Letiště Željava, obří podzemní bunkr letectva Jugoslávské národní armády, se nacházelo na hranicích dnešní Bosny a Hercegoviny a Chorvatska, v blízkosti města Bihač. Vznikalo pod krycím názvem Objekt 505 a v Evropě téměř nenašlo srovnání. Svému účelu sloužilo čtyřiadvacet let, než ho 60 tun výbušnin poslalo do dějin.
Počáteční plány na vybudování letecké základny Željava, vytvoření podzemních hangárů, kasáren, operačního a komunikačního centra, včetně dodatečného začlenění systémů včasného varování před balistickými raketami, se datují k 50. a 60. letům minulého století. Vize projektantů postupně nabobtnaly, stejně tak rozpočet. Objekt 505 se tak stal nejdražší vojenskou základnou v historii Jugoslávie a jednou z nejdražších v celé Evropě.
Objekt 505 |
Pochybnosti o výši nákladů pochopitelně přetrvávají, dnes už se nedá přesně zjistit, kolik výstavba podzemní letecké základy vlastně stála. Některé zdroje uvádějí střízlivější čtyři miliardy dolarů, hlavní architekt celého projektu inženýr s českými kořeny Dragoslav Sobotka před lety mluvil dokonce o osmi miliardách. Se započtenou inflací by to dnes bylo kolem 40 až 50 miliard. Názornější je příměr, který výdaje na výstavbu podzemního komplexu přirovnává ke třem ročním rozpočtům celého tehdejšího jugoslávského ministerstva obrany. A dává je do srovnání s faktem, že za stejné peníze mohlo v hornatém terénu Balkánu vzniknout deset tisíc kilometrů prvotřídních dálnic.
Pevnost proti všemu a všem
Titem kormidlovaná Jugoslávie však neočekávala mír, proto preferovala zahloubený vojenský komplex. Jeho umístění pod vrcholem Plješivica vycházelo z taktických úvah: bylo dostatečně blízko od hranic, aby radarové stanice mohly případné útočníky odhalit a stíhačky je včas zachytit, a zároveň ne příliš daleko na to, aby bylo možné pokrýt kritické severní a západní hranice ve Slovinsku a Chorvatsku, stejně jako útoky ze směru od Jaderského moře. Předpokládalo se, že Sovětský svaz zaútočí na Jugoslávii z Maďarska anebo přes Rakousko, ale nebyl vyloučen ani útok NATO ze strany Itálie.
Hora umožňovala letadlům startovat v radarovém stínu, takže nepřítel mohl stíhačky JNA odhalit, teprve až když dosáhly vysoké rychlosti a výšky. Podle původní myšlenky tu měly najít zázemí, pod ochranou horského masivu, dvě až tři stíhací letky, které si uchovají schopnost autonomně reagovat. A to i v případě, že země bude napadena jadernými zbraněmi. Projektanti spočítali, že základna a její obyvatelé přežijí bez úhony výbuch dvacetikilotunové bomby, která by dopadla přímo na horu Plješivica nebo na náhorní plošinu s přistávacími drahami před vstupem do objektu. A že tu, uzavřeni uvnitř bunkru, dokážou vydržet 30 dní.
Z hlediska taktických cílů byl projekt umístěný výtečně, ale pro stavební inženýry představoval noční můru. Geologický profil území je krasový, takže hloubení v podzemí neulehčovaly nejrůznější jeskyně a četné prameny. Do podzemních galerií prosakovala voda a vysoká relativní vlhkost vzduchu se podepisovala na kvalitách letecké techniky. Výstavba trvala 12 let a oficiálně byla ukončena v roce 1968. Komplex tehdy však zdaleka nebyl hotov, důvodem jeho uvedení do provozu byly události Pražského jara. Tehdejší jugoslávské vedení se obávalo, že k podobné intervenci dojde i v Jugoslávii.
„Celá armáda a letectvo byly v pohotovosti a připraveny bránit hranice proti Maďarsku,“ vzpomínal Martin Rebolj, který tu byl nasazený jako mechanik 117. leteckého pluku. Na momenty nejvyšší pohotovosti v osmašedesátém nevzpomíná rád. „Přes den jsme přespávali v autobusech zaparkovaných v hangárech, spolu s piloty. Jakmile se setmělo, vyvezli jsme letadla ven a vyzbrojili je, v pohotovosti zůstala až do rána.“ Tehdy také padl rozkaz zastřelit každého nepovolaného člověka, který by se k utajované základně jen přiblížil.
