Bylo to jen o necelý měsíc poté, co do kosmu vzlétl Jurij Gagarin. Právě proto se však 5. května roku 1961 upínaly k Shepardovi, již připásanému k sedadlu kapsule, v níž měl vplout do rakety, mnohé oči. Amerických politiků, televizních diváků, let sledovalo na 45 milionů Američanů a Američanek a také lidé z ciziny, včetně té za železnou oponou.
Hlavní aktér onoho dramatu měl přitom při čekání na start své lodi Mercury-Redstone 3 docela prozaické trable. S vážností, významem oněch chvil rozhodně nekorespondovaly.
„Celý svět se dívá. John Fitzgerald Kennedy se dívá. Je to největší okamžik jeho kariéry. A on nemyslí na nic jiného než na to, že potřebuje na toaletu,“ popsal ony momenty Shepardův životopisec Neal Thompson.
Došlo totiž k zádrhelu, který nikdo nepředvídal.
Hele, fakt musím
Mělo se za to, že vyprazdňování kosmonauta není třeba řešit, jeho let měl být o hodně kratší než ruský. Zatímco Gagarinova návštěva vesmíru trvala přes sto minut, Shepardova cesta měla zabrat něco kolem patnácti minut. Jak navíc tvrdí Hunter Hollins v magazínu Advances in Physiology, starost o onu tělesnou potřebu kosmonautů komplikovala špatná komunikace uvnitř Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA) a především dobová prudérní morálka.
„Neočekává se, že by si první kosmonaut potřeboval tam nahoře odskočit,“ odtušil přední činitel vesmírné agentury Freeman H. Quimby. Technici měli za to, že se astronaut vyprázdní před startem a poté to vydrží až do vyzvednutí záchrannou lodí. V tomto ohledu jim Shepardova premiéra darovala důležité poučení.
Začala přitom podle plánu. V půl druhé ráno si Shepard dopřál brzkou snídani, míchaná vejce, kousek hovězího a slaniny, hodně kávy, moře pomerančového džusu. Poté podstoupil zdravotní vyšetření, lékař mu na tělo připevnil respirometr, rektální teploměr, soustavu pro měření EKG. Poté se začal oblékat, nakonec se nasoukal do stříbrného skafandru.
Vesmírná vzpoura kosmonauta USA Billa Poguea a jeho posádky Kromě astronautské kariéry William Pogue psal knihy, přednášel a spolupracoval na konstrukci vesmírných raket a stanic. Mise Skylab 4, které se zúčastnil, provedla první stávku ve vesmíru, když vypověděla poslušnost, vypnula komunikaci se Zemí a dala si den volna. William Pogue vůbec bořil mýty o nadpozemských schopnostech astronautů, v kosmu zvracíte, trpíte závratí, přiznával. Třetího března zemřel ve věku 84 let. |
Po páté hodině ranní vešel do výtahu, který jej dovezl k otvoru kabiny, v níž se do vesmíru vydá, podle jeho přání nesla jméno Freedom 7. Když do ní vleze, tým ho pečlivě připoutá, přes ramena, hrudník, klín, kolena, nohy. V šest hodin deset minut se poklop zavře, zhruba o hodinu později má odstartovat. Už i tak je dost dlouho od snídaně a mnoha doušků kávy i džusu.
Čekání se však ještě značně protáhne. Nejprve kvůli počasí, hradba mraků by totiž znemožnila nafocení Země, pak se přidalo technické faux pas. Pro Sheparda to obnášelo více než hodinu navrch. Když se poté již konečně začalo odpočítávat, dostavila se sabotáž ze strany jednoho z počítačů v Goddardově kosmickém středisku. Čekalo se dál. Celkem ležel kosmonaut v kapsuli nehybně zhruba tři hodiny, od snídaně, prokládané, připomeňme to ještě jednou, sklenicemi džusu a šálky kávy, uteklo více než osm hodin.
A to zanechalo na astronautových tělesných potřebách stopy. „Člověče, potřebuju čůrat,“ nahlásil z kabiny vysílačkou svému kolegovi Gordo Cooperovi na kontrolní stanoviště, popisuje portál AmericaSpace. A vyzval ho: „Zjisti, jestli se odtud můžu dostat rychle pryč a ulevit si.“
Konverzace, kterou vymazali
Odpověď ho však nepotěšila. Dostalo se mu „empatického“ zamítnutí, líčí portál The Smithsonian. „Ne. Astronaut musí zůstat v kabině,“ odpověděl s německým přízvukem šéf Marshallova vesmírného letového střediska Wernher von Braun, mimochodem někdejší konstruktér nacistické rakety V-2. Odšroubovávání poklopu, odpoutávání Sheparda, všechny machinace kolem vyprázdnění by start příliš zpozdily.
Následující výměna názorů mezi Shepardem a centrem byla tak nazlobená, že se v oficiálním přepisu komunikace nedochovala. Kosmonaut varoval, že pokud ho ven nepustí, vymočí se jednoduše do skafandru, takový diskomfort mu neuspokojená potřeba způsobovala. Štáb namítal, že moč by v kombinéze mohla poškodit měřicí přístroje. Shepard trval na svém. Tým proto alespoň přerušil přívod elektřiny do měřicích okruhů.
A pak se ozvalo úlevné „Aaaaach“. „Mám mokrá záda,“ přiznal nato Shepard. Nebylo to nejdůstojnější, ale štáb musel znát všechny podmínky v kabině. V devět hodin čtyřiatřicet minut Shepard konečně vzlétl, byť před startem musel podstoupit ještě jeden technický problém a ještě jednou na štáb zvýšit hlas. Let trval 15 minut a 22 sekund.
Velké poučení z trapné šlamastyky
Po návratu na Zem, na lodi USS Lake Champlain kosmonaut přiznal, že se mu po močící epizodě ve skafandru možná změnila teplota, snad to ovlivnilo funkci jednoho ze senzorů. Úleva z vykonání potřeby však byla k nezaplacení. Tekutinu, které se zbavil, pohltilo bavlněné spodní prádlo a rychle se vypařila.
„Kosmonaut díkybohu neutrpěl elektrický šok a americká vesmírná agentura byla ušetřena ponížení z hlášení, že se první americký vesmírný cestovatel zabil elektrickým proudem kvůli vlastní moči,“ bez servítků uvádí v textu na AmericaSpace Ben Evans.
Kurátorka expozice skafandrů a kosmických programů vesmírného muzea Smithsonova institutu Cathleen Lewisová již vážněji dodává, že celá předstartovní anabáze dala americkým odborníkům velkou lekci. „Naučili se, že ať máte jakékoli plány ohledně odletu, vždycky dojde ke zpoždění,“ líčí. A vždy je důležité se na zdržení a potíže, které s sebou nese, připravit.
Ross Pomeroy na serveru RealClearScience připomíná, že hned po Shepardově letu se americká vesmírná agentura postarala o to, aby firma B. F. Goodrich, výrobce skafandrů, integrovala do svých produktů zařízení na sběr moči. Když vyrážel na orbitální let v únoru roku 1962 John Glenn, mohl již vykonat potřebu mnohem civilizovaněji než jeho předchůdce.
