Bez legrace, v Davosu jsem dostal tvrdou lekci, na kterou jen tak nezapomenu: myslel jsem, že chcípnu někde ve dvou a půl tisících metrech nad mořem vysílením.
Zachránila mě jen kombinace sušeného masa, kousku téměř devadesátiprocentní čokolády a teplého čaje čínských císařů s gingkem. Dodala mi sílu vydrápat se na vrchol a sjet do údolí.
První chyba: freeride odpoledne
Jsem teprve v polovině kopce, a už skoro nemůžu. Má náklon kolem 35 stupňů, každou chvíli se mi proboří do sněhu celá noha. Vytažení mi ubírá mnoho sil. Proklínám se. Hlavou se mi honí ty nejčernější vize. Třebaže místní Horská služba vyhlásila lavinovou "trojku".
V redakci platím za specialistu na hory. Jezdím na ně každou volnou chvíli, málokdo z mých kolegů má za sezonu naježděno tolik co já. Miluji freeride, proto jsem nedávno prošel lavinovým kurzem. - čtěte Vyhrabal jsem člověka z laviny. S pomocí svaté trojice
Jenže teď hraje čas proti mně, už je dost pokročilé odpoledne a kromě času ubývají i síly. V nohách mám dobrých třicet kilometrů snowboardování na celkem těžkém, mokrém sněhu.
Druhá chyba: jsem sám
Kdyby se něco stalo, nemá mi kdo pomoci. Nikdo o mně neví. Odpojil jsem se na vrcholu Weissfluhgipfelu ve švýcarském resortu Parsen v téměř třech kilometrech od skupiny freeridistů, kterou vedla zkušená česká závodnice Simona Hrstková.
Nechci svou stopou porušit kopec, na které se v pátek pojede finále druhého ročníku mistrovství Česka ve freeridu. Držím se proto pravé ruky.
¨
Trojité lavinové pole. Foceno z pohledu autora reportáže. Foto: Pavel Eichler, iDNES.cz
Za chvíli se ukáže, že jsem jel vpravo přespříliš, a pode mnou se otevře obrovské lavinové pole. Podobné tomu, před kterým mě včera varoval lokální guide Thomas.
Ze tří stran vidím utržené laviny, na jedné jsem zastavil. Uff, zastavím, rozhlížím se: "Kde to sakra jsem?"
Třetí chyba: málo nabitý mobil
Drápu se nahoru, mám před sebou ještě takových sto padesát metrů. Kdo trochu zná hory, ví, že je to dost k tomu, abych nedošel. Pořád myslím na lavinové pole pode mnou. Když se utrhlo včera (možná předevčírem), může se utrhnout dnes znova.
Kouknu na mobil, baterka má na kahánku. "Neměl jsem tolik fotit. Jak si zavolám pomoc, až budu vysílený ležet na sněhu?" Vyděšenou hlavou mi furt jedou tytéž pitomé vize.
Vl. Vysockij/ J. Nohavica - Vrchol"Zde vrcholy ční a mraky tu jsou a laviny řítí se za lavinou a kameny padají, padají tvrdé jak pěst. |
Vytahuji přehrávač. Hm, hysterický Muse není to pravé. Volím Vysockého, jako první cvakám skladbu, kterou v češtině přezpíval Nohavica pod názvem Vrchol. Tuším, že by mi to mohlo pomoct.
Nejde dupat přímo, musím jít cik cak. Třikrát jsem se musel vracet a změnit směr stoupání, protože jsem špatně odhadl náklon svahu a hloubku sněhu.
"Tam nahoře" mě mají rádi
Opírám se o celou šíři snowboardu, každých deset metrů jdu snad deset minut. Leje ze mě jako z konve. Naštěstí mám termoprádlo, zima mi není. Mám ale velký strach, že každou chvíli uslyším zlověstné praskání sněhu a sesunu se do údolí s lavinou.
Autor reportáže při freeridovém sjezdu v rakouském Nassfeldu letos v únoru. Foto: Jakub Turek, Horydoly.cz
"Dobrý, pípák mám na SOS," dívám se pod bundu. "Aspoň to, ty pako," nadávám si.
Jenže nikdo neví, že jsem tady. V kopcích kolem Davosu padají laviny jak švestky. Pochybuji, že ke každé preventivně vyráží Horská služba.
Už vážně nemůžu. Nohy se mi boří, zápasím s mokrým sněhem, abych vytáhl snowboardovou botu. "Zlatej box," vzpomínám na pravidelné tréninky na Žižkově.
Veškerou váhu přenáším do ramenou. Ta jediná jsou ještě v cajku. Stehna a lýtka se mi klepou. Opírám se vší silou o snowboardové vázání, abych udělal další krok vzhůru.
Konečně vrchol! Sedám si, dýchám jak po půlmaratonu. "Dokázal jsem to..."
K vleku sjíždím jako v mrákotách. Možná mě před sjezdem nakoplo, že z poloviny Parsenu se do údolí svezu vláčkem a možná si i sednu.
Děkuji freerideovému bohu, že mě nechal přežít.
