V dubnu 1945 zažívá jižní Morava přechod fronty a postup sovětských a rumunských jednotek směrem na západ. Kateřina Jakubíčková, tehdy šestačtyřicetiletá matka odrostlých dětí, dubnové boje o slovácké Veselí přečkává spolu s rodinou a sousedy v hlubokém sklepě domku ve staré části města. Na dělostřeleckou palbu zahájenou 20. dubna i zničení mostů přes řeku Moravu vzpomíná v pamětech, které sepsala na sklonku života v 60. letech minulého století. Vzpomínky nám poskytla Pavla Horáková, pravnučka paní Jakubíčkové.
Všecko jsem měla rozmyšlené, co a jak uděláme. Koupila jsem stolový sporák a zařídila kuchyni ve světnici ode dvora, abychom mohli rychle vlézt do sklepa, když začne střelba. Dokud stříleli přes nás na louky, kde měli děla Němci, kteří jim odpovídali, sedávala jsem na dvoře. Poslouchala vysoko nad hlavou svištící granáty a zdánlivě klidně pletla, zatímco se mi hlavou honily starosti, jak co udělat a nechybit. Tata zatím v našem velkém sklepě přichystal všecko pro delší pobyt. Vyztužil ho podpěrami ze silných trámů, na trámy napřibíjel příčky a udělal palandy. Postupně je přidělával, jak přibývalo ve sklepě osazenstva.
V přední části domu se nám usadili němečtí vojáci. Trafiku tata vyklidil, kuřivo si na lístky lidé už vybrali, a zboží zabalil a uklidil. Museli jsme jim to uvolnit proto, že to byli radisté a anténa na naší střeše jim dobře vyhovovala. Seděli stále u toho, se sluchátky na uších, psali lístky, které vojáci stále přinášeli a odnášeli.
Ve dne v noci se cárali trafikou jako chodbou. Pokoušeli se jít dál, dozadu, ale velitel radistů, ing. Berger z Vídně, jim nedovolil. Druzí dva byli Poláci, redaktor a bohoslovec. Pocházeli z německé části bývalého rozděleného Polska, tak museli do německé armády. Povykládali nám o válce všechno podle pravdy a smáli se zprávám našich novin. Večer, jak viděli, že se naši kluci dívají na hodiny a na rádio, diskrétně se ztratili. Říkali nám: „Až my odejdeme, teprve se odstěhujte do sklepa. Potom to začne doopravdy.“ Zatím jiní lidé už kolik dní dýchali sklepní vzduch, čekali, že vyletí všecky podminované mosty a schli strachem. My jsme až v den, kdy se ze zámku stěhoval štáb a s ním i radisté, začali nosit všecko do sklepa, stlát pokud možno co nejvíc míst i pro náhodné nocležníky. Jednou nás tam spalo devatenáct.
Byl-li klid, vyšli všichni nahoru, hráli karty, zpívali, hráli na housle. Dávali jsme jim i jídlo. Kdo chtěl, najedl se. Měla jsem šest kozlátek ode dvou koz. Za ty týdny fronty jsme je všechny snědli. Chodila jsem je poklízet s helmou na hlavě, dřevěný štít s držadlem před sebou, to po zprávě, že starou paní Šišperovou to zabilo, když dojila kozu. Všem jsem zakázala chodit na zad dvorku a na záchod, sama jsem to nosila, s helmou a štítem, na hnojiště. Však jsme se nasbírali na dvorku a v uličce v zadní části, velký kastrol plný střepin železa a kuliček.
Mezi Zarazicemi a Veselím se fronta dlouho držela. Morava byla rozvodněná, také hodně brzdila postup Rudé armády. Němci se drželi v zámeckém parku a nové části Veselí za sokolovnou. Přiběhla sousedka, že v Kratochvílových dveřích sedí raněný Němec a obrací oči, jako kdyby umíral. Vzala jsem, co jsem našla k jídlu, cigarety, zápalky, ona vzala slivovici a odlivku. Měl na prsou uniformu i plášť tak prosáklé krví, že byl jak oplechovaný. Ukázaly jsme mu, všecko chtěl, kývl hlavou. Jedl, vypil dvě odlivky „šnapsu“, zapálily jsme mu cigaretu. Tak se vzpružil, že jsme mu pomohly na nohy. Vrávoral, ale šel. Byla jsem ráda. Do mé smrti bych ho viděla na těch schodkách sedět, kdyby tam umřel.
To ráno začalo nějak jinak než jiná. Venku bylo živo. Nechali jsme všeho a šli do sklepa. A už to letělo! Nejdřív mosty na Baťáku a vedlejší strouze, potom tři u zámku. Naposledy letěl náš, most jak zvon, samý kámen a beton. Sklep máme hluboko, ale tak se s náma zakýval, jak loď v bouři. Po první válce ho dlouho stavěli, tři miliony stál a v jedné minutě bylo po něm. Město, naši část Veselí, byste nepoznali. Vždyť až v Kněždubě se v tu chvíli třásla okna a dveře.
Nejdříve jsme do těch trosek a šutrů klekli a pomodlili se na poděkování Pánu Bohu za to, že všichni žijeme a jsme zdrávi. Potom jsem našla dobře schovaný prapor republiky a vyvěsili jsme ho na rozbitou střechu.
70 let od konce válkyTento článek je součástí seriálu věnovaného 70. výročí konce druhé světové války. Napříč jednotlivými ostrovy iDNES.cz se setkáte s příběhy hrdinů i zločinců a prožijete klíčové okamžiky a bitvy. Doslova den po dni budete moci sledovat průběh pražského povstání a dozvíte se i méně známé příběhy spojené s koncem války na území Československa. Přílohu najdete zde. |
I dobrou stránku měla naše izolace od předměstí. Ze začátku se vráželi rumunští vojáci do domů, brali, na co přišli, lidé se nemohli bránit proti ozbrojeným divochům. Dokonce u božích muk, jak jsou lípy u bývalé polní cesty k Blatnici, dva Rumuny popravili a na místě zakopali za znásilnění děvčete. Brzo je zase hnali do první linie proti Němcům. Padlí, ranění, samý Rumun. K nám do města se nedostali. Přívozný je nesměl k večeru převézt.
Jednou jsem přivedla k nám z loďky vězně, Poláka, vracejícího se z koncentráku. Do té doby jsme nevěděli přesně, co to koncentrační tábor znamenalo. Dala jsem mu buchet, jídla od oběda, vykládal nám svůj život a všecky ty hrůzy, které se tam dály. Bylo to tak hrozné, neuvěřitelné. Co to bylo? To dělali lidé? Byl z Krakova, prý stavitel. Ani v knihách o koncentrácích jsme se víc nedověděli než od něho. Nabalila jsem mu jídla a tata mu ukázal, kudy půjde k Písku na severní dráhu.
Všichni Němci a ti, co se k nim hlásili, museli dělat ty nejhorší práce. Sbírat a pochovávat padlé Němce. Padlé Rumuny vozit na hřbitov a kopat pro ně společný hrob. Vyhrabávat nevybuchlé miny a bomby a sbírat na poli a v loukách všecky pozůstatky války. Stovky hrobů jsou na veselských loukách a polích u řeky Moravy.