Nezničitelné vosí hnízdo
Zklidnění napětí v dalších měsících umožnilo dobudovat provozní zázemí. V celém přísně střeženém areálu bychom napočítali 34 budov: kasárna, garáže pro vozidla, dílny a radarovou stanici, umístěnou na vrcholu hory Plješevica. Pro vlastní provoz byla zásadní pětice ranvejí a samozřejmě i takzvaný Klek. Podzemní komplex hangárů letiště, se čtyřmi vjezdy chráněnými stotunovými dveřmi.
Tři vjezdy byly dostatečně velké, aby jimi mohla projíždět letadla, vyčkávající v „galerii“, v koridorech dlouhých 350, 400 a 500 metrů, v nichž čekalo na vzlet 58 strojů MiG 21. V případě potřeby sem bylo možné naskladnit až stovku letounů.
Na základně sídlil 117. stíhací pluk, který byl vybaven nejlepšími letadly, která Jugoslávie v té době měla, a 352. průzkumná letka. Jistou kuriozitou bylo, že vjezdy do galerie kopírovaly siluetu jednadvacítek, proto tu později nenašly místo modernější stroje MiG 29.
Byť byla Željava jugoslávským ekvivalentem Top Gunu, letouny nestartovaly přímo „z nitra hory“, jak se občas tradovalo. Proudové motory nahazovaly až poté, co byly vytaženy elektrickými tahači na ranvej. Na níž obvykle pár stíhaček v pohotovosti už čekal. V režimu nejvyšší pohotovosti potřebovala letadla od povelu k zahájení letu do odlepení kol od země dvě minuty, v druhém pohotovostním stupni pak vzlet trval čtyři minuty.
Tento režim od roku 1968 vyhlášen znovu nikdy nebyl, život na letecké základně plynul ve velmi poklidném rytmu. Až do konce 80. let, kdy začínalo být jasné, že se mění nejen politická situace, ale i celá Jugoslávie. Jugoslávská armáda verbovala kádry vyslané Bělehradem, což se projevilo i v Željavě.
Právě odtud vzlétla některá letadla, která během desetidenní války v červnu a červenci 1991 děsila Slovinsko. Později se odtud startovalo k náletům na cíle v Chorvatsku, které bojovalo o nezávislost. Ve stejné době však začali z Željavy dezertovat piloti chorvatského původu. Nakonec velitelé letectva jugoslávské armády, obklopeni neklidným bosensko-chorvatským územím, ráno 16. května 1992 vydali rozkaz ke zničení a opuštění celé základny.
Příliš riskantní turistika
Likvidace letiště, ostatně dopředu podrobně naplánovaná už za času socialistické Jugoslávie pro případ hrozícího obsazení nepřítelem, byla provedena tak dokonale, že chorvatské i bosenské úřady (letiště totiž leží na pomezí obou někdejších jugoslávských republik) ani po třiceti letech stále nevědí, co si s areálem počít. Vzletové a přistávací dráhy umístěné na úpatí hory vypadají na první pohled zachovale a opravit by asi šly, horší je to však se zbytkem letecké základny. Zejména z podzemního objektu Klek, který stál miliardy dolarů, není k použití prakticky nic.
Po odchodu vojáků není síly, která by zabránila devastaci letiště. Objevily se sice úvahy o jeho možném otevření pro malá letadla, tomu však brání umístění drah u hranice, některé ji dokonce protínají, nebo všudypřítomné nebezpečí min.
Základna, která se budovala od poloviny 50. let a do provozu uvedla ve spěchu po invazi do Československa v srpnu 1968, přesto láká zvědavce. Díky internetu je snadné nalézt cestu a občasné hlídky pohraničníků odradí jen někoho.
Dostat se na ranveje nebo přímo k vjezdům do podzemí tak není nic složitého. Někdejší pýcha jugoslávského vojenského letectva, kterou dlouho ukrývalo i před sovětskými instruktory, však leží v zakázaném hraničním pásmu. A podzemní hangáry, původně ukrývající migy, nejsou právě bezpečné. Kromě porušené statiky hrozí lidem nebezpečí též od zbytků chemikálií.
