„To, co bys měl zvládnout za tisíc hodin, se pokusíme dokázat za dvě hodiny,“ vítá mě u sebe na ranči viceprezident Pro Rodeo Czech Association Jiří Drachovský. A rovnou mě vrhá do deprese. „Musím ti hned říct, že to, co ti dneska ukážu, s největší pravděpodobností v neděli na závodech fungovat nebude. Protože to budou úplně jiní koně, kteří se budou úplně jinak chovat. Ale základní westernový manuál, jak vypadá kůň, kde to má brzdu, volant a chody, bys měl dneska zvládnout,“ oznamuje mi.
Strach jsem měl už několik dní předtím, než jsem na ranč jel. Před natáčením jsem si ještě pročetl podmínky své životní pojistky. Všichni mě navíc varovali, že to nedám, že jsem blázen a že se mi může něco stát.
„Netahej toho koně. Nejde o to ho tahat, on ví, že má jít,“ říká mi Jirka. Je zjevné, že s jízdou na koni žádné zkušenosti nemám.
„Základ je oddělit pobídku od nepobídky. Poloha nula je, že sedíš na koni, máš vzpřímená záda, narovnanou hlavu, koukáš kolem, ne na koně, na na jeho uši. Pokud chceš, aby něco udělal, dáš mu pokyn. Kůň reaguje na dotyk komára,“ vysvětluje mi kovboj.
Poté mě učí jednotlivé pokyny. Zastavuje se „jako u babičky na sáňkách“, při jízdě musí člověk provádět kopulační pohyby. „Říká se tomu, že při*ukáváš hrušku,“ říká Jirka a ukazuje na dřevěný držák, který je součástí sedla.
Jakmile už zvládám celkem obstojně na koni jít i zatáčet, přichází další úkol, naučit se klusat a cválat. Kůň se mnou najednou vyletí, přitom jsem chtěl nejdřív jen klusat. „Dej jí pokyn, aby vyrazila!“ křičí Jirka. „Cože? Ona ještě nevyrazila?“ divím se. „Ne, to ještě není cval,“ šokuje mě.
Rodeo v ČeskuZávody ProRodeo Tour se konají o několika víkendech během roku v Halter Valley v Dnešicích na Plzeňsku. Mezi disciplíny patří barelový závod, chytání jalovice do lasa, oddělování telat nebo lasování ve dvojici. Na závody se může přijít podívat každý, kdo má zájem. Termíny závodů v roce 2019:
|
Není to se mnou jednoduché. „Prošlápni nohu! Prošlápni nohu!“ je asi nejčastější pokyn, který slyším. „Já se snažím,“ křičím, zatímco nadskakuju na cválajícím koni.
Podle Jirky jsem stále nervózní a ztuhlý. „Podejte tu slivovici, co máme ve stáji,“ volá na dceru a její kamarádku, které celý trénink sledují a čas od času dokonce zakřičí slova chvály.
Po hodině a půl tréninku už celkem obstojně cválám. Tedy alespoň si to myslím. Když v tom najednou... Nevím, co přesně se stalo, ale s výkřikem „Pomooooc!“ letím z koně dolů. Zůstává mi zaháknutá noha ve třmeni, kůň odchází stranou. Jirka rychle přibíhá, koně zastavuje, nohu mi uvolňuje.
Ač pád vypadá na pohled nebezpečně, nic vážného se mi nestalo. Jirka však ukončuje trénink, poté se ještě projedeme s jeho dcerou a kamarádkou lesem.
„Jak myslíš, že jsem připraven na závody?“ ptám se kovboje. „Když vezmu stupnici 0 až 100, myslím, že jsi na pětce. Takže málo,“ říká mi upřímně. Já čekal, taky upřímně, asi tak dvacítku.
Vzhůru na závody
Slunečná neděle. V Halter Valley v Dnešicích jsou desítky lidí. Když přijíždím, jezdci závodí v penningové disciplíně ranch sorting neboli třídění jalovic.
Jirka mi rovnou nese panáka. Pak druhého. Má to efekt, chce se mi spát.
Jeden hodný jezdec mi půjčuje svého koně. Spolu se mnou půjde do ohrady, kde běhá dvanáct krav, sympatická Štěpánka.
„V ohradě je deset telat s čísly od jedné do deseti a pak dvě nuly. Vaším úkolem je oddělit určená telata z jedné části do druhé. Pokud vám určí například číslo tři, musíte oddělit trojku a poté vždy tele s následujícím číslem, tedy čtyřku, pak pětku a tak dále. Máte na to minutu,“ popisuje pravidla Jirka.
Pokud by do druhé části ohrady vběhlo jiné číslo, případně tele s nulami, kolo končí. Jeden jezdec tedy nahání telata, druhý na koni blokuje průchod do druhé ohrady. „Ty budeš ten, kdo bude zavírat uličku, protože je to nepatrně jednodušší práce,“ říká organizátor akce.
„A teď poprosíme překvapení, vážené dámy a pánové,“ ozývá se z reproduktoru. Nastává moje chvíle. Tu nepatrně kazí fakt, že se nedokážu strefit ani do ohrady. „Pomozte navést toho koně, aspoň hlasitými pobídkami,“ nabádá muž za mikrofonem. Následně se areálem ozývá: „Pojeď! Přidej!“
Ne že by to pomohlo. Nakonec Jirka koně chytí za otěž a do ohrady mě dovede. Začíná běžet minuta závodu.
Štěpánka nahání telata. Jde jí to perfektně. Já stojím v uličce, která odděluje jednu část ohrady od druhé, a najednou koukám, že odcházím. Nechápu, kam kůň jde, ale vím, že bych měl pořád stát v uličce a blokovat ji, ne se procházet po ohradě.
Nakonec se mi daří dostat zpět. Celkem jsme se Štěpánkou oddělili tři telata. A správná. Úspěch stvrzujeme plácnutím si. Mám radost. Taky proto, že jsem vše přežil ve zdraví.
„Příteli, na úvod to bylo výborný. A jak řekl náš prezident závodu Paťák, snad se s tebou brzy uvidíme v aréně na opravdovém závodě s jako opravdovým kovbojem,“ loučí se se mnou organizátor Jirka.
