravidel zaznamená.

Jenže celá akce je nejen prostá, ale též nebezpečné a hloupá. Voják Dilbert se pro ni rozhodl v obří helikoptéře MH-53, která létá rychlostí přes 220 kilometrů v hodině, zvládne přenést přes padesátku členů posádky nebo víc než šestnáct tun nákladu. Pro jeho stupidní nápad to byl příhodný stroj, létá totiž často s otevřeným nákladním otvorem, zatímco proviant brání posádce v kajutě ve výhledu k otvoru.

Srdnatý Dilbert se tedy z letadla vypustil, supermanovsky zapanáčkoval, kolegové jej stihli vyfotit a pak… se provizorní popruh, který měl voják pod pažemi, začal přetahovat nešťastníkovi přes ramena, hlavu, až ho svíral pouze v rukou. Jenže stisk povolil. A superman se zřítil dolů do Perského zálivu.

To je ona, helikoptéra MH-53. Zadní otvor je určený pro manipulaci s nákladem, hazardérský voják se ho však pokusil využít jako bránu ke své transformaci na Supermana.

Jeho tělo našli po čtyřech hodinách. Kontraadmirál Denby H. Starling II. začal okamžitě s vyšetřováním. Když zjistil, jek k tragédii došlo, zajímalo ho, jak dlouho se supermanský kousek v letectvu praktikuje. Zjistil, že nejméně deset let.

Životní dílo přineslo i smrt

Kamenný komplex Opus 40 je pozoruhodný a sochaře stál půl života. A nakonec i život samotný

Ještě ze starší doby je příběh svérázného stavitele Harveye Fitea. Je plný nekonečné trpělivosti, odříkání, houževnatosti a tisíců kusů kamene. A má tragický a groteskní konec.

Pan Fite byl sochařem, malířem, věnoval se land artu. Když se v Hondurasu seznámil se starodávnou mayskou technikou suchého zdění z kamene, nadchl se pro ni. Výsledkem je působivý příklad environmentálního sochařství nazvaný Opus 40. Rozsáhlý kamenný komplex budoval sedmatřicet let, rozkládá se na 2,6 hektaru ve městě Saugerties ve státě New York.

Dokončení svého díla se však Fite nedočkal, smrt si jej našla v jeho dvaasedmdesáti letech v roce 1976 těsně před završením prací. A jaká to byla smrt! Šinul si to v Saugerties po pozemku na sekačce na trávu… a spadl do vlastního lomu.

„Milujeme tak zaníceného držitele Darwinovy ceny, tak zaníceného v životě i ve smrti,“ uvádí porota. A vysvětluje, jak se starý, dávno zapomenutý případ dostal do jejího hledáčku. Může za to spor o správu Fiteovy pozůstalosti, kterým se sochařův život i jeho smrt připomněla například v listu The New York Times.

Cvičil na ranveji. Přepůlilo jej letadélko

Ne, přistávací plocha opravdu není vhodné místo pro cvičení.

I v ročníku 2021 sáhneme též do příběhů, které na férovou Darwinovu cenu nedosáhly, z jistých důvodů skončily jako čekatelé, i tak však stojí za to. Ční mezi nimi skon jednapadesátiletého muže, jehož thajská média uvádějí pouze křestním jménem Sitthidet.

Poslední momenty jeho života přitom věru nebyly pěkné. Připletl se do přistávání menšího letadla. Připletl, protože zatímco letadlo bylo na docela správném místě, pan Sitthidet ne, srážka jej totiž zastihla na přistávací ranveji letiště v provincii Lamphun. V právu byl docela zjevně letounek.

A jak se to mohlo stát? Co tam pan Sitthidet dělal? První stopy odhalily, že poslouchal něco z mobilního telefonu, na hlavě měl sluchátka. Následně se zjistilo víc, muže rozlehlost a zdánlivá opuštěnost přistávající plochy oslovila… a vydal se na ranvej zacvičit si. Letadlo ho rozťalo, v oblasti pasu, vedví.

„Má to žádoucí stupiditu,“ konstatoval jeden z moderátorů Darwinových cen, postupu do vyšší kategorie oceněných bránilo jen to, že uživatel, který pana Sitthideta nominoval, si nedal moc práce s literárním převyprávěním story.

Svému „vrahovi“ dala ostří sama oběť

Dělal z kohouta vraždící ozbrojené monstrum - a nakonec na to indický vesničan doplatil sám.

Není to sport, je to týrání. A není to legální, je to zakázané, i v Indii. Jenže přesto se tam místní komunity a sázkaři organizování kohoutích zápasů dopouštějí. Je to krvavá událost, kohouti mají k nohám přivázány ostré čepele.

Vlastní medicínu přitom jeden z kohoutů dopřál v únoru roku 2021 ve vesničce Lothunur svému majiteli. Místo toho, aby se řídil instrukcemi a chystal se na svůj zápas, rozhodl se prchnout. A když se jej tyranský vlastník snažil chytit, pořezal ho sedmicentimetrovým ostřím tak, že muž zemřel, píše agentura BBC.

Dvakrát měř, jednou skoč

Corona Arch může fungovat jako obří houpačka. Když si správně změříte délku lana.

Onen utažský skalní oblouk nese název Corona, je vyhledávanou destinací vyznavačů adrenalinu. Vylézt na něj, spustit se z něj švihem na laně a komíhat se pod ním jako na gigantické houpačce je působivé, jedno z videí onoho kousku má dnes téměř třicet milionů zhlédnutí.

Dvaadvacetiletý Kyle Lee Stocking se v březnu roku 2013, i tento případ je staršího data, rozhodl přispět do kroniky troufalých kousků. Pochybil v tom nejzásadnějším.

Špatně si vyměřil délku lana. Když se z oblouku vrhl dolů, lano nezafungovalo jako houpačka. Bylo příliš dlouhé, nešťastníka před pádem na skalnatou plochu pod obloukem škubnutím nezastavilo.

Po stejných kolejích…

Vyhlašují se od roku 1994 a jsou postaveny na Darwinově teorii přirozeného výběru: kuriózní úmrtí způsobuje hloupost, která tak svého nositele vyřazuje z lidského genofondu.

Některé příběhy zpracovávané porotou Darwinových cen bývají kruté, sudí a moderátoři ovšem nesmí vypadnout z rytmu. Udržet se museli i nad velmi tklivou tragédií, při níž zemřeli během jednoho týdne tři kalifornští bratři.

První z nich by na Darwinovu cenu neměl šanci dosáhnout, byl obětí dopravní nehody, smetl jej v autě vlak. Když se o týden později vydali na nešťastné místo uctít jeho památku se svíčkami jeho dva sourozenci, to už se do hledáčku přispěvatelů a následně moderátorů Darwinových cen dostalo. Na dočista tomtéž místě totiž vlak přejel i je, píše CNN

„Obvykle bývám první, kdo odmítá vlaková neštěstí, protože to je docela všední jev. Toto je však dost jedinečné na to, abychom ho akceptovali. Jak je možné, že se ti dva bratři z tragické smrti svého sourozence nijak nepoučili?“ ptá se jeden z moderátorů.