Ale ve chvíli, kdy dojde k cíli a uvidí to, kvůli čemu se sem vydal, je všechno zapomenuto. Jakkoli to může znít nevěrohodně, je to pravda. Vyzkoušel jsem si to.
Čas je gumový
Při cestě do Nepálu, jako ostatně do většiny více či méně exotických zemí, je dobré se vybavit notnou dávkou trpělivosti. Čas tady totiž rozhodně není veličinou, kterou by někdo bral nějak zvlášť vážně. Hodina není žádná míra. Lidé, kteří sem jezdí často, říkají, že je dobré vědět, že „čas je gumový“.
Evropský turista velmi dobře pozná, že se ocitl v jiné části světa, už na letišti. Zatímco z londýnského letiště odlétá letadlo na minutu přesně, v Indii, tedy prakticky po čtyřiadvaceti hodinách prožitých ve vlaku, na palubách letadel a na letištích, mají spoustu času. Hrozny vojáků u pasových a zavazadlových kontrol a prohlídek nenechávají nikoho na pochybách, kdo tady má všechno pevně v rukou.
Letadlo už mělo dávno letět a my stále posedáváme v tranzitní hale. Plechovkový Heineken z místního bistra už dávno nikomu nechutná a každý se těší, jak si dá v Káthmandů sprchu.
Konečně se někdo z vojáků pohne a skoro neznatelným gestem nás vyzve, abychom se odebrali k letadlu. Než dorazíme do tunelu, který vede na palubu, projdeme celkem sedmi kontrolami. Z pražské Ruzyně jich bylo celkem jedenáct.
Ani v letadle ovšem ještě nemáme vyhráno. Stále se na někoho čeká, ale je nutno říci, že Indové se stále usmívají. Už brzy ale zjistíme, že proti Nepálcům jsou to ale ještě opravdoví pedanti.
Himálaj z letadla
Letadlo se konečně zvedne – a když se vyšplhá nad mraky, vidíme něco, co známe jenom z fotek a filmů. Celý hřeben Himálaje. Fantastické. Nálada unavených pasažérů okamžitě poskočí o několik hodně stupňů nahoru a fotoaparáty cvakají jako o život.
Konečně přistáváme v Káthmandů a v dusném počasí se řadíme v do nekonečné fronty, na jejímž konci čeká partička úředníků, kteří nám do pasů nabouchají nepálská víza. Fronta nevypadá tak, jak jsme zvyklí třeba od řezníka. Je to spíš chumel, který jako jakoby neměl vůbec žádná pravidla. Ale není tomu tak. Velmi, velmi pomalu pokračujeme.
Čekáním na víza strávíme skoro dvě hodiny. A to ještě ani nevíme, jestli nám dorazily batohy, a hlavně, jestli tady máme našeho průvodce. Cestoval totiž o pár dní dřív. Vše nakonec dobře dopadne a za skleněnými dveřmi už na nás mává Leopold Sulovský, jemuž od téhle chvíle nikdo neřekne jinak než Polda. Dokonce i zavazadla dorazí všechna a v pořádku. Štěstí má i dvojice, která cestovala s Poldou a které se ztratil jeden batoh. Přiletěl s námi.
Bída, ale dobrá kuchyně i pivo
Jestliže byl prvním kontaktem s Nepálem magický pohled na šňůru himálajských vrcholů, první dotek Káthmandů je jako rána pěstí. Cesta od letiště na parkoviště přijde na slušné peníze. Tedy napoprvé. Až v autě se dozvíme, že ne všem, kteří žebrají a nabízejí nejrůznější, většinou dosti pochybné, služby, je dobré cokoli dávat.
„Když jim nic nechcete dát, vykašlete se na ně, nebo se jich nezbavíte,“ zazní z předního sedala, kde sedí náš průvodce.
Ale to už jsme nalepení na oknech a všichni do jednoho máme značně pokleslé brady.
Projíždíme totiž kolem místních slumů. Jedeme pomalu, protože před námi jde po čtyřproudové silnici kráva, takže máme dost času si prohlédnout, co to slum vlastně je. Kdo něco podobného nikdy neviděl, bude jistě otřesen.
Hotel vypadá velmi slušně, prý patří mezi ty opravdu dobré. Na uvítanou si dáváme pivo. Místní Everest beer chutná vskutku solidně, teplota je dobrá, láhev veliká. Pivo se tady totiž prodává v pintách.
První kontakt s místní kuchyní dopadl překvapivě pozitivně. Ukázalo se jako velmi moudré, že se náš průvodce vypravil do Nepálu o pár dní dříve. Má totiž jasno, kam se vydat za dobrým jídlem. Steaky tady upravují trochu jinak, než jak jsme zvyklí, ale chutnaly znamenitě.
PARTNEŘI VÝPRAVY
