Poslední pomazání od rodičů, přítelkyň a dětí, a naše expedice, zahrnující tři velké stěny, tři prvovýstupy ve třech asijských pohořích, může začít.
I když přistávám na islámábádském letišti už poněkolikáté, pokaždé mě překvapí, jakou dostanu ránu v podobě dusivého, vlhkého a hnilobou nasládlého vedra.
Prostě hnus, na který si jakožto rodilý Evropan nikdy nezvyknu.
Znamená to jediné: rychle zaplatit povolení na kopec (což obnáší nudnou a zdlouhavou návštěvu ministerstva turismu) a tradá do hor.
Najímáme malý mikrobus a vyrážíme na nonstop šestadvacetihodinovou jízdu mezi Islámábádem a Skardu.
Je pravda že samotná cesta podél řeky Indus, která je hluboko zařízlá v bocích pohoří Himálaje, Hindúkuše a Karakoramu, patří mezi "hardcorové" výzvy.
Strmé skalnaté svahy spadající přímo do řeky nedávají téměř žádnou šanci vytvořit rozumnou cestu.
V šedesátých letech proto vznikla spojnice až do Číny s názvem Karakoram Highway.
Nebudu daleko od pravdy, když do jejího názvu doplním "... to Hell" (do pekel). Je vystřílená v úbočích hor, kde místy neprojedou dvě auta vedle sebe, zatímco hned vedle kol máte desítky metrů hlubokou propast, klesající až k tmavě hnědému bublajícímu veletoku.
Jenže kromě letecké cesty, která je ale závislá na počasí, bohužel neexistuje jiný způsob, jak se do Karakoramu dostat.
Vystupuji s Honzou a Pavlem naprosto rozlámaný po šílené cestě ve městečku Skardu, kde startují všechny expedice mířící do karakoramských velehor.
Řidič se usmívá, ve tváři naprostá pohoda. Mimochodem, celou děsuplnou cestu absolvoval bez vystřídání. Nevím, co by na to řekly naše evropské normy, nicméně tady platí Inshalah, neboli Bůh s tebou.
Sednou za volant a prostě jedou.
Takže jednu cestu máme za sebou. Nastává poslední frmol s přípravou věcí a nákupem jídla.
Jakýkoliv asijský trh má své neopakovatelné kouzlo lomozících prodavačů motajících se v pro nás nepochopitelném chaosu a vše je podtrženo tisíci vůněmi (nebo spíš nevůněmi).
Máme zabaleno, nakoupeno a ráno sedáme do džípu, který se prorve až do Askole, poslední výspy civilizace.
Zde začíná náš aklimatizační trek po ledovci Baltoro.
Další zprávy pošleme po návratu z treku.
Zatím zdraví,
Marek Holeček
První etapa expedice Devold Triple North Walls odstartovala 15. června, návrat je naplánován na 1. srpna. Jejím cílem je nedotčená severozápadní stěna kopce Kapura s převýšením 2 000 metrů.
Cílem druhé části expedice bude severní stěna kopce Kohe Uparisina (6 130 metrů nad mořem) v afghánském pohoří Váchán. Za touhle výzvou Marek Holeček a Jan Doudlebský odletí 27. srpna.
Na 4. října je plánován přelet do Nepálu, kde napíše závěrečnou kapitolu Devold Triple North Walls cesta na Talung (7 349 metrů nad mořem) v himálajské oblasti Kangchendzöngy. 5. listopadu by měli oba horolezci odletět do Česka.
Marek Holeček (1974) je od roku 1997 členem horolezeckého reprezentačního týmu ČR. Pětkrát obdržel ocenění za výstup roku ČR a třikrát čestné uznání od Českého horolezeckého svazu. Účastnil se patnácti výprav do asijských a jihoamerických velehor, kde udělal řadu prvovýstupů.
Jan Doudlebský (1978) je členem horolezeckého reprezentačního týmu ČR od roku 2000. Ocenění za výstup roku ČR obdržel třikrát, čestná uznání od Českého horolezeckého svazu má doma dvě. Na svém kontě má mimo jiného i šest výprav do asijských velehor s několika prvovýstupy.
