Sedm modro-stříbrných stíhacích letounů L-39 Albatros stojí na ranveji Letiště Václava Havla. Přijíždíme k nim a já se dozvídám, kdo bude můj pilot. Mám štěstí. Ačkoliv jsem v seznamu napsán z naší skupiny jako poslední, dostávám se do stroje číslo 1, přímo ke kapitánovi akrobatické letky Breitling Jet Teamu Jacquesovi.
Bodrý chlapík mě srdečně vítá a ptá se mě, jestli je to můj první let v malém letadle. Přitakávám a doplňuji, že mám za sebou jen pár běžných letů za dovolenou, či za studiem. Jacques se směje a říká, že to pro mě určitě bude zážitek, ale není čeho se bát. Nebojím se, mám jenom respekt, když technik po chvíli odpojuje pojistky katapultu a zdůrazňuje mi dvě věci: "Na nic nesahej a uklidni se!" Na závěr mi ještě ukáže poskládaný papírový pytlík, kdyby mi náhodou bylo zle. "Pěkný let!" a už se zavírá kokpit.
Mám dva cíle: nezvracet a neomdlít. Nejsem přece srab. Při instruktáži nám totiž vysmátí piloti řekli, že nás čeká přetížení až 4,5 G. Něco jako by na vás hodili čtyři lidi vážící stejně jako vy a ještě půlku dalšího přidali. A pod takovou tíhou už by mohl omdlít kdekdo. Ale pro krotitele českých stíhaček jsou takové hodnoty brnkačka, protože všichni až na kapitána jsou bývalí piloti bojových letounů francouzské armády.
Překvapený žaludek
Po nezvykle klidném a plynulém vzletu přichází druhá novinka oproti tradičním charterům: vzdušné proudy pohazují malým letadélkem české (potažmo československé) výroby mnohem více, než jak jsem zvyklý z velkých airbusů a boeingů. Pochopitelně, na tom není nic zarážejícího, ale všimnete si toho hned, zhruba stejně rychle jako váš žaludek. Pytlík zůstává stále poskládaný, jsem statečný!
Následná klidná pasáž spočívá v přesunu z Ruzyně asi třicet kilometrů za Prahu do míst dočasného tréninkového prostoru, takže je čas na kochání se okolím a chvíli i na soukromou hru "najdi Pražský hrad".
Pak se ozve ze sluchátek: "A teď trochu akrobacie, jdeme na to!" A čumák Albatrosu se najednou zvrátí takřka kolmo dolů, motory zvyšují tempo a my se řítíme vstříc zeleným polím a zvětšujícím se domkům. Ale tito piloti vědí moc dobře, co dělají, takže po chvíli jsou stíhačky opět narovnané a takřka přilepené na sebe. Udržují formaci jako na letecké show a rozestupy mezi nimi jsou údajně tři metry. Já bych se vsadil, že je to o dost méně.
Černé skvrny jako mozkomoři
Ale není čas ohlížet se na ostatní letouny, protože se blíží looping, tedy otočka o 360 stupňů ve vertikálním směru. "Do toho!" křikne anglicky Jacques a já se stihnu sotva nadechnout, zatímco mě odstředivá síla tlačí do tvrdé sedačky. Ještě víc. Ještě víc! Krátkými nádechy a zaťatými svaly se snažím odvrátit blížící se "blackout". Už vidím před očima černé skvrny, které se šíří z okraje zorného pole rychle a zlověstně jako mozkomoři v příbězích Harryho Pottera. Zavírám oči, protože už to asi nevydržím.
Naštěstí tlak povoluje, vidění se vrací a my letíme hlavou dolů. Směju se jako blázen a rozhlížím se kolem. A zase to brutální přetížení. Teď naštěstí zvládám vše v pohodě a užívám si ten zvláštní pocit, který nezažijete v žádném sporťáku světa.
Poté jeden barrel roll, tedy jakási plochá spirála, otočka kolem horizontální osy letadla, opět úsměv od ucha k uchu, ještě jeden looping, naposledy zažívám více než 4G a vracíme se na letiště. Už si v hlavě rovnám, co napíšu do tohoto článku, a prudce mi padá hlava dopředu, až se málem zakousnu do madel katapultu. To se totiž Jacques neobtěžoval zahlásit poslední akrobatický prvek těsně před přistáním a já mám co dělat, abych se v ostře řezaném levém oblouku dokázal vyhrabat zpátky do důstojné pozice.
"Vůbec jsem nevěděl, že budeš dělat ten poslední trik! Myslel jsem, že už přistáváme," říkám po dosednutí na ranvej Jacquesovi. "Fakt? No tak to je sranda!" směje se Francouz na celé kolo a kamarádsky mě plácá po zádech.
