Tak trochu jsem to po zhlédnutí šílených hromadných pádů při Tour de France nebo Giro d´Italia tušil, ale nikdy jsem si to neuměl opravdu přestavit. Jízda v pelotonu je drsná adrenalinová "zábava", která nesnese srovnání. Vyzkoušel jsem to na vlastní kůži při testování špičkových kol světového výrobce Giant na Mallorce.
Přežil jsem, ale legrace to nebyla. Několikrát jsem měl namále, ovšem pocity byly nakonec úžasné. Takhle to začalo:
Pode mnou pruží cca 6 a něco kil karbonu a špičkových slitin. Sedím na modelu Giant TRC Advanced SL, na kterém právě teď jedou na Tour de France jezdci slavného týmu Rabobank. Nutno dodat, že čím je kolo lepší, rám tvrdší, brzdy ostřejší a řízení přesnější, tím je třeba být víc opatrný a koncentrovaný.
Z vesničky Santa Maria vyrážíme na „výšvih“ cca 120 km do hor Mallorky. Čekají nás tři přetěžké kopce, ten druhý pod Puig Major do výšky asi 1200 m bude mít 14 km stoupání a podobnou porci klesání. Nudit se prý nebudeme, dlouhé roviny nehrozí.
Peloton je mafie
Pro jízdu v pelotonu platí tvrdá pravidla. Je to jak na vojně, ve vězení nebo v mafii. Kdo se rychle nezařadí, neakceptuje zákony a ohrozí svou jízdou ostatní, může hodně brzy sám nepěkně skončit. Kdo to rychle zvládne, pozná co to je cyklistická soudržnost, přátelství a společně sdílená radost z rychlosti a souhry.
Začínáme celkem pomalu uzounkými silničkami ostrovního venkova. Je 29 ve stínu, slunce praží a vzduch nad vozovkou se tetelí. Šéfové chytře rozdělili naši asi 35člennou partu na dvě skupiny, abychom se hned na začátku nepozabíjeli.
Nejprve s radostí, vzápětí však s hrůzou zjišťuji, že to všichni kolem mne dost dobře umějí. Vesměs bývalí závodníci, z nichž někteří ještě nedávno jezdili na vysoké úrovni. Silničku sedlám teprve dva roky a v pelotonu jsem oproti nim totální začátečník.
Co mi zbývá, snažím se dělat to jako oni. Držet rovnou stopu, jet plynule, nebrzdit prudce, nevybočovat, hlídat si kolo před sebou (líznout si znamená ležet) i kola po levici a po pravici s centimetrovými odstupy. A u toho si ještě povídat, protože to k silniční cyklistice patří. Kdo si nepovídá je buran a divný solitér. Zároveň se za pochodu učím cyklistické povely a varovná gesta pro různé druhy překážek a nebezpečí. Při rychlosti 25 km/hod to ještě jakž takž zvládám. Horší je, že se postupně zrychluje.
Silnička je pěkně ostrá družka. Zde jsou první pocity pro ty, kdo na ni ještě nikdy neseděli: je vratká, nepohodlná a znatelně hůř ovladatelná než běžné kolo. Přitom je mnohem rychlejší. Prostě trochu jako ferrari proti fabii nebo ducati kontra skůtr. Vše je přizpůsobeno požadavkům na co nejvyšší rychlost. Cyklista má úplně jiný, méně pohodlný posed a cítí v řídítkách každou nerovnost. Ale když zacvakne pedály a rozjede se, tak to prostě frčí.
Je to opojné. Barevný had se vlní mezi nízkými zídkami mallorského venkova a zároveň stále zrychluje. Jedeme něco přes třicet. Na státovce se držíme ve dvou vláčcích případně v jednom. Řidiči se chovají rozumně, jen občas někdo kratičce ťukne na klakson. Cyklistův ráj na zemi. Španělé jsou frajeři.
Málokdo tomu bude věřit, ale kopce nahoru jsou v silničním pelotonu svým způsobem to nejlehčí, kdyby nebylo té dřiny. Jede se pomalu, balík se brzy roztrhá na skupinky a jednotlivce, každý si funí vzhůru za své. Nahoře se na rozdíl od Tour de France čeká na ostatní. Nechybí rychlé občerstvení, výhledy, pár fotek a znovu do sedel.
Z kopce dolů, to je peklo
Co bude příštěVe druhém dílu našeho volného seriálu k Tour de France si příští týden ukážeme, jaký je rozdíl v cyklistické technice. Porovnáme, jak rychle jede špičkový karbonový stroj profesionálů oproti obyčejnému kolu. |
Teď to teprve začíná. Řítíme se dolů serpentinami jeden za druhým jak šílenci. Snažím se udržovat odstup od jezdce přede mne a citlivě brzdit. Ale je to kumšt. Asfalt je rozpálený a v zatáčkách to pěkně klouže. Dvakrát mi zadní kolo zasmykuje tak, že se málem poroučím k zemi. Jednou to neubrzdím včas a jdu v serpentině do protisměru, kde sice naštěstí není auto, ale zase mám co dělat, abych nepřepadl přes zídku na silnici pod sebou.
Musím zpomalit, tohle je hazard. Zbytek sjezdů jedu opatrně a občas se dokonce kochám výhledy na moře nebo hory. Teprve dole v nížině se znovu sjíždíme. Místo klidného dojezdu do cíle, ale začíná další cyklistický nářez. Vepředu si ta banda začíná hrát na Tour de France. Koukám na tachometr a nevěřím svým očím. Průměrná rychlost se pohybuje mezi 35 a 47 km/hod. Karbonové rámy jen drnčí.
Teprve teď se ukazuje, jak je kdo dobrý. Jet rychle, na centimetry od ostatních a nelíznout si o zadní kolo před sebou, udržovat směr, schovat se ve vzduchovém pytli nebo se krýt proti bočnímu větru, šlapat ekonomicky, využít každého sjezdu dolů, abych pokud možno co nejvíc zadarmo vyjel co nejdál a nejvýš. To je kumšt.
Snažím se držet zuby nehty. Když to vypadá, že už už z vlaku vypadnu, někdo mne jemně vezme za sedlo a postrčí tak, že se zase chytám do háku. Nenechali mne odpadnout, protože oceňují, že dělám co můžu. Nakonec dojíždím s ostatními a připadám si jak po vítězství na Tour de France.
Pamatujete na slavnou francouzskou detektivku z cyklistického prostředí "Mužská záležitost"? Co pro partu chlapů znamenala přízeň kamarádů z pelotonu? Je to přesně tak. Peloton dokáže být nudný, někdy nedůtklivý, káravý, tvrdý i nepřátelský. Stejně tak je ale často mateřský, připravený nezištně pomoci. A výjimečně dokáže být jako milenka.
