Dát dvě stovky za trénink pro mě bylo moc, vzpomíná na začátky Muradov

  • 2
Věří tomu, že dřina se vyplatí. Dřív nebo později. U něj to platí, z rodného Uzbekistánu se přes Česko dostal až do americké UFC. Dnes za svůj domov považuje Česko i Uzbekistán. V pořadu Drive na Óčku si s Machmudem „Machem“ Muradovem povídal Jakub „Buba“ Ouvín.

Nikde jsem se nedočetl, jestli jste z Uzbekistánu do Česka odcházel proto, abyste bojoval a dělat zápasnickou kariéru, nebo z jiných důvodů. Jak to bylo?
Šel jsem prostě za lepším životem. Zápasit jsem chtěl celý život, od šestnácti osmnácti let jsem myslel na to, že chci zkusit MMA. Ale ani v Uzbekistánu, ani v Rusku nebyla možnost. V Rusku jsem si zaplatil combat sambo, ale MMA se nenabízelo. Když jsem pak dostal od kamaráda nabídku letět do Česka, řekl jsem si, že nějaké peníze ušetřené mám, tak poletím. Vrátit se mohu vždycky. Lepší zkusit a pak litovat, než nezkusit a litovat.

Jak jste se tu k MMA dostal?
Přišel jsem do penzionu a řekl klukům, že chci trénovat MMA, a oni že mají jednoho dobrého trenéra. V gymu jsem pak našel jména, která jsem znal z plakátů po Praze. A říkal jsem si, je to možné, jsou to oni? Já s nimi trénuju! Byl jsem v šoku. Pak přišel trenér, byl to Petr Monster Kníže, a abych si s ním zaspároval. Kdo ho zná, ví, že to není jednoduché. Tvrdá škola. Trochu mě zbil, ale já necouvnul, chtěl jsem něco ukázat, šel jsem do něj. Jenže pak jsem se zeptal, kolik stojí trénink. Prý dvě stovky. Tak jsem se jen podíval a odpověděl, že takové peníze prostě nemám.

Celý rozhovor v pořadu Drive na Óčku

Bojovník Machmud Muradov bude jedním z hostů pořadu Drive na televizi Óčko v neděli 28. června ve 22:00 hodin. Povídal si s ním Jakub „Buba“ Ouvín.

Bylo to pro vás hodně.
Dvě stovky za trénink si ani teď nedovolí každý! A já jsem tehdy fakt moc neměl ani co jíst, chodil jsem do Alberta nebo Tesca, měl jsem stovku a říkal si: Co si mám koupit, vajíčka, chleba? A budu dávat dvě stě korun za trénink? To asi ne. Ale vyšlo to, s Petrem máme super vztah, získal si mě, je to můj český táta. Podpořil mě, potom mi dal v klubu i práci. Jsem vděčný, že jsem se tehdy dostal přímo k němu.

Měl jste tehdy představu, vizi, že jednou budete řídit ferrari a vydělávat si na to v kleci?
Dneska se mi ozval kamarád, taky Uzbek, po příjezdu do Česka jsem s ním dělal na stavbě, že mě viděl na bannerech na zastávkách v Praze. A psal: Hele, pamatuješ? Ty jsi nám říkával, že jednou budeš známý, budeš si vydělávat zápasením… Tehdy mi ale nikdo nevěřil! Smáli se mi. Pamatuju si, že jsme jednou tahali v noci nábytek, za čtyři stovky za noc, byl z Indie a byl děsně těžký, dodnes ho nenávidím. A když jsme dostali ty čtyři stovky, šel jsem za roh do bistra a celé ty čtyři stovky jsem tam utratil za kebaby, protože jsem tři čtyři dny nejedl.

A říkal jsem jim: Jednou bud zápasit, budu vydělávat a mít se krásně. A oni se smáli a říkali: Hele, vrať se na zem. A on mi dnes napsal: Ono to dopadlo tak, jak jsi říkal. Všechno jde, záleží na vás, když to děláte poctivě, jednou se to vše vyplatí. Dnes, zítra, za rok, za dva. Ale musíte za tím opravdu jít.

Opravdu to tak je?
Ano, ale jediný, kdo ví, kdo víc maká a zaslouží si výhru, je ten nahoře. Když chodím do klece, vždycky se pomodlím. A modlím se i za soupeře, protože nikdo neví, jak kdo makal. Jen ten nahoře ví, kdo pro to co udělal. Takže do klece nastupuju a říkám si, ať vyhraje ten nejlepší, kdo si to zaslouží. Posledních třináct zápasů jsem to byl já, takže jsem si to zasloužil asi já. Makám.